Jak byste knihu uvedl v pár větách?

Řekl bych, že jde o filo­zo­fic­ký román, kte­rý před­sta­vu­je kon­fron­ta­ci hlav­ní posta­vy s řadou význam­ných i pří­zem­ních zása­hů do její­ho živo­ta. Odtud se hrdi­na spi­rá­lou pro­pa­dá k otáz­kám vlast­ní­ho sebe­u­vě­do­mě­ní, podo­by svě­ta, k prin­ci­pům fun­go­vá­ní mys­li i její­ho roz­ho­do­va­cí­ho aparátu. 

Prozradíte i něco dalšího z jejího děje?

Jde o pří­běh mla­dé­ho vdov­ce, kte­ré­mu jeho aty­pic­ká pova­ha zabra­ňu­je pro­ží­vat obtíž­nou ztrá­tu oče­ká­va­ným způ­so­bem. Vra­cí se na mís­to, na kte­rém před lety svou teh­dy žijí­cí man­žel­ku taj­ně pod­vá­děl s cizí ženou, při­tom sám netu­ší, jest­li při­jíž­dí pro­to, aby s býva­lou milenkou
navá­zal plno­hod­not­ný vztah, nebo vli­vem něja­kých jiných okol­nos­tí. V odliš­ném pod­ne­bí ho pře­pa­da­jí jiné myš­len­ky (má napří­klad vět­ší sklon k retrospek­ci) a vli­vem zdán­li­vých náhod, křivd či zrad se mu život opět pře­tvá­ří do zce­la jiné podo­by, ze kte­ré už se zjev­ně není mož­né vrá­tit k rela­tiv­ní nor­mál­nos­ti minu­lých let. Přes­to se zdá, že tyto kos­me­tic­ké odliš­nos­ti v podo­bě žití jsou pře­ce jenom pofi­der­ní a nedů­le­ži­té a že pod nimi leží neměn­ná struk­tu­ra čeho­si skutečnějšího.

Co vás k takovému tématu přivedlo?

Mám v pova­ze při­ro­ze­nou potře­bu se nad podob­ný­mi úva­ha­mi zasta­vo­vat a vlast­ně žít v jejich neu­stá­lé spo­leč­nos­ti, pro­to­že ved­le jejich závaž­nos­ti mi všech­ny ostat­ní otáz­ky při­pa­da­jí mali­cher­né. Krom toho jejich zárod­ky vidím vlast­ně všu­de, pro­to mé kni­hy mohou půso­bit vzá­jem­ně odliš­ně a jako dějo­vě posa­ze­né i do výraz­ně jiných rovin, jen­že z mé stra­ny se to celé nese v duchu pro­hlu­bo­vá­ní pořád týchž témat. Pří­bě­ho­vé linie nikdy neplá­nu­ji, ať už se jed­ná o samot­ný námět nebo růz­né dějo­vé „zvra­ty“. Děj spí­še u své tvor­by pova­žu­ji za náhod­ný ved­lej­ší pro­dukt. A když se zni­če­ho­nic ke kon­ci sám zhmot­ní, tak vím, že jsem při prá­ci na dané kníž­ce udě­lal cosi správně. 

Kniha se odehrává v Řecku, proč jste si vybral právě je?

Pro­stře­dí, ve kte­rém se kni­ha ode­hrá­vá, je mi blíz­ké, vlast­ně jsem pod­stat­nou část napsal prá­vě tam. Moje mat­ka je Řeky­ně, k řec­kým ost­ro­vům mám odma­la vel­mi blíz­ký vztah. Ten spe­ci­fic­ký druh dušev­ní­ho i těles­né­ho vyčer­pá­ní spo­leč­ně s potře­bou topit se v apa­tii a záro­veň v mor­bid­ních myš­len­kách, kte­ré toto pod­ne­bí při­ná­ší hlav­ní posta­vě v kni­ze, znám vel­mi dob­ře, to pro­stře­dí na mě má vel­mi podob­ný vliv. Mys­lím, že dokon­ce prv­ních pár řád­ků, kte­rý­mi jsem prá­ci na kni­ze začal (mimo­cho­dem jde o dia­log až ke kon­ci kni­hy), jsem psal prá­vě na jed­nom ost­ro­vě, pro­to se pak i zby­tek děje ode­hrá­vá zde.

V roce 2019 vám vyšla kniha Večerní sláva Wiederhausera, psychologicko-filozofický příběh o souboji člověka a jeho ega. Takže i v nové knize rozvíjíte podobná témata?

Mys­lím, že na vět­ší část otáz­ky jsem už odpo­vě­děl. I dal­ší kni­hy, kte­ré mám roz­pra­co­va­né, se zamě­řu­jí na růz­né podo­by filo­zo­fic­ké­ho strá­dá­ní, smut­ku, nábo­žen­ské­ho děsu nebo neschop­nos­ti srovnat
se sám se sebou. Tohle jsou vět­ši­nou jakési hlav­ní nála­dy, kte­ré do roz­ví­je­ných pří­bě­hů a úvah vstu­pu­jí u roz­díl­ných knih v růz­né míře. Někdy jsou tro­chu skry­té. Napří­klad jed­na nove­la, kte­rou dokon­ču­ju, je, řekl bych, v mno­ha smě­rech vlast­ně vese­lá a tako­vá méně naléhavá.

V ohlasech na vaši předchozí tvorbu jsem četl samou chválu, například vaši stylistiku lidé srovnávají s předními ruskými autory. Koho rád čtete?

Nej­ví­ce čtu lite­ra­tu­ru deva­te­nác­té­ho sto­le­tí a oprav­du nej­ra­dě­ji mám rus­ké auto­ry, v prvé řadě Dosto­jev­ské­ho, ale i spous­tu dal­ších. Pak mám moc rád auto­ry fran­couz­ské, hlav­ně Stend­ha­la a Zolu. Ale čtu i auto­ry jiných národ­nos­tí, mám toho rád oprav­du hod­ně, z moder­něj­ší, potaž­mo sou­čas­né lite­ra­tu­ry je toho sice méně, ale taky jed­nou začas nara­zím na něco, co je pro mě vel­mi sil­ný zážitek.