Jak byste knihu uvedl v pár větách?

Řekl bych, že jde o filozofický román, který představuje konfrontaci hlavní postavy s řadou významných i přízemních zásahů do jejího života. Odtud se hrdina spirálou propadá k otázkám vlastního sebeuvědomění, podoby světa, k principům fungování mysli i jejího rozhodovacího aparátu.

Prozradíte i něco dalšího z jejího děje?

Jde o příběh mladého vdovce, kterému jeho atypická povaha zabraňuje prožívat obtížnou ztrátu očekávaným způsobem. Vrací se na místo, na kterém před lety svou tehdy žijící manželku tajně podváděl s cizí ženou, přitom sám netuší, jestli přijíždí proto, aby s bývalou milenkou
navázal plnohodnotný vztah, nebo vlivem nějakých jiných okolností. V odlišném podnebí ho přepadají jiné myšlenky (má například větší sklon k retrospekci) a vlivem zdánlivých náhod, křivd či zrad se mu život opět přetváří do zcela jiné podoby, ze které už se zjevně není možné vrátit k relativní normálnosti minulých let. Přesto se zdá, že tyto kosmetické odlišnosti v podobě žití jsou přece jenom pofiderní a nedůležité a že pod nimi leží neměnná struktura čehosi skutečnějšího.

Co vás k takovému tématu přivedlo?

Mám v povaze přirozenou potřebu se nad podobnými úvahami zastavovat a vlastně žít v jejich neustálé společnosti, protože vedle jejich závažnosti mi všechny ostatní otázky připadají malicherné. Krom toho jejich zárodky vidím vlastně všude, proto mé knihy mohou působit vzájemně odlišně a jako dějově posazené i do výrazně jiných rovin, jenže z mé strany se to celé nese v duchu prohlubování pořád týchž témat. Příběhové linie nikdy neplánuji, ať už se jedná o samotný námět nebo různé dějové „zvraty“. Děj spíše u své tvorby považuji za náhodný vedlejší produkt. A když se zničehonic ke konci sám zhmotní, tak vím, že jsem při práci na dané knížce udělal cosi správně.

Kniha se odehrává v Řecku, proč jste si vybral právě je?

Prostředí, ve kterém se kniha odehrává, je mi blízké, vlastně jsem podstatnou část napsal právě tam. Moje matka je Řekyně, k řeckým ostrovům mám odmala velmi blízký vztah. Ten specifický druh duševního i tělesného vyčerpání společně s potřebou topit se v apatii a zároveň v morbidních myšlenkách, které toto podnebí přináší hlavní postavě v knize, znám velmi dobře, to prostředí na mě má velmi podobný vliv. Myslím, že dokonce prvních pár řádků, kterými jsem práci na knize začal (mimochodem jde o dialog až ke konci knihy), jsem psal právě na jednom ostrově, proto se pak i zbytek děje odehrává zde.

V roce 2019 vám vyšla kniha Večerní sláva Wiederhausera, psychologicko-filozofický příběh o souboji člověka a jeho ega. Takže i v nové knize rozvíjíte podobná témata?

Myslím, že na větší část otázky jsem už odpověděl. I další knihy, které mám rozpracované, se zaměřují na různé podoby filozofického strádání, smutku, náboženského děsu nebo neschopnosti srovnat
se sám se sebou. Tohle jsou většinou jakési hlavní nálady, které do rozvíjených příběhů a úvah vstupují u rozdílných knih v různé míře. Někdy jsou trochu skryté. Například jedna novela, kterou dokončuju, je, řekl bych, v mnoha směrech vlastně veselá a taková méně naléhavá.

V ohlasech na vaši předchozí tvorbu jsem četl samou chválu, například vaši stylistiku lidé srovnávají s předními ruskými autory. Koho rád čtete?

Nejvíce čtu literaturu devatenáctého století a opravdu nejraději mám ruské autory, v prvé řadě Dostojevského, ale i spoustu dalších. Pak mám moc rád autory francouzské, hlavně Stendhala a Zolu. Ale čtu i autory jiných národností, mám toho rád opravdu hodně, z modernější, potažmo současné literatury je toho sice méně, ale taky jednou začas narazím na něco, co je pro mě velmi silný zážitek.