KS: Nedávno jsem přečetla tvůj překlad reportážní knihy Åsne Seierstad Jeden z nás (Absynt, 2019) analyzující pozadí a průběh útoku norského pravicového extremisty v Oslu na ostrově Utøya v roce 2011. Nakonec jsem knihu dočítala ve dvě ráno a při některých pasážích mi slzy tekly proudem. Protože jsem taky přeložila několik „emočně náročných“ knih, zajímalo mě, jak jako překladatel práci na takové knize prožíváš.
ED: U Jednoho z nás jsem nebrečela, ale několikrát se mi pak v noci zdálo o tom, jak se skrývám na toaletě v budově tábora na Utøye a „on“ obchází kolem a ví, že tam jsem. Ten sen si pamatuju doteď. Mám dojem, že jsem při překládání této knihy trochu otupěla, dokončovala jsem ji v porodnici a zuby nehty jsem se snažila nemyslet na to, že překládám popis skutečnosti. Že může být svět takhle zlej.
KS: Myslím, že se trochu liší vnímání utrpení, které vyvolává literatura čistě fikčního charakteru, od utrpení, které způsobuje literatura reportážní. Fikce se snaží čtenáře zaujmout, strhnout, překvapit. Jako překladatelé si ale po celou dobu procesu překladu uvědomujeme, že jde o fikci a nad emoční nálož bychom se měli dokázat povznést. Reportážní literatura popisující nějakou traumatizující událost usiluje o pravdu a o katarzi často velmi upřímně a opravdově. Ty jsi překládala oba typy knih. Máš pocit, že se tvoje emoční zainteresovanost lišila?
ED: Drásalo mě obojí, žádný velký rozdíl jsem nepociťovala. S reportážní literaturou jsem se musela smířit, v případě fikce si spíš pořád opakovat, že jde o fikci. Ale (v tomto případě bohužel) mám opravdu velkou a živou představivost a scény, které překládám, se mi v hlavě automaticky odehrávají na známých místech, třeba na chatě nebo u známých na dvoře. Někdy je pak pro mě těžké to místo od nánosu fikce „očistit“ a znovu se tam pohybovat bez toho, aniž bych si představovala, co jsem si tam při překládání umístila.
KS: Máš pravdu, taky jednotlivé scény většinou vidím v konkrétním prostředí, ale u mě jde většinou o prostředí smyšlená. Čili očišťovat nemusím, ale nezdá se mi, že by tyto paralelní světy byly proto míň děsivé. Osobně mám trochu problém s fikcí, ve které se objevuje brutální usmrcení. Ze skandinávského prostoru jsou to nejčastěji detektivky. Nejhorší pro mě je, když umírají děti. V knize norské autorky Karin Fossumové Provokatér roztrhá desetiletého chlapce smečka psů. Když kriminalisté popisují, co z chlapce zbylo, je to otřesné, ale osobně mě nejvíc drásala pasáž, kdy rodiče, kteří se chlapce vydají hledat, zahlédnou uprostřed shluku policistů plachtu, pod níž je tělo. Ani otec, ani matka informaci o smrti svého dítěte zprvu nevěří a otec na důkaz vytáčí chlapcovo číslo. Telefon se vzápětí skutečně ozve. Tuto scénu jsem pokaždé obrečela. Zároveň jsem záviděla čtenářům, že ji mohou číst jenom jednou. Já jsem ji četla dvakrát, než jsem ji přeložila, pak asi třikrát v průběhu vlastního procesu překládání, několikrát v průběhu redakce a potom ještě minimálně dvakrát ve fázi korektur. Celkově jsem tak zoufalství těch konkrétních rodičů prožila přibližně desetkrát. Vždycky mě to rozhodilo. Máš podobné zážitky?
Karolína Stehlíková
ED: Mám. Skoro v každé detektivce, kterou jsem překládala, bylo nějaké ohrožené dítě, naštěstí ne vždy šlo o brutální smrt. Ale v jedné knize Ingara Johnsruda umírá chlapeček na pravé neštovice a v jiné knize, myslím, že to byl Vír Frodeho Granhuse (Jota, 2014), se holčička propadla pod led a už se nedostala ven. Z obojího mi bylo pokaždé hodně nedobře. V těch ostatních případech jsem se sama sobě prostě snažila vysvětlit, že je to fikce a nemám se tím trápit.
KS: Vypozorovala jsem, že prožívání utrpení při překladu mě docela poznamenává. Konkrétně výše zmíněný případ způsobil, že jsem se jednou přistihla, jak na procházce zahrádkářskou kolonií, kde má někdo chovnou stanici rotvajlerů, zuřivě vysvětluju dceři, jak funguje dynamika smečky a co má a nemá dělat, když se setká s více psy najednou. Došlo mi, že drásavé scény při překladu prožívám víc prostě proto, že jsem rodič. Vnímáš od té doby, co máš děti, taky nějaký rozdíl v tom, co je ti nepříjemné překládat?
ED: Ano, to se rozhodně proměňuje, teď jsem podstatně citlivější na všechny zmínky o dětech. V jiné knize Åsne Seierstad Dvě sestry (Absynt, 2017), kterou přeložila Katka Krištůfková a v níž jde o radikalizaci dvou norských dívek z přistěhovalecké komunity, umře malý chlapec; to se mi po přečtení vybavovalo pořád dokola, takže předpokládám, že kdybych teď měla překládat onu scénu o holčičce pod ledem nebo o chlapečkovi, který umírá na neštovice, tak to taky obrečím. Naštěstí jsem v poslední době překládala jenom samou „nezávadnou“ non-fiction a k tomu dětské knihy. Takže uvidíme, co se stane, až se zase objeví něco drásavého.
KS: Třetí případ představuje alegorická literatura o smrti. Když jsem překládala Sněhovou sestřičku od Maji Lunde, ve které se Julián vyrovnává se smrtí své sestry, také mě to hodně dojímalo. Ale protože šlo o dětskou knihu, jejíž příběh byl kompaktní a sledoval jasný — vlastně trochu výchovný — cíl, tak bych to, co jsem při opakovaném čtení prožívala, nazvala spíš melancholií nebo steskem. Zaujalo mě, že i redaktorka mi psala, že v jednom místě je jí pokaždé do breku. Napadá mě, že je to dost podobný efekt, jako když se hraje divadlo. Herečka hrající Medeu každý večer na jevišti vraždí své dvě děti. To je jistě emočně náročnější než si o něčem takovém jen číst. Herci mají různé rituály, jak se zbavit démonů svých postav. I my překladatelé bychom nejspíš měli ovládat nějakou psychohygienu. Máš nějaké takové mechanismy, jak za sebou po práci zavřít dveře?
ED: Ne tak úplně mechanismy, spíš jenom rituál — po odevzdávce každého překladu se jdu vysprchovat, mám pocit, že to ze mě trochu steče. I když pak text ještě čtu během redakce, už mám větší odstup. A jak to vnímáš při překladu divadelních her? Přijde mi, že tam se s postavami ztotožňujeme mnohem snáz, a co když ti tam pak umřou?
Eva Dohnálková
KS: Sprcha je dobré řešení, rozhodně lepší než běžná herecká praxe — jít do divadelního klubu a démony v podobě příliš vtíravých postav vyhánět démonem alkoholu. Divadelní hry jsou kompaktnějším typem textu, který se obvykle cca z devadesáti procent skládá z dialogů. Když si postavy něco hnusného nebo traumatizujícího říkají nebo vyprávějí, přemýšlím hlavně nad tím, jak to bude znít z jeviště. A protože s tou představou interpretace už kalkuluju, mám možná u překladu dramat překvapivě trochu větší odstup. Ale jinak je to stejné — ve hře Arna Lygreho líčí matka, jak byla přítomná smrti své dcery, která se probořila do zamrzlého moře při bruslení. Když jsem se pak jednou na zamrzlém moři ocitla, měla jsem pěkně nahnáno, ta scéna mě vyloženě strašila.
ED: Máš (teď) něco, co už bys opravdu překládat nechtěla? Co bys třeba odmítla?
KS: Přiznám se, že knihy, kde někdo vraždí děti, už překládat nechci. Je zajímavé, že některým lidem dělá potíže takové věci byť jen číst. Se studenty jsme letošního jara na semináři četli hru Larse Noréna Chlad. Je o třech mladých neonacistech, kteří ukopou svého spolužáka. Ta hra je založená na skutečné události a myslím si, že je důležitá. Proto ji se studenty čtu opakovaně, ale vím, že je pokaždé zdrtí. V dalším týdnu vždycky zařazuju nějakou komedii. Emoce je třeba střídat.
A na závěr něco pozitivního. Jestliže s postavami, které překládáme, umíme trpět, dokážeme se s nimi i radovat? Já se se svými postavami hrozně ráda směju. Vyloženě mě těší překládat vtipné ironické rozhovory — třeba suchý humor komisaře Konrada Sejera. Máš to taky tak?
ED: Já se spíš směju, když si autor myslí, že je vtipný — a není. Ale jinak bych moc ráda překládala vtipné ironické rozhovory, až se zase něco objeví, ráda se zasměju.
Myšlenka emočně náročného překládání nás v redakci opravdu zaujala. Od překladatelů obzvlášť brutálních thrillerů nám už občas přišlo zbožné přání, aby další díly nebyly podobně surové, ale opravdu to takto prožívá každý, nehledě na žánr? Podívejte se na reakce dalších překladatelů.