Jak pro­bí­ha­lo psa­ní ve dvo­ji­ci? Počí­tám, že jste se u toho dost nasmáli…

Zuza­na: My jsme pou­ží­va­li apli­ka­ci Goo­gle docs, což je pro mě vrchol tech­ni­ky — dá se tam psát sou­čas­ně a dru­hý vidí, jak tam píše­te barev­ně, což je tak­k­zva­ná bom­ba, ale smích dru­hé­ho pisa­te­le nepo­zná­te. Já jsem se nesmá­la, chtě­la jsem vyhrát deset tisíc, respek­ti­ve poměr­nou část. To je něja­ké lid­ské klišé, že lidi u vše­ho musí pro­ží­vat emoce.

Stan­da: Necha­li jsme to zod­po­věd­ně na posled­ní chví­li, byť emo­ce zce­la neza­vr­hu­ji, nebyl na ně čas. Nej­zbě­si­lej­ších bylo posled­ních pět minut před půl­no­cí, kdy jsme si to vzá­jem­ně maza­li, pře­pi­so­va­li a růz­ně pře­ha­zo­va­li. To by snad šlo ozna­čit i za humor.

J. H. Krchov­ský s obli­bou říká, že Brno je pokus o měs­to a život v Brně je poku­sem o život… Oč se v Brně pokou­ší­te vy?

Stan­da: Ten pokus stá­le pro­bí­há, tak­že jsem zvě­da­vý, jak dopad­ne, zatím je to ve fázi pásma Gazy nebo Apol­la 13 upro­střed letu. Nako­nec i horo­ry můžou mít hap­pyend, byť to zatím vypa­dá spíš na kla­sic­kou gan­gs­ter­ku z tři­cá­tých let s prv­ky japon­ské­ho humo­ru, ale do Ada­mo­va se můžu odstě­ho­vat vždycky.

Zuza­na: Já se pokou­ším v Brně vytěs­nit myš­len­ku, že jsem v Brně. Domov je neut­rál­ní, někdy mi při­jde, že byd­lím ve Vil­niu­su, někdy v Bom­ba­ji (pod­le jídla).

Také jsem někde četl, že Brno je měs­to nespl­ně­ných snů. Jaké jsou ty vaše?

Zuza­na: Chtě­la bych jed­nou učit na vyso­ké ško­le v kos­tým­ku a mít chla­pec­ký zadek.

Stan­da: Já chla­pec­ký zadek mám a na vyso­ké jsem už učil, ale klu­ci to maj v živo­tě jed­no­duš­ší. Mně by úpl­ně sta­či­lo, kdy­by na brněn­ský rad­ni­ci nese­dě­li bura­ni, o svý štěs­tí se jinak zvlád­nu posta­rat sám. 

-jn-

Óda na město jako Brno

Hit­le­ro­vo náměs­tí s nátě­rem svobody,
hrdá pláž z beto­nu a bez vody,
běs­ní­cí davy už nehle­da­jí nepřá­te­le Gójů,
samy pečou mace­sy, a mís­to krve pou­ží­va­jí sóju.

Zla­tá loď a v ní visí drak, kte­rý je vlast­ně krokodýl,
měs­to, kte­ré pochopíš,
aniž bys z toho coko­li odvodil.

Po kole­jích krá­čí stá­le stej­ných pět lidí,
když lusk­neš v Lužán­kách prsty,
tvá máma v Líš­ni to vidí.
Brno je Pra­ha minus ambice.
Brno, Amund­se­no­va výba­va, bez polár­ní čepice.
Brno je oddat se mimi­ce v kraji,
kde nosí se burky.
Brno je pít sou­se­do­vy čůrky.

Pod­zim v Brně je krás­něj­ší než v máji láska,
v kaluži blá­ta lesk­ne se her­na Sazka,
nádra­ží v cen­t­ru vábí­cí močí,
pod kola vla­ku tak snad­no se skočí,
odsuň­te Brno, ale­spoň do Vyškova,
nebo ho postav­te o dva met­ry dál, a úpl­ně znova.

Líšeň hro­zí svě­tu jako vozo­vá hradba,
děl­ní­kům ze Zbro­jov­ky už skon­či­la jejich plavba,
Lidic­kou lemu­jí non­sto­py a šlapky,
ve chví­lích vol­na žong­lu­jí — chu­dob­né s kašta­ny, ty dru­hé s jabky.

Na bře­hu řeky Svrat­ky ros­te rozrazil,
v Tugend­hat­ce nele­ží žád­ný mončičák,
se kte­rým by ses pomazlil.

Brno a brouz­da­jí­cí se home­less v Parnassu,
kla­ní se zla­té­mu tele­ti, nebo jen bimbasu?
V jede­náct se u kolí­ku sro­cu­je hro­zen Brňanek,
magic­ký ritu­ál poskyt­ne banánek.
Koneč­ně vypad­nou skle­ně­né kuličky,
to ceně­no víc než lůno Bohorodičky

Mahen, Janá­ček, Dalík, Donu­til, Czáková,
Brno, buch­ta oko­ra­lá, ale stá­le ješ­tě maková.
Brno, milý, ale uso­ple­ný kmet,
Brno, kde nena­psal by ani Hyn­ku Mácha,
Brno, hro­by na Cen­t­rál­ce, jsme sou­ze­ni si závidět.