Zabýváte se poválečnými dějinami české kinematografie a posrpnového exilu. Proč jste si z této oblasti vybral jako téma své třetí knihy právě Vojtěcha Jasného?
Byl to postupný proces. V osmdesátých letech jsem na univerzitě studoval bohemistiku, historii a divadelní a filmovou vědu, zajímaly mě moderní dějiny a zejména oblast střetu kultury s politikou, který jsme vlastně žili jako každodenní skutečnost a který probouzel zájem o věci zakázané a nedostupné. Po listopadu 1989 se tento můj osobní zájem spojil s profesním směřováním a začal jsem zkoumat práci našich exilových filmařů v zahraničí, kterou jsem objevil jako neznámou pevninu na prvním polistopadovém filmovém festivalu v Karlových Varech, kde se konala velká exilová retrospektiva. A tehdy jsem také poprvé osobně potkal Vojtěcha Jasného a z toho setkání se posléze vyvinul badatelský úkol i osobní přátelství. Nebýt tohoto karlovarského podnětu, možná by se moje cesty ubíraly jinudy, byla to vlastně taková zákonitá náhoda.
Jiří Voráč a Vojtěch Jasný při zahájení filmové retrospektivy v brněnském kině Art, Brno, říjen 2010 (fotoarchiv J. Voráče).
Kdy jste se rozhodl, že o jeho exilovém období napíšete knihu?
Myšlenka na samostatnou monografii vykrystalizovala poté, co jsem u Vojtěcha v New Yorku objevil jeho osobní archiv a v něm poklady v podobě rukopisných pamětí, deníkových diářů a pracovních zápisníků, korespondence nebo scénářů a také ohromné fotografické sbírky. Takový archiv je požehnáním, neboť otevírá jedinečné možnosti bádání a poznání, ale také pohromou, neboť zásadně oddaluje dosažení cíle. Archiv je třeba nejdříve systematicky zpracovat, aby jej bylo možno vůbec použít. A to je práce na léta, která začala rámcovým průzkumem v New Yorku a převozem archivu do Brna a končila vytvořením inventáře a rejstříku. Jen hlavní písemné dokumenty přitom čítají asi čtyřicet tisíc stran. Zvláštním oříškem bylo budování sbírky filmů; dohledat a získat zejména německé televizní filmy ze sedmdesátých let, to bylo dobrodružství, většina těch filmů je uložena hluboko v televizních archivech, a to je ještě ten lepší případ, některé filmy se přes veškeré úsilí nepodařilo dohledat vůbec. Troufám si ale tvrdit, že se v Brně nakonec nachází nejucelenější sbírka Jasného zahraničních filmů na světě.
Jak náročná práce na knize byla a co bylo vůbec nejsložitější?
Nejsložitější a časově nejnáročnější byl právě archivní výzkum, který se samozřejmě neomezoval pouze na osobní archiv Vojtěcha Jasného, ale probíhal v řadě domácích i zahraničních archivních institucí, v různých zemích Evropy, USA a Kanady, kde všude Vojtěch Jasný působil. Trvalo to celkem asi deset let, z toho finální psaní zhruba rok, zbytek zabrala příprava. Její součástí se stala řada dílčích publikačních a kurátorských výstupů. Především jsme v roce 2010 v Brně uspořádali největší Jasného filmovou retrospektivu, na které jsme uvedli dvacet pět z jeho šedesáti filmů — za jeho přítomnosti a s jeho komentáři a besedami. A současně se uskutečnila vůbec první, životní výstava jeho fotografií, kterou jsme uspořádali s Moravskou galerií, a při té příležitosti vyšla také fotografická kniha. Vojtěch se celý život považoval rovněž za fotografa a přál si, aby se i toto jeho dílo dostalo k divákům, a výsledkem byl velmi dojatý.
Jiří Voráč a Vojtěch Jasný při zahájení fotografické výstavy v Moravské galerii, Brno, říjen 2010 (fotoarchiv J. Voráče).
Podobně jako v monografii o Ivanu Passerovi i zde jste zvolil kombinaci odborného pojednání a osobního svědectví: součástí práce jsou nejen bohaté citace z Jasného Diářů a dalších zdrojů, ale také kritická edice jeho pamětí. V čem vidíte přínos této metody?
Je to koncepční řešení, které se snaží využít právě jedinečnosti osobních paměťových zdrojů a které umožňuje rekonstruovat autorovy myšlenkové a tvůrčí procesy, motivace, podmínky a záměry, a to neobvykle podrobně a v rozměru každodenního života. To je fascinující perspektiva, která je zarámovaná historickou studií a příslušnými kulturními kontexty. Tyto dvě části mají působit komplementárně a vytvářet vnitřně vrstevnatější a současně celistvější výsledek. Obecně řečeno se tu kombinuje výzkum kinematografie v širších souvislostech s důrazem na mikrohistorické hledisko a pluralitní výklad.
Před časem se staly velkým objevem deníky Pavla Juráčka. Mají Jasného osobní zápisníky podobnou sílu?
Myslím, že jde o díla srovnatelná mírou otevřenosti a sebezpytu, která podávají neobvykle důvěrnou zprávu o autorově vnitřním světě. Odlišná je forma a vlastně i cíl. Juráček psal literaturu a směřoval k ucelenému úvahovému tvaru, který má být čten. Jasný psal útržkovité každodenní záznamy svých osobních prožitků, tvůrčích nápadů i zcela praktických záležitostí, a psal je víceméně pro vlastní potřebu, k případnému dalšímu využití. Zvažoval jsem, zda by jeho deníkové Diáře šlo vydat jako celek, a dospěl jsem k závěru, že daleko užitečnější a smysluplnější je jejich použití ve formě výběrových citací než ve formě souborné edice, je to zkrátka spíše historický pramen než literatura.
Jiří Voráč při studiu Jasného deníků v jeho newyorské pracovně, New York, listopad 2003 (foto V. Jasný).
Nebylo na překážku vaší práce, že jste měli s Vojtěchem Jasným přátelský vztah?
Naše přátelství se zrodilo z pracovního zájmu a spolupráce, nikoli obráceně, což bylo myslím zásadní, Vojtěch respektoval moji kritickou metodu, přijal, že nesloužím jemu, ale dějinám filmu, abych tak řekl, a byl velmi otevřený. Už sama skutečnost, že mi svěřil celý svůj osobní archiv a že s důvěrou nechal na mně, jak s ním naložím, svědčí o jeho velkorysém charakteru. Zvláštní kouzlo měly chvíle, kdy jsem objevil něco, na co Vojtěch už zapomněl, třeba fotografie nebo nějaké zápisky, tehdy říkával: „Opravdu, to jsem udělal — napsal — nafotil já? To je krásné.“ Nebo když jsem ho opravoval ve faktografii v případě, že se jeho paměť ukázala jako nespolehlivá. Ale takových situací nebylo zase tak mnoho, Vojtěch měl vlastně fenomenální paměť, fotografickou, jak se na umělce obrazu sluší a patří.
V knize se zmiňujete i o kontroverzních tématech, jako byla Jasného spolupráce se Státní bezpečností nebo nevyjasněná otázka jeho účasti ve válečném odboji. Ani v těchto případech nenastaly problémy?
Příběh Vojtěcha Jasného mě zaujal mimo jiné a možná především proto, že není přímočarý, že má vnitřní napětí, rozpory a zápletky, že v tom laskavém a houževnatém snílkovi se nacházejí tvůrčí pochybnosti, rodinná dramata nebo problémy s alkoholem. Nic z toho Vojtěch neskrýval. Nicméně byla témata, k nimž se o své vůli neznal, ale která musela být vyřčena. A to se týká zvláště jeho spolupráce s StB v letech 1952 — 1962, konkrétně s vojenskou kontrarozvědkou, která ho naverbovala v době, kdy plnil základní vojenskou službu v Armádním filmu, a krátce si ho převzala také civilní kontrarozvědka. Jeho úkolem měl být Armádní film, později velvyslanectví USA a Československý film. Z částečně zachovaného svazku nelze soudit nic jednoznačného, zachovaly se jen sekundární zprávy řídících orgánů, zpočátku se v nich objevují o Jasného činnosti pochvalné zmínky, v roce 1962 je ale ze služeb propuštěn jako osoba zpravodajsky nefunkční a politicky nespolehlivá. Na mou přímou otázku neuhnul, záznamy nezpochybňoval, to je třeba ocenit, pouze konstatoval, že spolupráce s vojenskou kontrarozvědkou mu byla jako vojákovi „přidělena rozkazem“ a nemohl proti tomu nic dělat a že se později snažil zájmu Státní bezpečnosti čelit pasivitou. Pokud jde o válečný odboj, zde se Vojtěch hlásí ke spolupráci s Brity i s Rusy na konci druhé války v době, kdy byl jako gymnazista totálně nasazen na zákopové práce u Rožnova pod Radhoštěm, žádné prameny ale takovou skutečnost nepotvrzují, jde zřejmě o romantizující výklad pojmu odboj.
Vojtěcha Jasného všichni znají jako autora překrásného filmu Všichni dobří rodáci. Větší část jeho tvorby ale vznikla v zahraničí. Podařilo se mu z vašeho pohledu dobře se adaptovat na nové prostředí?
Nepochybně ano, už jen počet jeho filmů je mimořádný a svědčí o širokém profesionálním rejstříku a rozhledu. Jen v evropském období od roku 1970 do roku 1984 natočil neuvěřitelných třicet titulů, průměrně více než dva ročně, a byly roky, kdy stihl i více. K tomu učil filmovou režii na několika akademiích, v Salcburku spoluzaložil a jako umělecký šéf řídil filmové studio a také režíroval na předních divadelních scénách ve Vídni, Helsinkách či Bergenu. Na druhou stranu je třeba říci, že uspokojivé umělecké seberealizace dosáhl jen částečně, chtěl dělat autorské kinematografické filmy, ale vesměs pracoval na televizních zakázkách — nutno dodat, že ve vysokém uměleckém standardu a pro kulturní programy německé televize veřejné služby. Rozpor mezi uměleckými představami a produkčními možnostmi jej nakonec vedl k odchodu do USA, kde se řízením osudu nakonec věnoval především učení — na newyorské Columbii a Filmové akademii.
Který z jeho exilových filmů máte nejraději?
Vysoce si cením Majáku, který natočil jako jeden ze svých prvních filmů v exilu, podle předlohy dalšího z exulantů Ladislava Mňačka. Je to psychologické existenciální drama vězně, který si odpykává trest jako hlídač majáku na izolovaném ostrově, točilo se to v Izraeli u Rudého moře a mělo to produkční a estetické parametry kinematografického filmu. Silný příběh s jedním hercem a krysou, kterou vyplavilo moře, minimalistický styl a sugestivní kamera dalšího exulanta Igora Luthera, to všechno dalo vzniknout jedinečnému a velmi osobnímu dílu, které jako alegorie o vyhnanství a osamělosti tematizovalo také exilovou zkušenost tvůrců.
A za mimořádný počin považuji také jeho polistopadový dokument o Václavu Havlovi, který natočil v kanadské produkci hned v první polovině roku 1990 a v němž bezprostředně sleduje fascinující přerod disidenta v prezidenta a spolu s tím dobovou atmosféru plnou nadějí a očekávání i prvních rozporů. Ten dokument, vůbec první o Havlovi v roli prezidenta, má velkou uměleckou a historickou hodnotu, která bohužel nebyla dosud náležitě doceněna. Navíc během jeho vzniku došlo ke konfliktu mezi tvůrci a Hradem, přesněji hradními poradci, z výsledného filmu pak musela být v české verzi vystřižena jedna rozverná scéna a film byl u nás v úplné verzi uveden až po pětadvaceti letech. Je to zapeklitý případ, který jako by vypadl z Havlových absurdních her.
Loni v srpnu jsem seděl v Bystrém pod stromem rodáků a přemýšlel jsem o filmu Návrat ztraceného ráje. Bylo pro pana Jasného těžké vrátit se?
No on se vlastně nevrátil, bytem a prací zůstal v New Yorku až do roku 2015, to mu bylo devadesát. Právě okolnosti kolem havlovského dokumentu a vůbec zkušenosti nabyté během prvních návštěv vlasti jej vedly k tomu, že setrval v Americe. Očekával zájem a nové možnosti, ale přišlo spíše zklamání. Neznamenalo to ale, že by zahořkl, prostě se jen s tou svou neutuchající energií zařídil jinak. Po Listopadu nakonec ve vlasti natočil jediný film, navíc v americké koprodukci, a to byl právě Návrat ztraceného ráje, ten považoval za své završující dílo, v němž chtěl uložit svůj životní, myšlenkový a umělecký odkaz. Ten záměr bohužel nedozrál do přesvědčivé umělecké formy a zdejší kritika jej sice zdvořile, ale víceméně jednoznačně odmítla. To myšlenkám návratu také zrovna nepřálo.
Co je podle vás tím nejdůležitějším odkazem, který Vojtěch Jasný zanechal?
V oblasti díla jsou to nepochybně Všichni dobří rodáci, to je film takové krásy, že stejných výšin bylo těžké znovu dosáhnout. To je paradox výjimečnosti. Rodáci současně ukazují, jak zásadní bylo Jasného životní a kulturní ukotvení, z něhož vyrůstal jeho charakter filmového básníka domova. To bude tématem druhé knihy o Vojtěchu Jasném, kterou začínám připravovat a v níž se po exilové části vrátím k předcházejícímu českému období.
