Když si člověk zadá Emmu Kausc do googlu, vyjede řada odkazů na vaše úspěchy na poli poezie. Píše se o vás jako o výrazném hlasu mladé básnické generace. Přišel teď moment, na který jste čekala — vydání vašeho prvního románu, kterým se chcete v literárním světě zapsat jako prozaička?
Osmiletá Emma, která ihned poté, co začala psát povídky a co světu s odhodlanou naivitou oznámila, že bude spisovatelkou, na tenhle moment jistě čekala.
Narušení děje je mimo jiné o příbězích. O jejich plynutí, narušení, nečekaných koncích. Kdy a kde se započal příběh této knihy?
V jistém ohledu souzním s tím, co pro časopis Host řekl norský autor Jon Fosse. Psaní (stejně jako on) vnímám jako sakrální činnost a často, když k němu usedám, tak „něco ve mně začne psát“. Nedovedu tak říct, kde a kdy přesně začal, dovedu ale identifikovat moment, kdy jsem si procesu, který se ve mně odehrával, všimla. Někdy v roce 2018 jsem četla článek Naomi Alderman v britském deníku The Guardian. Když to hodně zjednoduším, píše o svém odchodu z ortodoxního židovství a vlastně o tom, jak se — aniž to předem zamýšlela — „vypsala“ z víry. Ve chvíli, kdy jí pod rukama vznikala její prvotina, svou víru stále praktikovala. Teprve poté, co kniha vyšla, si uvědomila, že se v ní něco „uvolnilo“. Tahle docela jednoduchá skutečnost mě fascinovala. Není vysvětlitelná ani snadno uchopitelná. Jak se to stane?
Pobývali uvnitř mě lidé, události, vzpomínky, ideje — příběh, který jsem chtěla překlenout. Věděla jsem, nicméně, že k psaní nemohu a nechci přistoupit terapeuticky, stanovit si cíl a doufat, že na konci knihy projdu podobnou změnou jako Alderman. Odehrála se koneckonců samovolně, bez vědomého přičinění. „Promítla jsem“ tedy kus svého emočního prožívání do hypotetické budoucnosti. Zasadila jsem do ní události, které se v jiném čase a prostoru klidně mohly stát. Nemyslela jsem na to, co bude na konci. Nechala jsem se vést příběhem bez toho, aniž by do něj zasahovaly moje touhy nebo očekávání.
V anotaci románu se čtenářky a čtenáři dočtou, že jde o autofikci. Příběh/y píše, vypráví a komentuje třiatřicetiletá Emma, která se s rodiči v devadesátkách jako desetiletá přestěhovala do Londýna, kde se její matka a poté i ona cítily osamocené, neukotvené, vykořeněné. Sdílíte s Emmou podobnou zkušenost života v zahraničí?
S románovou Emmou spolu sdílíme vztah k Londýnu, pár odžitých let i podobné pocity.
Románová Emma touží zapustit kořeny společně se svou partnerkou Alyonou, nicméně ta jednoho dne zčistajasna zmizí. Není však jediná, kdo se z příběhu vytratí anebo se třeba zmizení děsí. Odkud se motiv mizení vzal?
Myslím, že se jedná o zkušenost, která je vlastní všem a všemu. Ať už nám ze života zmizí člověk, vztahy tak, jak jsme je znali, nebo třeba sny v podobě, kterou jsme v sobě dlouho živili a v jakou jsme doufali, tak se nejedná o nic zvláštního. Může ale zmizet i víra, pochyby nebo strach.
Vaším románem prostupují různá společenská témata, ať už se jedná o feminismus, mezilidské vztahy, nebo třeba odcizení. Svou identitu, místo ve světě, lásku v něm hledá nejen Emma, ale také další postavy, které jsou součástí Emmina příběhu. Přitom láska k člověku, ale také k psaní, knihám, světu je pro mě ve vaší knize podstatná. Knihu jsem četla z velké části jako milostný román. Souhlasila byste s tím?
Souhlasím s tím, že by každý čtenář měl ke knize přistoupit skrze čtení, jaké se mu zamlouvá. Jisté ale je, že v románu vyznávám city k psaní, knihám i světu s těmi, kteří do něj patří. To, jak se tyhle skutečnosti propíšou do čtení, nechávám na knize a na tom, kdo ji zrovna drží v rukou.
Kniha je orámována kouzelně absurdním příběhem Williama „Mole Mana“ Lyttla — „Krtka“, který čtyřicet let kopal tunely pod svým londýnským domem, než na to přišly úřady a v dalším hloubení mu zabránily. Jak jste na Krtka přišla a jaké má v knize místo?
Našel si mě sám! Během let se z něj stala podivuhodná městská legenda. A obdobně si, myslím, našel i své místo v knize tak, aby jí vytvořil rytmus.
A nakonec: co teď plánujete, čemu se chcete v dalších měsících věnovat?
Nedávno jsem se přestěhovala zpátky do Česka. Nemám kromě každodenních povinností žádné plány a jsem moc ráda za to, že tomu tak může být.
