Už jsme si zvykli, že jsi vcelku žánrový chameleon, ale přesto mě překvapilo, když jsi přišel s tak atmosférickým hororem, jaký představuje Zatloukání hřebů. Co tě přimělo vrhnout se tímto směrem?
Vlastně nic komplikovaného, prostě nadšení. Prací s textem se živím, ovšem ne v prozaické formě. Pro časopis 100+1 zahraniční zajímavost musím každý den dát dohromady nebo učesat kvanta písmenek. Takže kdykoliv se vrhnu do psaní knížky, znamená to, že během pracovní doby datluju a ve svém volnu zase datluju. Abych se v téhle konfiguraci vydal na několikaměsíční cestu, která mě vyždímá skoro dosucha, potřebuju se pro nápad opravdu nadchnout. A obvykle tak přispívám do žánru, který mě zrovna baví číst a jenž přede mě ideálně klade nové nástrahy. Před lety mě velmi bavila akční fantastika, takže vznikly Čepel entropie a Organická oprátka. Pak mě pohltily noirové antidetektivky, proto jsem ze sebe vysypal Posmrtnou predaci a Smějící se bestie. Teď mě fascinuje horor, který už jsem si několikrát ohmatal povídkami. Zatloukání hřebů je mojí první velkou výpravou do těchto žánrových vod a… uvidíme, jestli i v tomhle případě pojedu po dvojicích.
Oproti tvým předchozím knihám je Zatloukání hřebů daleko komornější záležitostí. Když to vezmeme do důsledku, odehrává se v jednom, respektive dvou domech a pak především v hlavách jednotlivých postav. Jak těžké bylo přeorientovat se ze zběsilého rytmu plného akčních atrakcí na psychologické pojetí?
Ve skutečnosti vůbec. Naopak mám pocit, že do určité míry zpomaluju už několik let. První dvě řežby byly zběsilé, detektivky s Vincentem sice pořád měly některé akční prvky, ale víc než tempo měněných zásobníků ve zbraních a hektolitry krve je kupředu táhly hlášky a cigarety. Hřeby v sobě mísí víc rovin, určitý prvek vyšetřování je v nich taky a určitě se nedá říct, že by přešlapovaly na místě. Sázejí ale zase na jiné prvky. I proto mě tolik bavilo je psát, najednou jsem se totiž nemohl spolehnout na to, že když se postavy budou příliš dlouho vykecávat, něco v jejich okolí vybuchne a děj se povalí dál. Musel jsem si najít jiné cesty, jak udržet zájem. Teď už jen doufám, že se mi to povedlo.
Při čtení jsem si taky často kladl otázku, jak moc je pro tebe důležité, aby byl horor ukotven v realitě. Protože se mi zdá, že přestože využíváš i okultní motivy a nadpřirozeno, tak jádro příběhu s racionalitou a jejím narušováním ve skutečném světě vědomě pracuje. Jak tyhle vztahy vidíš ty?
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že místo monster, zombie a mimozemšťanů mě mnohem víc děsí zálohy na daně a rostoucí ceny energií, takže realita je v hororu naprosto klíčová. Důležitá je podle mě i stranou hororů — stejně jako kterákoliv jiná fantastika je totiž i horor schopen reagovat na náš svět a jeho události. Příběh sice může být smyšlený, to ale neznamená, že je prázdný a nenajde se v něm žádné relevantní sdělení. Pokud by se od reality odtrhl a vznikal ve vakuu, ztratil by značnou část svého kouzla.
Strach je navíc velice ošemetná záležitost a každého z nás děsí něco jiného. Někomu se navaluje z mučení, jiný si užívá honičky s nemrtvými. Já jsem bohužel zjistil, že jakmile se v knize objeví nějaké provařené stvoření nebo příliš výrazné prvky nadpřirozena, nedokážu se zbavit pocitu, že čtu dílo fikce. Namísto strachu je pak text v tom lepším případě pohodlná zábava, což určitě není špatně, ale zároveň to není ten druh zážitku, který od hororové knížky chci. I když samozřejmě existují výjimky, třeba Severoamerické jezerní příšery od Nathana Ballingruda v mnoha povídkách krásně dokládají, že třeba i příběh s upíry se dá postavit na hlavu takovým způsobem, aby byl svěží, neotřelý a děsivý.
Ballingrud spolu s Brianem Evensonem, Livií Llewellynovou a třeba Thomasem Ligottim mi pak ukazují, že pokud mnou má něco otřást, musí to být více reálné než nadpřirozené. A také by to mělo mnohem víc naznačovat než vysvětlovat. Protože nedořešené otázky nás nutí o příběhu přemýšlet. A když už jsme do děje hlouběji ponoření, snadněji podlehneme jeho nástrahám. Evenson dokáže napsat obyčejné příběhy, ve kterých jako by se vždycky utrhla jedna nebo dvě nitky pochopitelnosti — a když pak začne tlačit na pilu, předivo reality se začne párat. Jeho povídky jsou jako sny, které když někomu vyprávíte, neustále bojujete s problémem, že ve vašich hlavách dávaly smysl, ale po vyslovení nahlas působí divně. Llewellynová zase v příběhu Ta, co jde první pracuje s anonymitou a zoufalstvím života v korporátu, kde nemáte představu o tom, k čemu vaše snaha vlastně vede, a celou dobu tak bojujete s pocity bezvýznamnosti. Jen teda Llewellynová tuhle vizi prohnala notnou dávkou Lovecrafta… Horor mám zkrátka mnohem radši, když si na něj do značné míry můžu sáhnout, ale zároveň se vůči mně chová tajemně. A s tímhle uvědoměním jsem se pustil do psaní Zatloukání hřebů.
Román se kromě propadu do paranoie a smazávání hranic reality věnuje také liminalitě a liminálním či opuštěným prostorům. Čím tě tento koncept fascinuje?
Konceptem liminality mi internet konečně pomohl vysvětlit, proč mě vždycky děsila vybydlená místa, která se obvykle hemží životem — vylidněné posluchárny, dlouhé hotelové chodby, prázdná nádraží nebo třeba ulice bez aut. Právě v takových se totiž liminalita vymyká naší kontrole: Liminální prostor je jednoduše řečeno takový, jakým cestujeme mezi bodem A a bodem B. Může to být schodiště, výtah, ale klidně i čekárna u doktora. A tenhle koncept se samozřejmě dá aplikovat taky na psychiku, kdy představuje rozkol, váhání, ten moment čirého zoufalství, kdy máte slovo na jazyku, ale stále se vám ho nedaří vyslovit… Pokud jsme v takových vylidněných prostorách nebo duševních stavech příliš dlouho a začneme si uvědomovat onu nejistotu, která se k nim váže, může nás popadnout nefalšovaná panika.
Člověk je totiž sociální tvor, který je zvyklý na to, že v určitých místech je zkrátka vždycky obklopen lidmi. Pokud tomu tak není, připadáme si nesví. Nemůžeme setřást pocit, že je něco špatně. Nejednou se mi stalo, že jsem čekal na autobus, který nepřijížděl, a na zastávce nikdo další nebyl. Najednou jsem znejistěl, věci přestávaly dávat smysl. Začal jsem pochybovat sám o sobě. Jsem tu správně? Nespletl jsem si čas? Kde sakra všichni jsou? Autobus pak přijel a celé tohle vyhlížení záře reflektorů se stalo osamělým ostrůvkem nejistého děsu, který se ale dokázal zarýt hluboko pod kůži. A takový strach jsem chtěl mít v knížce.
V Zatloukání hřebů pracuješ s motivy nalezených dokumentárních materiálů, což vyžaduje nutnost odlišit takové texty i ve vyprávění. Bylo těžké neopakovat se na poměrně krátkém prostoru, nebo sis to užíval?
Spíš užíval. Zdrojů, ze kterých pro Zatloukání hřebů „čerpám“, je hromada. A zajistit, aby každý měl alespoň trochu svůj hlas a texty různých citací nebo komentářů nevypadaly, jako že jsem je všechny psal já, byl příjemný jazykový oříšek. Do vší té změti smyšlenek a falešných zdrojů jsem zamíchal také pár skutečných odkazů na reálné vědecké práce i studie. Aby ale nepůsobily jako pěst na oko, musel jsem najít nějakou společnou rovinu, ve které se relativně vážně tváří všechny vsuvky. Kde je pravda, to už si každý bude muset najít sám.
Jaký je vůbec tvůj vztah k hororu? A mohl bys dát nějaká svá doporučení, co by měl čtenář tvé knihy znát nebo kam se dále vydat?
Na tohle už jsem vlastně do značné míry odpověděl. Nicméně seznam by nebyl kompletní, kdybych nezmínil House of Leaves od Marka Danielewského. Vlastně nechápu, jak jsem o téhle knížce dokázal doteď nemluvit, protože v případě Zatloukání hřebů byla právě ona tou rozbuškou, která mě odpálila natolik, abych pár měsíců každý den po večerech psal.
House of Leaves je příběh o tom, že se v domě objeví dveře, které by tam jednoduše neměly být. Jejich existenci si nikdo nedovede vysvětlit, a tak je majitelé otevřou — o tom, co se děje dál, natočí dokument, který kniha do značné míry analyzuje. Vlastně by se tedy dalo říct, že House of Leaves spadá do kategorie „found footage“ a otřásla mnou stejně silně jako Záhada Blair Witch kdysi dávno malým Vilémem. Každý den jsem ke knize sedal a dostával od ní jednu dávku fascinace za druhou. Nejednou jsem si navíc uvědomil, že text doslova hltám, zapomínám dýchat a že jsem napnutý. Existuje velmi málo knih, které mi pronikly tak hluboko do morku kostí. A když jsem s ní skončil, zůstala ve mně hromada inspirace. Pak už jsem prostě musel napsat něco vlastního…
Předpokládám, že Zatloukání hřebů je ve tvých očích uzavřená kniha. Je tomu tak? A chystáš už nějaký další román, nebo se na nějaký čas uchýlíš zase k povídkám v antologiích?
Jo, hřeby jsou zatlučeny, žádné pokračování se nechystá. Od samého začátku jsem k nim přistupoval jako ke knize, která všechno nevysvětlí a bude nutné ji interpretovat. Ostatně ty jsi některé pasáže chápal jinak, než já je zamýšlel, a betačtení zase přišlo se svými teoriemi. Kouzelné na odezvě bylo, že všechny možnosti dávaly smysl a klidně by mohly být pravdivé. Kdybych začal psát další díl, nutně bych některé aspekty nejistoty musel rozehnat, a zatímco někomu bych dal za pravdu, jinému bych akorát zkazil odhalování konspirací.
Co se dalších knížek týče, kdoví. Čím jsem starší, tím delší potřebuju rekonvalescenci po dopsání textu. Nápady a myšlenky mám na povídky i na něco většího, ale není kam spěchat. V klidu budu regenerovat a čekat, až mě zase něco odpálí tak mohutně, abych to ze sebe potřeboval ventilovat klávesnicí.
Podcast Host mezi řádky s Vilémem Koubkem si můžete poslechnout zde:
Náš podcast si můžete poslechnout také na těchto platformách:
