Prv­ní díl cyk­lu je už něja­kou chví­li na poli­cích knih­ku­pec­tví, jak jsi zatím s reak­ce­mi na Nejas­né hra­ni­ce spo­ko­je­ná? Pře­kva­pi­lo mě, že se stá­le najdou lidé, kte­ří mají pro­blém s tím, že žena píše sci-fi. Jak se s těmi­to před­sud­ky vyrovnáváš?

S reak­ce­mi jsem vel­mi spo­ko­je­ná. Zatím se neob­je­vi­lo nic, co by mě zasko­či­lo v tom nega­tiv­ním smys­lu. Hlav­ní hrdin­ka Erin je čte­ná­řům nesym­pa­tic­ká, což byl záměr. Mys­lím, že po šes­ti letech samo­ty upro­střed cizí kul­tu­ry, by se nikdo nemohl vrá­tit v pří­čet­ném sta­vu… Navíc od toho má ved­le sebe Kchra­ta, aby to vyvá­žil.
Před­sud­ky jsou ve vědec­ké oblas­ti dost čas­tý jev. Když se řek­ne věda nebo vědec, hod­ně lidí si to hned spo­jí s muži. A sci-fi má to své pří­z­vis­ko vědec­ko-fan­tas­tic­ká lite­ra­tu­ra. Ško­da že spous­ta lidí si oka­mži­tě mys­lí, že to zna­me­ná text pře­sy­ce­ný kom­pli­ko­va­ný­mi tech­no­lo­gi­e­mi a že by to žena nezvlád­la napsat. Pod­le mě je to ale svým způ­so­bem stej­né jako fan­ta­sy. Jenom tu magii nahra­zu­jí fyzi­kál­ní záko­ny, kte­ré se dají nastu­do­vat. Že se mi to poved­lo, vím ze zpět­né vaz­by od jed­no­ho fyzi­ka, jehož jsem poprosi­la o kon­t­ro­lu. Kapi­to­lu „Ujas­nit si hra­ni­ce“ mi ozna­čil za téměř hard sci-fi — umí si prý před­sta­vit, že tak nějak by se to reál­ně moh­lo stát. (To slo­vo „téměř“ zmí­nil pro­to, že pořád pra­cu­ji s umě­lou gra­vi­ta­cí a nad­svě­tel­nou rych­los­tí.) Jinak si z těch­to před­sud­ků hla­vu nedě­lám. Máme tady pře­ce hned něko­lik čes­kých auto­rek, kte­ré mají na svě­do­mí hod­ně dob­rá sci-fi díla, tře­ba Vil­mu Kadleč­ko­vou, Micha­e­lu Mer­glo­vou nebo Zuza­nu Stra­cho­to­vou, tak­že věřím, že spo­leč­ně ty před­sud­ky zboříme.

Když jsme spo­lu na začát­ku roku mlu­vi­li při pří­le­ži­tos­ti vydá­ní romá­nu Nejas­né hra­ni­ce, už bylo jas­né, že Skry­té ulti­má­tum musí vyjít ješ­tě letos, jeli­kož obě kni­hy jsou veli­ce úzce pro­vá­za­né. Dostá­vá­me tedy do rukou pří­mé pokračování?

Ano. Skry­té ulti­má­tum nava­zu­je v pří­bě­hu Kchra­ta a Erin tam, kde jsme je vidě­li napo­sle­dy. Tedy Kchrat se má pře­su­nout na vesmír­nou loď, kte­rá zamí­ří k hra­ni­cím mezi lid­skou a šatchran­skou říší. A Erin odlé­tá na Zemi pokra­čo­vat v diplo­ma­cii. Čte­ná­ře urči­tě potě­ší, že dru­hý díl se věnu­je pře­de­vším Kchra­to­vi a posád­ce Cer­be­ra, jejichž vzá­jem­né sží­vá­ní tepr­ve zača­lo, a Erin se stá­vá ved­lej­ší postavou.

Kchrat je samo­zřej­mě hlav­ním hrdi­nou celé­ho cyk­lu, ale ve Skry­tém ulti­má­tu blí­že pozná­vá­me i dal­ší posta­vy, kte­ré jsi nám před­sta­vi­la v prv­ní kni­ze. Zají­má tě tedy ta jed­na kon­krét­ní posta­va, nebo jde o celý dyna­mic­ký sys­tém vzta­hů a inter­ak­cí, kte­rý sleduješ?

Mys­lím, že mi jde pře­de­vším o vzta­hy, kri­tic­ké situ­a­ce a kon­flik­ty. A také smě­si­ci nej­růz­něj­ších povah a kul­tur (čímž nazna­ču­ji, že nezů­sta­nu jen u těch dosa­vad­ních dvou: lid­ské a šatchran­ské). Pokud bych spo­čí­ta­la kapi­to­ly, v nichž je hlav­ním hrdi­nou Kchrat, pak by asi pře­va­žo­va­ly nad kapi­to­la­mi ostat­ních postav. Ale přes­to by se čte­ná­ři měli při­pra­vit i na pří­běhy, v nichž Kchrat vystu­pu­je jen vel­mi okra­jo­vě, nebo dokon­ce vůbec.

Pod­le mě jsi už v prv­ní kni­ze před­ved­la, že náhle­dy z jiných per­spek­tiv jsou jed­nou z tvých hlav­ních zbra­ní. Ve Skry­tém ulti­má­tu v tom pokra­ču­ješ a uka­zu­ješ, že dějo­vý zvrat může být čas­to jen otáz­kou pohle­du. Dá se říct, že nejis­to­ta a nejed­no­znač­nost nás budou pro­vá­zet celým cyklem?

Řek­la bych, že ano. Je to věc, kte­rá mě na svě­tě fas­ci­nu­je. Na vyso­ké mi jeden skvě­lý uči­tel psy­cho­lo­gie řekl, že kaž­dý sku­tek je tako­vá cih­la na našem osob­ním pomní­ku. A někdy se těch cihel na sebe navr­ší tolik, že za nimi samot­ný člo­věk už není vidět. Moc ráda ve svých povíd­kách nahlí­žím za tako­vý pomy­sl­ný pomník, abych odha­li­la, co je povrch­ní­mu pohle­du skryto.

Skry­té ulti­má­tum nám také uka­zu­je dale­ko více z fun­go­vá­ní šatchran­ské spo­leč­nos­ti, pro­ni­ká­me do rodin­ných i mocen­ských struk­tur. Je tohle něco, co jsi měla pro­myš­le­né od začát­ku, nebo se ti tyto vaz­by vyje­vu­jí až během psa­ní příběhu?

Na začát­ku jsem o poli­ti­ce vůbec psát nechtě­la. Dou­fa­la jsem, že bude sta­čit to, co ze své pozi­ce vidě­la Erin. A něja­ké zákla­dy jsem měla na poza­dí, aby to celé nevi­se­lo ve vzdu­cho­prázd­nu. Ale vzhle­dem k tomu, do jaké koléb­ky jsem Kchra­ta polo­ži­la, bylo nako­nec nezbyt­né jít tro­chu hlou­bě­ji. Nicmé­ně ješ­tě dlou­ho jsem věři­la, že to sta­čí jen zleh­ka naťuk­nout a potom se vrá­tím s Kchra­tem na lid­ské úze­mí a zase budu sle­do­vat živo­ty oby­čej­ných lidí. Musím při­znat, že se mi to tro­chu vymklo z rukou. Šes­tý díl, kte­rý už mám hoto­vý, byl pro mě tako­vý křest ohněm. A teď už se intrik a poli­tic­kých bojů tolik nebo­jím. Nicmé­ně pořád se budu sna­žit, aby to neby­lo to hlav­ní téma v knize.

Jed­na z ved­lej­ších, ale důle­ži­tých postav, koor­di­ná­tor Met­char, byl v urči­té fázi své kari­é­ry uči­te­lem, což je i tvé povo­lá­ní. Vlo­ži­la jsi tam tuto lin­ku, aby ses s pří­bě­hem pro­po­ji­la i tak­to? A je těž­ké uči­tel­ství sklou­bit se psaním?

Met­cha­ra jsem psa­la v době, kdy jsem ze škol­ství ode­šla a věno­va­la se neh­to­vé­mu desig­nu. Při­tom jsem ale pořád pře­mýš­le­la, kte­rá pro­fe­se je lep­ší. Asi se mi stýska­lo, navíc tato kari­é­ra se k Met­cha­ro­vi skvě­le hodi­la, doko­na­le to zapadlo do pří­bě­hu, a já si tro­chu nos­tal­gic­ky zavzpo­mí­na­la na své drob­né zlo­be­ní stu­den­tů.
Pod­le mě lze psa­ní s uči­tel­stvím skvě­le sklou­bit. Důka­zem je spous­ta dal­ších spi­so­va­te­lů, kte­ří učí (např. Jan Kucin, Jan Kotouč, Tere­za Kadeč­ko­vá, Rosa­na Zve­le­bi­lo­vá atd.). Výho­dou jsou prázd­ni­ny a rela­tiv­ně krát­ká pra­cov­ní doba. Pokud člo­věk všech­no stih­ne ve ško­le, doma už může jen psát. Já ale někdy píšu i o pěti­mi­nu­to­vých pře­stáv­kách. Jakmi­le zazvo­ní, pře­pnu se pros­tě do jiné­ho svě­ta. Na chod­bě už čeká posta­va, se kte­rou rych­le pro­jdu, kde jsme skon­či­li, a v kabi­ne­tu rov­nou sedám ke klá­ves­ni­ci. Kvů­li tomu mi ale kole­go­vé vyčí­ta­jí, že je nezdra­vím. Já je totiž v tako­vých obdo­bích tvůr­čí explo­ze nevidím.

Dočká­me se i tře­tí kni­hy cyk­lu v podob­ně rych­lém sle­du, pokud ji tedy už máš napsa­nou… A pro­zra­díš, co nás čeká?

Tře­tí díl je napsa­ný. Ze všech dílů je prá­vě ten­to asi můj nej­ob­lí­be­něj­ší, pro­to­že je v něm malý kluk Michel a zku­še­ný akh’righ Nhak­chat, kte­ří spo­lu řeší tak tro­chu detek­tiv­ní záplet­ku. A k tomu při­dám ješ­tě to, co jsem řek­la svým betačte­ná­řům: Roz­luč­te se s posta­va­mi, kte­ré jste si v prv­ních dvou dílech oblí­bi­li. Něja­kou dobu se s nimi neu­vi­dí­te, pro­to­že tře­tí i čtvr­tý díl jsou tro­chu jiný­mi část­mi sklá­dač­ky, aby poz­dě­ji do sebe všech­no krás­ně zapadlo. Ale sli­bu­ji, že Kchrat a posád­ka Cer­be­ra se ve tře­tím díle obje­ví, i když ne v úpl­ně hlav­ní roli.