V loň­ském roce opa­ko­va­ně ata­ko­va­la žeb­říč­ky nej­pro­dá­va­něj­ších knih, budi­la váš­ni­vé dis­ku­se lite­rár­ních kri­ti­ků a zís­ka­la hned něko­lik oce­ně­ní. Po dlou­hých dese­ti letech psa­ní a něko­li­ka odlo­že­ných ver­zích se čte­ná­ři knih Kate­ři­ny Tuč­ko­vé pře­ce jen dočka­li. Bílá Voda, autor­čin v pořa­dí tře­tí román, vyšla v dub­nu minu­lé­ho roku a ihned na sebe strh­la vlnu pozor­nos­ti. Zájem čte­ná­řů o kni­hu doklá­da­jí i čís­la, aktu­ál­ně se jí pro­da­lo už více než 100 tisíc výtisků.

Na téměř sed­mi stech stra­nách kni­ha zachy­cu­je dra­ma­tic­ké osu­dy řehol­nic pře­síd­le­ných do roz­pa­da­jí­cí­ho se kláš­te­ra v oblas­ti Jese­nic­ka a Rych­leb­ských hor. Prá­vě odsud pochá­zí výtvar­ník a hudeb­ník Jaro­mír Šve­jdík, jehož čer­no­bí­lé ilu­stra­ce doda­ly limi­to­va­né edi­ci novou podo­bu. S nápa­di­tou tvor­bou, v níž Jaro­mír 99 opa­ko­va­ně zob­ra­zu­je mimo jiné svůj rod­ný kraj, se čte­ná­ři moh­li setkat také ve sbír­ce pís­ňo­vých tex­tů Mimose­zó­na, kte­rá vyšla v nakla­da­tel­ství Host rov­něž loni na jaře. Oba titu­ly byly spo­leč­ně pokřtě­ny v brněn­ském diva­dle Husa na pro­váz­ku, kde Šve­jdík vystou­pil se svým nej­no­věj­ším hudeb­ním pro­jek­tem Let­ní kapela.

Auto­ry při­ve­dl k nápa­du na spe­ci­ál­ní edi­ci nejen spo­leč­ný zájem o odleh­lý pohra­nič­ní regi­on, ale i dlou­ho­le­té přá­tel­ství. Takřka rok od prv­ní­ho vydá­ní vychá­zí limi­to­va­ná edi­ce Bílé Vody, a to v nákla­du pou­hých 2 500 kusů bez plá­no­va­né­ho dotis­ku. Čte­ná­ři by tak nemě­li dlou­ho otá­let, zdo­bit kni­hov­nu totiž bude jen něko­li­ka z nich. Limi­to­va­ná edi­ce obsa­hu­je 25 strá­nek ilu­stra­cí, cel­ko­vý počet stran tak vystou­pal na úcty­hod­ných 712 namís­to původ­ních 688. For­mát kni­hy je opro­ti prv­ní­mu vydá­ní pro­dlou­že­ný na výš­ku, aby obra­zo­vý dopro­vod nále­ži­tě vyni­kl. Změ­ny se dočka­la také obál­ka. „Při její tvor­bě jsem se vydal pří­mo do Bílé Vody a hle­dal něja­ký vhod­ný pohled, kte­rý by stál za zachy­ce­ní. Pořád jsem to z té čes­ké stra­ny nevi­děl, tak jsem jel na pol­skou stra­nu a tam jsem někde u ces­ty zasta­vil a říkal si, to je ono, takhle by to moh­lo vypa­dat. Hlav­ně tam lépe vynik­nou Rych­leb­ské hory, z pol­ské stra­ny to má zkrát­ka dra­ma­tič­těj­ší výraz,“ popi­su­je ilu­strá­tor Jaro­mír 99.

Kra­ji­nu, kte­rá je mu při kresbě inspi­ra­cí, kres­lí vět­ši­nou pod­le poří­ze­ných fotek. Jeho cílem při­tom není zachy­tit obraz co nej­věr­ně­ji, ale spí­še vystih­nout atmo­sfé­ru, kte­rou vyza­řu­je. „Necho­dím malo­vat do ple­né­ru, pra­cu­ju hlav­ně digi­tál­ně v ate­li­é­ru. Nej­pr­ve jdu ven fotit, pak skicu­ju v iPa­du a postup­ně pře­chá­zím na fina­li­za­ci kre­seb na počí­ta­či. Někdy kres­lím i jen pod­le pamě­ti. Chví­li jsem byl z mís­to­pi­su romá­nu zma­te­ný, pro­to­že ten regi­on tro­chu znám — a najed­nou se tře­ba na kop­ci nad Bílou Vodou nachá­zí Mari­a­hilf, kte­rý je ve sku­teč­nos­ti tři­cet kilo­me­t­rů dál ve Zla­tých Horách. Postup­ně mi to zača­lo dávat smy­sl. S Aloi­sem Nebe­lem jsme mís­to­pis taky nedo­dr­že­li, pro­to­že pří­bě­hu tro­chu zaclá­ní,“ osvět­lu­je tvůr­čí pro­ces Jaro­mír 99.

Kro­mě Jaro­mí­ra 99 vtisk­ly kni­ze novou tvář také kniž­ní gra­fič­ky Ale­na Gra­ti­a­so­vá a Iva­na Dud­ko­vá, kte­ré se už podí­le­ly na pří­pra­vě titu­lu Mimose­zó­na. Prá­vě od nich při­šel impulz, aby byla Bílá Voda nako­nec dopl­ně­na o mini­ma­lis­tic­ké čer­no­bí­lé ilu­stra­ce. „S ohle­dem na Jaro­mí­rův ruko­pis jsme se roz­hod­ly kom­bi­no­vat his­to­ri­zu­jí­cí prv­ky s těmi sou­čas­ný­mi. Čer­no­bí­lé ilu­stra­ce, inspi­ro­va­né kla­sic­ký­mi tis­ko­vý­mi tech­ni­ka­mi nebo kar­to­no­vým tis­kem, jsme pro­po­jo­va­ly s čis­tý­mi výraz­ný­mi barev­ný­mi plo­cha­mi a jed­no­du­chou kom­po­zi­cí. Podob­ně jsme zachá­ze­ly s typo­gra­fií. Zvo­li­ly jsme kla­sic­ké ele­gant­ní typy, při­čemž lay­out strá­nek jsme navrh­ly, jak dou­fá­me, vzduš­ně a prak­tic­ky, v duchu sou­čas­né kniž­ní gra­fi­ky. Sna­ži­ly jsme se dosáh­nout zají­ma­vých kon­tras­tů, kte­ré by odpo­ví­da­ly jazy­ku a atmo­sfé­ře tex­tu,“ při­bli­žu­je Ale­na Gratiasová.

Prá­ce s kon­tras­ty je ostat­ně pro limi­to­va­nou edi­ci Bílé Vody cha­rak­te­ris­tic­ká. Kon­krét­ně klid­nou, sta­tic­kou ilu­stra­ci na obál­ce gra­fič­ky dopl­ni­ly expre­siv­něj­ší­mi a nara­tiv­něj­ší­mi ilu­stra­ce­mi uvnitř. „Tak se postup­ně zro­dil nápad pra­co­vat s nimi jako s nezá­vis­lou vrst­vou pří­bě­hu, kte­rá by text nei­lu­s­tro­va­la slo­vo od slo­va, nevy­tvá­ře­la para­lel­ní obsah. Vznik­la série ilu­stra­cí pří­stu­pem podob­ných komik­su nebo silent boo­ku. Čte­nář jako by se mohl v pří­bě­hu na chví­li zasta­vit a pro­hléd­nout si jeho detail,“ doplňuje.

Pro Jaro­mí­ra 99 však byla kres­ba jen v čer­no­bí­lých odstí­nech zpo­čát­ku výzvou. „Je pro mě těž­ké vra­cet se k čer­no­bí­lým bar­vám, pro­to­že vyža­du­jí vyvá­že­nost v kresbě a kom­po­zi­ci, musí to být tako­vý jin a jang, pro­to říkám, že čer­no­bí­lá kres­ba je nej­těž­ší. Taky je těž­ké čer­no­bí­lou zaujmout, barva pře­ce jen láká víc. Pro­to jsem nej­pr­ve začal kres­lit v mod­rých odstí­nech, abych se ale­spoň tro­chu pomaz­lil s bar­vou, a pak až jsem to dával do čer­ných a šedých odstí­nů. Ze začát­ku jsem s tím tro­chu bojo­val, ale potom jsem pocho­pil stříd­most toho pří­bě­hu a při­jde mi, že čer­no­bí­lé ilu­stra­ce se k němu nako­nec hodí. Je to jako se dívat na sta­ré fot­ky z půdy,“ popi­su­je umělec.

A výsle­dek? Jak potvr­zu­je sama Kate­ři­na Tuč­ko­vá, nepo­chyb­ně sto­jí za pozor­nost. „Z Bílé Vody s ilu­stra­ce­mi Jaro­mí­ra 99 mám nesmír­nou radost. Nikdo jiný nedo­ká­že zachy­tit neza­mě­ni­tel­nou atmo­sfé­ru kra­je s pohnu­tou minu­los­tí a mno­ha pozo­ru­hod­ný­mi pří­běhy jako on, kte­rý ji tak doko­na­le zná. Snad bude tato pře­krás­ně vypra­ve­ná kni­ha těšit čte­ná­ře i cti­te­le Jaro­mí­ro­va výtvar­né­ho díla stej­ně jako mě,“ pochva­lu­je si.