Spisovatelka Bianca Bellová, držitelka mnoha ocenění za román Jezero, vydává knihu Neviditelný muž. Ve fiktivním světě venkovského městečka Serafina zpracovává rovněž zcela fiktivní, ale přesto velmi uvěřitelné události, zážitky, vzpomínky a staré křivdy. Neviditelný muž je román o generačním traumatu — a přitom to není nic módního, protože trauma se zrovna nosí, je to „jen“ obyčejné vyprávění o propojení čtyř generací žen. Ale tak blízké a všeplatné!
Na půdorysu fikce se tu rozhýbávají obrazy našich vlastních vztahů, hlavně těch mezi matkami, babičkami, dcerami a vnučkami. I těmi ještě nenarozenými, které vztahy jejich předkyň musí jednou nutně ovlivnit, a dost možná je ovlivňují už v prenatálu. Taky je to kniha o kořenech, návratech i nechuti se vrátit, o vztahu k rodnému domu a lidem z dětství. O tom, jak silné ženy musejí být, jak umějí být zaťaté, sveřepé, šílené, krásné i ohyzdné, jak se vztahují k mužům, zvlášť když jsou ti muži dostatečně silní, aby jejich zaťatost, krásu i ohyzdnost ustáli. Jak jim umějí být věrné. Jak umějí být věrné sobě a své lásce. Oddané dětem. A jak devastační jejich síla může být, když je zradí rodina nebo jejich kmen.
Bellová napsala poměrně tradiční vyprávění, navíc přesně to, co by člověk od tématu generačního traumatu čekal — vesnice, síla klanu, mužské a ženské role, možnost přijetí komunitou i hrozba vydědění, zapovězená láska a její vyvzdorování, smrt, ať už ji spáchá cizí ruka, nebo ta vlastní. Přesto je to kniha nevšední. A to hned z několika důvodů: zaprvé tím, že Bellová dokáže vystavět příběh z neexistujícího města a neexistující občanské války s neexistující minoritou tak věrohodně, že čtenáři mají chuť hledat na mapě Serafinu a pátrat po etniku Amalů. Ostatně většina válek i občanských nepokojů má stejné rysy, nenávist mezi „my“ a „oni“ roste ze stejných strachů a nepochopení ve fiktivním světě podobně jako na Ukrajině, v arabských zemích či v Africe. A stejně se odráží i v životech obyčejných lidí. Když se vesničani v Serafině rozhodnou nepřijmout mezi sebe černého „neviditelného muže“ Aslana, který si vezme za ženu dceru nejkrásnější ženy ve vsi a váženého majora Pepého, je úplně jedno, že ani Serafina, ani Amalové ve skutečnosti neexistují. Stejně musel lynč vypadat, když si katoličky braly protestanty, bílé ženy Afroameričany nebo třeba Ukrajinky Rusy. Osobní je politické i v tomto významu: každý národnostní konflikt se vždy skládá z osobních projevů nenávisti na těch nejnižších vztahových úrovních, z vysoké politiky je k rodině nebo vesnici strašně blízko.
Zadruhé: Neviditelný muž je nevšedním čtením i díky lehkosti, s jakou Bellová příběh staví, jak do něj čtenáře vtahuje a jak postupně odkrývá tajemství, které stojí v pozadí. Hlavní hrdinka Ema neříká čtenáři všechno hned, sdílí s ním nejprve jen to, co ji zrovna tíží: odešel od ní manžel a ona se s tím nedokáže srovnat. Vztah k matce a k babičce, do jejíhož domu se chtě nechtě musí vrátit, se nejprve ani jí, ani čtenáři nezdá nijak zásadní, dokud se nepřiblíží k Serafině. Až tam ožívají staré křivdy a ona se s nimi obrací i „ven“ z knihy, do prostoru mezi ní a čtenářem. Jako vypravěčka sděluje v jedné lince to současné, zdánlivě obyčejné, i když i tady Bellová umí sázet směrem ke čtenáři věty, které se zarývají hluboko: „Po práci jdu do fitka, nikdo tam nepozná, jestli jsem při cvičení zpocená, nebo brečím, ani já sama.“ Ve druhé lince, vyprávěné v minulém čase, pak popisuje serafinskou minulost — a zase to dělá tak, že se přímo dotýká čtenářova srdce, ždíme ho jen lehce, nutí ho myslet na bolavé vztahy v jeho vlastní minulosti a ptát se, komu a jak křivdil on, když odsuzoval své blízké příliš prudce: „Babi, jak zvládáš bolest?“ „Rukama, drahoušku. (…) Až ti bude těžko, rozhýbej své ruce. Bolest nezmizí, ale bude snesitelnější. Promění se v umělecké dílo.“ (…) Podle toho, jak moc babička pracovala, v sobě měla náklaďáky bolesti.“
A zatřetí: Neviditelný muž působí jako extrémně čtivá kniha, čtivost jí však neubírá na mistrovství, Bellová skvěle pointuje jak v krátkých, tak v delších celcích. A přestože jde o román o bolesti, výjevy ze Serafiny a ze života rodiny majora Pepého a jeho žen nejsou nijak drásavé. Autorce stačí věcné pojmenování a pár vesnických obrazů v závěru přecházejících do groteskní frašky, píše s citem, ale jen přesně k té linii, aby to čtenáře udrželo na hraně slzavého údolí, nemá zapotřebí ho do něj svrhnout, nechá ho podívat se do propasti, vidět ji, vidět na její dno, ale vnímat zároveň i naději. Naději, že každé generační trauma je možné zpracovat a pokusit se jít dál, dokud zbyl někdo z další generace, kdo se ho bude snažit nevytěsnit, kdo o něm nebude mlčet, ale pojede do Serafiny a vyčistí ránu plnou sněti. Tak jako se o to pokusila Ema.
Podobně jako bylo Jezero knihou o návratu na místo, které stravuje jed, je i Neviditelný muž textem o tom, co se stane, když nalezneme odvahu vrátit se ze světa do zatuchlého a polorozbořeného domu. K babičkám, matkám, dcerám, k sobě.
