Strážci nevznikli žádným bádáním, vzešli z mého vlastního života

Dva­náct let jsem byl vycho­vá­ván jako řím­ský kato­lík pod kří­d­ly „jedi­né pra­vé církve“. Četl jsem bib­li, mod­lil se před socha­mi sva­tých, věřil jsem. A přes­to­že jsem od víry poslé­ze odpa­dl, vel­ko­le­pé a mystic­ké prv­ky kato­li­cis­mu – latin­ská mše, svá­tos­ti, pří­běh o bož­ském spa­si­te­li, kte­ré­ho na zem seslal Stvo­ři­tel k záchra­ně lid­ských duší – mě nikdy nepře­sta­ly přitahovat.

Po dva­cít­ce jsem se živil, jak se dalo, jako poš­ťák, noč­ní pro­da­vač v pro­dej­ně s alko­ho­lic­ký­mi nápo­ji, DJ v rádiu a krát­ce také jako dro­go­vý dea­ler. Zjis­til jsem, že jsem dyslek­tik, a roz­ho­dl jsem se, že se nau­čím správ­ně číst. Začal jsem Shake­spea­rem, pokra­čo­val Twa­i­nem, Lon­do­nem, Hemin­gwa­yem, Kerou­a­cem, Bukowským, Bul­ga­ko­vem, skvě­lým Phil­li­pem K. Dic­kem. Potu­lo­val jsem se po knihov­ně a vybí­ral kni­hy – pře­če­tl jsem si prv­ní a posled­ní větu, abych zjis­til, jest­li mě bude bavit i to mezi tím. A pak při­šel spi­so­va­tel, kte­rý se mi dostal pod kůži mno­hem víc než ostat­ní – Ray­mond Chan­dler. Díky jeho Lou­če­ní s Len­no­xem jsem se oci­tl někde úpl­ně jin­de. Na mís­tě, kde dob­ro se zlem bojo­va­lo v odstí­nech čer­né. Pak jsem uvi­děl sku­teč­nost v živých barvách.

Své půso­be­ní v brit­ské tele­vi­zi jsem zahá­jil jako zpra­vo­daj­ský kame­ra­man. Dva­cet let jsem ces­to­val po svě­tě. Zís­kal jsem pověst fil­ma­ře, kte­rý dělá dob­ré zábě­ry na špat­ných mís­tech. Rwan­da, Čečen­sko, Bos­na, Střed­ní východ. Mís­ta, kde zlo neby­lo nábo­žen­ským pojmem ani lite­rár­ním pro­střed­kem. Bylo oprav­do­vé a cho­di­lo po zemi v lid­ském pře­vle­ku. Ale toho dne, kdy jsem byl v Bag­dá­du a zača­la vál­ka v Irá­ku, jsem si uvě­do­mil, že už jsem byl svěd­kem zabí­je­ní nevin­ných pří­liš čas­to. Pro­ná­sle­do­va­ly mě jejich umí­ra­jí­cí oči… Věděl jsem, že by to nikdy neskon­či­lo. Odlo­žil jsem kame­ru na zem a ute­kl… Zlo mě polo­ži­lo na lopatky.

Potře­bo­val jsem se někam scho­vat, tou­lal jsem se po svě­tě a skon­čil v Lausan­ne ve Švý­car­sku. Na kop­ci nad Ženevským jeze­rem, obklo­pe­ný hora­mi a vini­ce­mi, jsem se cítil, jako bych našel zbyt­ky ztra­ce­né­ho ráje. Jed­nou v noci, když jsem jel s kama­rá­dem lausann­ský­mi uli­ce­mi, jsem zahlé­dl světýl­ko pohy­bu­jí­cí se pro­ti smě­ru hodi­no­vých ruči­ček kolem zvo­ni­ce. Kama­rád mi řekl, že je to lucer­na stráž­ce Lausan­ne, muže, kte­rý trá­ví noci ve zvo­ni­ci a ohla­šu­je spí­cí­mu měs­tu, kolik je hodin. Bylo mi řeče­no, že stráž­ce Lausan­ne je posled­ním stráž­cem na svě­tě. Zřej­mě kaž­dá katedrá­la kdy­si míva­la muže, kte­rý ve zvo­ni­ci ohla­šo­val celou hodi­nu a hlí­dal, jest­li někde nevy­pu­kl požár nebo se neblí­ží vetřel­ci. Ale jak svět zapl­ni­ly růz­né podi­vu­hod­né vyná­le­zy, stráž­ci vymi­ze­li. Všu­de kro­mě Lausan­ne, kde tra­di­ce stá­le žije a od vysvě­ce­ní katedrá­ly v roce 1295 neby­la nikdy pře­ru­še­na. Byl jsem si jis­tý, že mě kama­rád pří­bě­hem o muži ve zvo­ni­ci tahá za nos – a taky jsem mu to řekl. Podí­val se na mě a usmál se: „Chtěl by ses s ním setkat?“

Ješ­tě té noci jsem stál u věže zvo­ni­ce a pozo­ro­val své­ho kama­rá­da, jak volá na stráž­ce Lausan­ne. Kde­si ve výš­ce se vyklo­nil přes zábrad­lí bal­ko­nu, vypa­dal jako stín. Řek­li jsme mu, že máme láhev vína a chce­me mu nabíd­nout sklen­ku. Stín zmi­zel. Mys­lel jsem si, že sejde dolů z věže, aby nás pus­til dovnitř. Mís­to toho se zno­vu obje­vil u zábrad­lí a na sto­me­t­ro­vém pro­váz­ku nám spus­til klíč od lausann­ské katedrá­ly. Jakmi­le jsem ode­m­kl dve­ře od věže, stráž­ce pro­vá­zek namo­tal zpát­ky. Zatím­co jsem stou­pal po scho­dech, poslou­chal jsem ozvě­nu svých kro­ků a vde­cho­val vůni osm set let staré­ho kame­ne. Když jsem se dostal na spod­ní bal­kon zvo­ni­ce, stráž­ce Lausan­ne čekal ve stí­nu zvo­nů… s lucer­nou v ruce a splih­lým čer­ným klo­bou­kem na hla­vě. „Zdra­vím, to jsem jen já,“ řekl.

Pro­ve­dl mě po zvo­ni­ci, uká­zal mi kaž­dý ze sed­mi zvo­nů a pově­děl mi jejich pří­běhy. A také pří­běhy tisíc let staré­ho dře­va v oko­lí zvo­nů a kame­nů v katedrá­le. Pro­ve­dl mě katedrá­lou, jen za svět­la lucer­ny. Pro­ve­dl mě po úzkých ocho­zech nad chrá­mo­vou lodí a taj­ný­mi chod­ba­mi pod stře­chou. Vzal mě do kryp­ty, kde v ote­vře­ných hro­bech odpo­čí­va­ly pra­sta­ré kost­ry. A když jsme se vrá­ti­li do zvo­ni­ce, do jeho malé­ho poko­jí­ku mezi zvo­ny, dali jsme si víno a stráž­ce uva­řil čaj. Teh­dy se mi svě­řil se svým snem. Chtěl by osví­tit chrá­mo­vou loď tisí­ci svíč­ka­mi, aby lidé vidě­li katedrá­lu v celé její krá­se – jako mís­to zázra­ků a naděje.

Potom nej­vět­ší ze zvo­nů ve věži, Marie-Made­lei­ne, odbi­la půl­noc. Trá­my zvo­ni­ce se její­mi mohut­ný­mi úde­ry otřá­sa­ly. Stráž­ce si nasa­dil svůj zplih­lý čer­ný klo­bouk a zno­vu roz­sví­til lucer­nu. „Allez, pojď­te se mnou,“ řekl. Násle­do­val jsem ho na východ­ní bal­kon, kde nehnu­tě čekal, až Marie-Made­lei­ne dozvo­ní. Potom poma­lu zve­dl lucer­nu do noci a ohla­šo­val: „C’est le guet. Il a son­ne dou­ze, Il a son­ne dou­ze. Tady je stráž­ce. Je dva­náct hodin, je dva­náct hodin.“ Potom totéž na sever, na západ a na jih.

Zvuk dozní­va­jí­cí­ho zvo­nu, zvuk stráž­co­va hla­su, svět­lo jeho lucer­ny pro­ti tmě; to vše oslo­vi­lo mou před­sta­vi­vost. Katedrá­la vyso­ko na kop­ci s výhle­dem na Lausan­ne a Ženevské jeze­ro… podiv­ný mla­dý muž, kte­rý žije ve zvo­ni­ci, v noci ohla­šu­je čas a věří, že jeho katedrá­la je mís­tem zázra­ků a nadě­je… A já jsem věděl, že zlo, kte­ré­ho jsem byl svěd­kem na celé naší pla­ne­tě, leží hned za hora­mi na pro­těj­ším bře­hu a při­chá­zí zni­čit vše, co zby­lo z ráje.

„Můj bože, mám úžas­ný pří­běh,“ zamumlal jsem.

Stráž­ce řekl: „Pak je vaší povin­nos­tí jej napsat.“

Zdroj: http://​www​.jon​ste​e​le​-author​.com/​t​h​e​-​a​n​g​e​l​u​s​-​t​r​i​l​o​g​y​.html