Celým obsahem knihy se prolíná text „Hliněná tabulka“. A i kniha je uvozena starým sumerským textem. Hliněná tabulka je poškozená, některé řádky jsou ztraceny. Jako správný básnický archeolog se musím ptát: je někde zachovaný kompletní text?
Odpovím názvem sbírky: Nikde není řečeno… Na papír jsem psal jenom torza, ale to neznamená, že ta chybějící slova ve mně nebyla a že se nepodílela na výsledném textu. Odjakživa mne zajímá, jak se podílí nevyřčené na vyřčeném. Jak slova v sobě nesou i to smlčené. Poezie se bez toho neobejde. Ale nejenom poezie, domnívám se, že každá skutečná, upřímná promluva některé obsahy vyjadřuje paradoxně, nepřímo, třeba i zámlkou, tichem nebo nevyslovením.
Byl jsem inspirován nádherou starých sumerských, akkadských, novosyrských textů, které se na hliněných destičkách skutečně zachovaly jenom v úlomcích. Byly ničeny rozpadáním, tříštěním, části rozmazali červi, kteří v textech rejdili jako cenzoři, když tabulky navlhly a vytvořil se na nich blátivý povrch. Některé eposy rozkradli zloději, každý má kousek příběhu. To všechno se podílelo na výsledku, jaký vzkaz nám po tisíci letech zůstává předán. Je zvláštně naléhavý právě i tím, co v něm chybí. Zkáza se účastnila posunu významů, jemných proměn obsahu, atmosféry – ty mezery hovoří. Vzpomněl jsem si přitom na výrok, jehož autorem je tuším Henry Moore: „Co je krásnějšího než socha? Torzo sochy…“
Co vás vedlo k tomu, abyste knihu „vyztužil“ tímto textem?
Já jsem těmi texty parafrázujícími hliněné tabulky nechtěl knihu „vyztužit“, ale naopak spíš „zkřehnout“. Ta torza mají připomenout, že písek, který letí přes místa, na nichž stálo Ninive, Ur, Lagaš, Kiš a další slavná starověká města, nacházíme nyní na svých prazích. Vzdorujeme zániku stejně pošetile jako lidé před tisíci lety. Pomocí hradeb. Snažíme se zachránit život před sebou samými.
Pro mě osobně má knížka díky tomu obrovský přesah, čtu ji jako kontrast pomíjivých dějů současnosti a toho, co někde ve fragmentech zůstane uchováno. Zajímá vás, co po nás na zemi zůstane?
Zůstane po nás všechno. Jenom nevíme, v jakých podobách, jak složitě či jednoduše metamorfováno. Nic se nemůže ztratit, ani jedno sevření ženina předloktí. Ani ten text starých Sumerů, jen se většina promění v cosi jiného, obtížně čitelného, obtížně použitelného. Mezi tím vším nesrozumitelným, zapomenutým a zničeným zůstává několik útržků, které ale na sebe „vážou“ celý ten obrovský zbytek. A občas jsou ty útržky schopny úchvatně promluvit. Sice jinak, než jak bychom si představovali a jak bychom si přáli, ale velmi podivně a vzrušivě. To mne zajímá – jak jedno sevření ženina předloktí náhle promluví o celém lidském údělu.
Ptám se především v souvislosti s oddílem „Vteřina světa“. Vaše básně pro mě jsou vždycky takové „vteřiny světa“. V téhle knížce jsou ale zařazeny do mnohem širšího rámce. Co vás k takové „inovaci“ přivedlo?
Možná v posledních letech stále se vracející touha napsat román. I předchozí sbírka nazvaná Nevlastní pracovala s širším rámcem – byla jakýmsi volným, torzovitým příběhem jedné postavy. „Románem v básních“, jak tu knížku označilo nezávisle na sobě pár lidí. Nyní jde o několik prolínajících se básnických „kapitol“, skládající panoráma, v němž stojí monstra našeho věku – čím větší, tím pustější.
Název Nikde není řečeno čtu taky tak, že se vlastně „někde ztratil“. Je to takové tajemství. Posouváte těžiště knihy „mezi řádky“, pracujete s nedořečeností, fragmenty, mně ale přijde kniha především o čase. Vnímáte ji svým způsobem i jako bilancování?
Ne. Neznám život, nemohu tedy bilancovat. „Nikde není řečeno“, jakých hledisek bych se měl při takovém bilancování přidržet. Ten, kdo bilancuje, cítí se mít za sebou svoji cestu. Mne takový dojem míjí. Nezbývá mi než pokračovat, jako se to děje v té titulní básnické skladbě sbírky, v níž dva nesou třetího. Nevíme, proč ho nesou, a nevíme kam, nevíme, co se stalo a kdy to skončí. Ty tři pojí jenom nějaká živá účast, od které si nemohou odpomoct. Představovali si všechno jinak, ale nezbývá jim než se osvědčit právě v této situaci.
Kdy a za jakých okolností knížka vznikala?
Psal jsem ji v posledních čtyřech letech a jako všechny moje předchozí knihy, i tato vznikala za pohybu. Na cestě, na cestách, na palubě lodi, v autech a hotelích, v barech a nočních parcích. Doma mám psací stůl jenom proto, abych předstíral, že jsem řádný spisovatel.
Definitivně jsem uzavřel sbírku během série bosenských čtení ve městě Maglaji, v rodném domě básníka, prozaika, překladatele a nakladatele Adina Ljuci. Udělal jsem tu poslední tečku v takovém skoupém podzimním odpoledni, mezi stále ještě rozstřílenými baráky, plachými kočkami a nepoddajnými lidmi, kteří mne pak triumfálně opili rakijou. Chtěl jsem si ten okamžik připomenout a pozval jsem Adina jako vystupujícího hosta na pražské uvedení sbírky do Knihovny Václava Havla, které se koná sedmého února.
Sbírka vyšla v lednu. Která kniha kolegů na vás udělala dojem v loňském roce?
Každou chvíli jsem četl silnou báseň, ať už v knize Karla Šiktance Ubírati se, nebo ve Wernischově Pernambucu, Slívově Ultima thúlé, ve sbírce Sylvie Richterové Slyšet obrazy nebo sbírce Pavla Kolmačky Život lidí, zvířat, rostlin, včel a ještě taky v dalších knihách…
Hodně jsem taky listoval v monografiích malířů, krásných monografiích třeba Hany Puchové, Jiřího Šiguta nebo slovenského výtvarníka Jána Kudličky či fotografa Petera Župníka.
Uvedení nové knihy Petra Hrušky Nikde není řečeno proběhne v nejbližší době na těchto místech:
7.2. Praha, Knihovna Václava Havla v 19 h. Jako hosté vystoupí divadelní a filmový režisér Radovan Lipus a bosenský literát Adin Ljuca.
12.2. Ostrava, Antikvariát a klub Fiducia v 18 h. Společně s uvedením nové sbírky Pavla Kolmačky, jako hosté vystoupí hudebníci Jan Gajdica (Dylan na pozoun!), Yvetta Ellerová a Roman Polách.
25.2. Brno, Skleněná louka v 19 h. Jako hosté vystoupí básníci Vít Slíva a Martin Stöhr, hudební křest provede violoncellový mág Josef Klíč.
26.2. Opava, Café Evžen v 19 h. Jako hosté vystoupí básníci Ivan Motýl a Ondřej Hložek, hudební křest provede nevyzpytatelná Vladivojna La Chia.
