Kniž­ní pul­ty jsou zava­le­ny pří­ruč­ka­mi s návo­dy na to, jak pře­žít všech­ny mož­né život­ní tra­ble. Jako by se však zapo­mně­lo na to, že jed­nou z nej­bo­lest­něj­ších, při­tom bohu­žel nej­běž­něj­ších zku­še­nos­tí dět­ství je roz­vod rodi­čů a roz­pad rodi­ny. Kni­ha Julie mezi slo­vy vyprá­ví o dět­ských dob­ro­druž­stvích dese­ti­le­té hrdin­ky, popi­su­je vytvá­ře­ní cito­vých vazeb k novým part­ne­rům rodi­čů i jejich dětem a dět­ským očím umož­ňu­je nahléd­nout do čas­to nesro­zu­mi­tel­né­ho svě­ta dospě­lých. Čte­nář se setká­vá s výkla­dem slov, jako napří­klad sex, kyber­ši­ka­na, han­di­ca­po­va­ný, den­tál­ní hygi­e­na nebo kre­dit­ní kar­ta. Nová kníž­ka spi­so­va­tel­ky Pet­ry Dvo­řá­ko­vé děti nejen pou­čí, ale pomá­há jim vyrov­nat se s řadou bolest­ných zkušeností.

Dopo­sud vám vyšly dva úspěš­né titu­ly — kni­ha roz­ho­vo­rů o tápá­ní a pro­mě­nách ve víře a auto­bi­o­gra­fic­ky ladě­ný pří­běh o hle­dá­ní žen­ské duše. Teď při­chá­zí­te s kníž­kou pro dět­ské čte­ná­ře. Proč to tema­tic­ké rozpětí?
Poprav­dě, napsat dět­skou kníž­ku nebyl záměr. Neplá­no­va­la jsem to. Byl to spíš momen­tál­ní nápad, jed­no­rá­zo­vý impuls. Pama­tu­ji si přes­ně to sobot­ní ráno, kdy jsem se pro­bu­di­la a v hla­vě mi vyvstal prak­tic­ky celý pří­běh. Prv­ní, co jsem z kni­hy napsa­la, byl závěr. A pak jsem tepr­ve zača­la vyprá­vět od začát­ku. Měla jsem to tak i s před­cho­zí­mi kni­ha­mi. Nápad a potom už jen vytr­va­lost v psaní.

Měla jste pře­de­vším „chuť na pří­běh“? Nebo jste chtě­la vyu­žít mož­nos­tí vyprá­vě­ní a k tomu tak při­dat i něja­ká poučení?
Bavi­lo mě vidět svět, situ­a­ce, kaž­do­den­ní udá­los­ti oči­ma malé hol­ky. Zno­vu pro­žít myš­le­ní a cítě­ní dese­ti­le­té díven­ky, tvo­řit její emo­ce, vní­má­ní, zábav­né situ­a­ce kolem. Jen­že i když jsem na svět kou­ka­la její­ma oči­ma, nedo­ká­za­la jsem v sobě vypnout sku­teč­nost, že jsem sama mámou. A tak jsem s Julií — díky tomu­to dvo­jí­mu vidě­ní pří­bě­hu — v mno­ha věcech mateř­sky sou­cí­ti­la a chtě­la jí do živo­ta nasu­nout všech­no, co dítě, jehož rodi­če se roz­ved­li, potře­bu­je. Uvě­do­mi­la jsem si také, že když pro­chá­zí­te knih­ku­pec­tví­mi, najde­te doslo­va hro­ma­dy pří­ru­ček s rada­mi pro dospě­lé, jak dětem pomo­ci vyrov­nat se s těž­ký­mi život­ní­mi situ­a­ce­mi. Tře­ba prá­vě s roz­vo­dem. Ale na děti samé jako by v tom­to ohle­du sou­čas­ná lite­ra­tu­ra pro děti zapo­mí­na­la. A při­tom prá­vě pří­běh je vel­mi moc­ným nástro­jem, kte­rý může dítě­ti pomo­ci pojme­no­vat jeho poci­ty, boles­ti a pře­de­vším ho při­vést k vyrov­ná­ní se s nimi. A k tomu jsem v Julii mezi slo­vy smě­řo­va­la. A pou­če­ní? Bez toho by snad ani dět­ská kníž­ka nemoh­la být!

Kdy­bys­te se měla vrá­tit do dět­ství a vzpo­me­nout na svá teh­dej­ší tajem­ství a sny, tře­ba i na kníž­ku, co jste měla ráda… Je to všech­no pod lavi­nou času nebo jsou téma­ta a pří­běhy, kte­ré budou při­ta­ho­vat stále?
Stá­le více jsem pře­svěd­če­ná, že máme sklon opo­mí­jet vliv lite­ra­tu­ry na naše emo­ce. Zvláš­tě u dětí je pod­le mě ten­to vliv mimo­řád­ně vel­ký. Sama dnes mno­ho dět­ských kní­žek ote­ví­rám prá­vě pro­to, abych si zno­vu vyba­vi­la ty krás­né poci­ty spo­je­né s kon­krét­ním pří­bě­hem. V prv­ní tří­dě to byla kni­ha Jak si Slá­vek nača­ro­val dubo­vé­ho mužíč­ka, poz­dě­ji kníž­ka Táta nemá smut­ky rád od Mar­ti­ny Drij­ve­ro­vé a nedáv­no jsem si byla v knihov­ně půj­čit všech­ny díly Annejet od Miep Diekman­no­vé. Někte­ré dět­ské kníž­ky se do člo­vě­ka navždy emoč­ně vtisk­nou. A tady se oblou­kem zno­vu vra­cím k důvo­dům, proč jsem Julii mezi slo­vy psa­la. Mož­ná je na svě­tě dítě, do kte­ré­ho se pří­běh Julie vtisk­ne a kte­ré­mu pomů­že v jeho neleh­ké situaci.

Ve vaší kni­ze nahlí­ží­me do domác­nos­ti tvo­ře­né dět­mi a dospě­lý­mi part­ne­ry, kte­ří se pot­ka­jí po roz­vo­du, mění praž­skou adre­su za byd­liš­tě na ves­ni­ci a tak dále. Nejen čte­ná­ři z rodi­čov­ských řad se zřej­mě budou ptát, kolik z toho je obra­zem sku­teč­nos­ti a kolik dílem fantazie.
Julii jsem zača­la psát ve vel­mi šťast­ném obdo­bí své­ho živo­ta – krom mých dvou synů mi při­by­ly také dvě hol­čič­ky, dce­ry part­ne­ra, a vytvo­ři­li jsme vel­kou rodi­nu. Tady ale inspi­ra­ce rea­li­tou kon­čí. Jed­not­li­vé pří­běhy jsou více­mé­ně smyš­le­né. Snad ješ­tě ta změ­na pro­stře­dí – praž­ský svět a stě­ho­vá­ní na ves­ni­ci, to odpo­ví­dá rea­li­tě. Ale dět­ské vní­má­ní roz­díl­nos­tí živo­ta na ves­ni­ci a ve měs­tě mě zají­ma­lo vždyc­ky. Jako děti z ves­ni­ce jsme dojíž­dě­li na základ­ní ško­lu do měs­ta a sil­ně jsme cíti­li, že nás mnoh­dy i uči­te­lé pova­žu­jí za hlou­pěj­ší. Dnes se roz­dí­ly mezi ves­ni­cí a měs­tem posou­va­jí jinam, zrca­dlí se v jiných oblas­tech, ale děti na ně nará­že­jí stá­le. I toho se Julie dotýká.

Oprav­du jsou pod­le vás dneš­ní děti tolik poško­zo­vá­ny roz­pa­dem man­žel­ství, cel­ko­vě upa­da­jí­cí morál­kou? Jin­dy se tvr­dí, že jsou spíš pře­tí­že­ny čin­nost­mi a pře­byt­kem mate­ri­ál­ních statků.
Mys­lím, že se musí­me dívat hlou­bě­ji za tyto pro­blémy. Zopa­ku­ji teď asi noto­ric­ky zná­mou prav­du, ale mys­lím, že víc k tomu říci nelze. Když pozo­ru­je­te malé děti, tře­ba ve škol­ce – je napros­to jed­no, jakou mají gene­tic­kou výba­vu, v jakém pro­stře­dí žijí, vždy budou vel­mi pozi­tiv­ně rea­go­vat na tytéž věci – bez­vý­hrad­né při­je­tí, lás­ky­pl­nou komu­ni­ka­ci a empa­tii, pro­stře­dí, kte­ré jim umož­ní bez­vý­hrad­ně důvě­řo­vat. Pokud se toho dětem nedo­stá­vá, jsou vždy poško­zo­va­né. A je jed­no, v jaké for­mě. I předra­že­ná hrač­ka může být jen snad­nou náhraž­kou sku­teč­né­ho zájmu rodi­če o dítě. Samo­zřej­mě, svět není ide­ál­ní a zvláš­tě v part­ner­ství, kde člo­věk nevy­stu­pu­je jen sám za sebe, dochá­zí pro dítě k nevy­hnu­tel­ně trau­ma­ti­zu­jí­cím situ­a­cím. Jde pak pře­de­vším o to, jaký­mi cesta­mi násled­ky mini­ma­li­zo­vat. Ale odpo­věď je zase jen jedi­ná: bez­vý­hrad­né při­je­tí, empa­tie, lás­ky­pl­ná komunikace…

Pro řadu auto­rů jsou prv­ní­mi čte­ná­ři jejich nej­bliž­ší. Co na vaše psa­ní říka­jí vaši dospí­va­jí­cí synové?
Moje kníž­ky pro dospě­lé je pro­za­tím neza­jí­ma­ly, pře­ce jen jsou to čer­ství puber­ťá­ci. Až s Julií mezi slo­vy to bylo jinak. Tu jsem jim čet­la prů­běž­ně už při psa­ní. Byli prv­ní­mi komen­tá­to­ry, mís­ty nemi­lo­srd­ný­mi kri­ti­ky, hlav­ně když zjis­ti­li, že text neod­po­ví­dá rea­li­tě. A jim se ta naše sku­teč­nost tolik líbi­la, že je roz­či­lo­va­lo, když se pří­běhy od ní odchy­lo­va­ly. Když jsem jim napří­klad čet­la kapi­to­lu Znač­ko­vý pes, kde mamin­ka říká Vít­ko­vi, že by v ryb­ní­ce nej­ra­dě­ji byd­lel, oka­mži­tě se do mě pouš­tě­li, že něco tako­vé­ho jsem nikdy neřek­la. Díky jejich zábav­ným komen­tá­řům se do Julie urči­tě dosta­la řada humor­ných situací.

Čím svůj prv­ní kniž­ní čtyř­lís­tek dopl­ní­te? Píše­te něja­ký dal­ší příběh?
Teď pra­cu­ji na něko­li­ka věcech sou­čas­ně. Vyda­va­tel­ství Host při­pra­vu­je pří­bě­ho­vou anto­lo­gii pro děti na zají­ma­vé téma, tak­že do ní píšu něko­lik kapi­tol. Do toho jsem zača­la pra­co­vat na kniž­ním roz­ho­vo­ru s hra­běn­kou Dai­sy Wallen­stein, Češ­kou žijí­cí ve Víd­ni s neu­vě­ři­tel­ně pohnu­tým osu­dem, a posled­ní měsí­ce se také pokou­ším o pró­zu pro dospě­lé. Kaž­do­pád­ně všech­ny tyto pro­jek­ty jsou na počát­ku a po Julii, kte­rou jsem psa­la vel­mi dlou­ho, si mys­lím, že i tyto nápa­dy budou zkouš­kou mé vlast­ní trpě­li­vos­ti. Ostat­ně, tak to mám vždyc­ky – život mi čas­to posí­lá věci, kte­ré mě učí trpě­li­vos­ti. A psa­ní je roz­hod­ně jed­na z nich.

-mik-

Obsah z 'https://www.youtube.com/e[…]' není možné zobrazit bez souhlasu s cookies.

Pet­ra Dvo­řá­ko­vá (nar. 1977) je spi­so­va­tel­ka a pub­li­cist­ka, do pově­do­mí veřej­nos­ti vstou­pi­la roz­ho­vo­ry o víře s názvem Pro­mě­ně­né sny. V roce 2007 za ně zís­ka­la cenu Mag­ne­sia Lite­ra. O dva roky poz­dě­ji vyda­la svou dru­hou kni­hu Já jsem hlad s podti­tu­lem „pří­běh o zápa­su s men­tál­ní ano­rexií, hle­dá­ní, ces­tě a návra­tu k žen­ské duši“. Letos v nakla­da­tel­ství Host vychá­zí její kni­ha pro děti Julie mezi slo­vy. Pet­ra Dvo­řá­ko­vá má dva syny a žije s nimi ve Znojmě.