Ire­no, v Hos­tu ti prá­vě vychá­zí kníž­ka pro děti Nedráž­di brá­chu bosou nohou. Rodin­né a sou­ro­ze­nec­ké vzta­hy dostá­va­jí v karan­té­ně dost zabrat. Ty jsi tuši­la, co nás čeká?
To jsme nej­spíš netu­ši­li nikdo. A tím víc nás to asi všech­ny semle­lo — zvláš­tě mat­ky, na nás to dolé­há asi nej­víc, že. Vyba­lan­co­vat péči o děti, domác­nost, vaře­ní a ty věč­né sva­čin­ky (koli­krát už jste dneska zase sly­še­li tu straš­nou větu „mami, já mám hlad“?) a do toho se sna­žit o něja­kou pra­cov­ní sebe­re­a­li­za­ci, to je dost psy­cho i nor­mál­ně. Ale teď, když jsou zavře­né i ško­ly a při­by­la k tomu ješ­tě distanč­ní výu­ka, navíc s dět­mi nelze nic moc pod­ni­kat, pro­to­že je všech­no zavře­né a ven­ku začí­ná být hnus­ně, je to oprav­du už dost na hra­ně možností.

Ty jsi teď doma se tře­mi dět­mi, drn­ka­jí ti na ner­vy jako na kytaru?
S dět­mi jsem doma prak­tic­ky non­stop už od břez­na a na ner­vy mi drn­ka­jí neu­stá­le — ale zas mám spous­tu inspi­ra­ce pro tvor­bu! Jaro a léto jsme trá­vi­li na cha­lu­pě, bylo hez­ky, jez­di­li za námi kama­rá­di, byly to vlast­ně tako­vé fajn prázd­ni­ny, i když del­ší než nor­mál­ně. Když mi tam děti drn­ka­ly na ner­vy, vyhna­la jsem je ven. To jde ve měs­tě rea­li­zo­vat hůř, tak­že trá­vím odpo­led­ne roz­kle­pa­ná zimou na lavič­kách v par­cích a na hřiš­tích, zatím­co děti běha­jí a ječí kolem — ale pořád lep­ší, než když běha­jí a ječí doma, že jo…

Jak zvlá­dá­te onli­ne výuku?
Máme dvoj­ča­ta ve tře­tí tří­dě a skvě­lou paní uči­tel­ku, přes­to toho za dopo­led­ne moc neu­dě­lám a spíš jim prů­běž­ně asis­tu­ju. Jedi­ná moje výho­da je v tom, že jak jsou dva, tak spo­lu čas­to sou­pe­ří o to, kdo něco udě­lá prv­ní — nevý­ho­da je, že pak vždyc­ky někdo pro­hra­je a je zase oheň na střeše…

Doká­žeš se při­tom sou­stře­dit i na práci?
Vůbec. Zvlá­dám drob­něj­ší věci jako ten­to roz­ho­vor, copy­wri­ter­ské zále­ži­tos­ti sou­vi­se­jí­cí s mou pra­cí v neziskov­ce Dob­rý start nebo dal­ší drob­né tex­ty. Ale mám plnou hla­vu nápa­dů na nové kníž­ky, jed­nu doce­la obsáh­lou pře­pi­su­ju a dal­ší roze­pi­su­ju, dal­ší vymýš­lím, před sebou mám ješ­tě napsá­ní objed­na­né povíd­ky a něja­kou sce­náris­tic­kou prá­ci. Ale na to všech­no se potře­bu­ju sou­stře­dit, udr­žet v hla­vě celou kníž­ku je těž­ké a s tím ječe­ním a bit­ka­mi v poza­dí to moc nejde. Ote­vře­ní škol vyhlí­žím s vel­kou nedočkavostí.

A co ote­vře­ní knihkupectví?
To samo­zřej­mě taky. Momen­tál­ně je jedi­nou naší mož­nos­tí pro­pa­go­vat kníž­ku na soci­ál­ních sítích. Máme Face­book i Instagram kníž­ky @nedrazdibrachubosounohou, spra­vu­ju to sama, děla­la jsem to tak už u své před­cho­zí kníž­ky i u jiných svých akti­vit. Soci­ál­ní sítě mě jako pro­pa­gač­ní nástroj moc baví a baví mě tam komu­ni­ko­vat i se čte­ná­ři. Tak­že kdy­bys­te se chtě­li na něco zeptat, víte kde.

V tvé prv­ní kníž­ce pro děti Čer­ve­né klubíč­ko vystu­pu­jí tvo­je dvoj­ča­ta Mia a Max. Jaké to pro ně je, vidět se v kníž­ce? Já bych byla nad­še­ná, kdy­bych byla hrdin­kou kníž­ky, ale tře­ba to pro­ží­va­jí jinak.
Ano, samo­zřej­mě jsou nad­še­ní. Na veřej­ných worksho­pech ke kníž­ce si dost uží­va­li pozor­nost ostat­ních dětí. I tady je ale mrze­ní — nejmlad­ší syn Mar­ko v žád­né kníž­ce ješ­tě není a dost tím trpí. Budu to muset napravit…

Dočká se i on své vlast­ní knížky?
Jed­nu z těch roze­psa­ných kní­žek mám o bra­tran­cích Mar­ko­vi a The­o­vi. Zaži­jou v ní detek­tiv­ní pát­rá­ní po tajem­ném trpas­lí­ko­vi, pra­cov­ní název je Sku­tek utek!. Ale jest­li mě syn bude moc štvát, tak ho v kníž­ce přejmenuju!

Mají i Jir­ka a Mimoň z dru­hé kníž­ky něja­ké reál­né předobrazy?
Moje děti si samo­zřej­mě mys­lí, že jsou jejich předob­ra­zy ony — je prav­da, že vztah mých dvou synů mě inspi­ro­val, koho by ty kaž­do­den­ní dva­ce­tič­tyř­ho­di­no­vé vzá­jem­né kon­flik­ty nein­spi­ro­va­ly. I když naše babič­ky nema­jí akvár­ko, ve kte­rém by děti moh­ly děsit rybič­ky kle­pá­ním, a do zácho­du zatím naše děti kupo­di­vu taky nespadly (i když bych jim to někdy přála!).

Mě by ješ­tě zají­ma­lo, jak to bylo s tebou, když jsi byla malá. Byla jsi nemož­ná malá ség­ra, nebo nao­pak chyt­ro­lín, co v šes­ti spol­kl všech­nu moud­rost světa?
Mám o rok mlad­ší sest­ru, tak to by asi řek­la spíš ona. Já si o sobě mys­lím, že jsem byla tiché, hod­né dítě, kte­ré si sedě­lo u sto­lu a kres­li­lo, pomá­ha­lo rodi­čům a neprudilo.

Co říkáš na ilu­stra­ce, před­sta­vo­va­la sis to takhle, když jsi kníž­ku psala?
Z ilu­stra­cí jsem nad­še­ná. U své prv­ní kníž­ky Čer­ve­né klubíč­ko jsem sama nakla­da­tel­ství navrh­la ilu­strá­tor­ku, se kte­rou už se dlou­ho zná­me a přá­te­lí­me, tak jsem se tro­chu bála, jak to bude fun­go­vat, když mi nakla­da­tel­ství něko­ho „při­dě­lí“. Ale z ilu­stra­cí Zuza­ny Suwi Čupo­vé jsem fakt une­se­ná, mají tako­vý retro nádech a to mě moc baví, navíc jsou vel­mi vtip­né a pozve­da­jí kníž­ku na úpl­ně jinou úro­veň. Krom růz­ných úko­lů je tam spous­ta skry­tých hra­vých drob­nos­tí, kte­ré můžou čte­ná­ři obje­vo­vat, a dou­fám, že díky nim budou kníž­ku číst a pro­hlí­žet pořád dokola. :)

V kníž­ce Nedráž­di brá­chu bosou nohou spad­nou klu­ci do zácho­du a pro­lé­za­jí odpad­ní­mi trub­ka­mi. Děti „kaná­lo­vá“ téma­ta zbož­ňu­jí, nebá­la ses ale, jak se bude pro­dá­vat kníž­ka se zácho­do­vou mísou na obál­ce? Kníž­ky pře­ce jen kupu­jí rodi­če a čas­to při­tom mají lehce didak­tic­ký přístup.
Jen­že rodi­če záro­veň vědí, jak moc „kaná­lo­vá téma­ta“, jak jsi to kulant­ně nazva­la, děti při­ta­hu­jí. Chtě­la jsem, aby hrdi­no­vé zaži­li něja­ké pořád­né dob­ro­druž­ství. A vlast­ně se to tro­chu hodí i teď do doby loc­kdow­nu. Trá­ví­me vět­ši­nu času doma, tak si holt to dob­ro­druž­ství musí­me vytvo­řit tam — a když už máte pro­zkou­ma­ný zby­tek domu či bytu, tak se hodí i kana­li­zač­ní trubky. :)

Máme to brát jako meta­fo­ru: Když jsi v prů… švi­hu, drž se svých nejbližších?
Roz­hod­ně. Ostat­ně momen­tál­ně nám ani nic jiné­ho nezbývá…

A zásad­ní otáz­ka nako­nec: raj­skou, nebo koprovku?
Koprov­ku! S vajíč­kem! A vy?