Klikař Beny svým způsobem navazuje na předchozí knihu Všichni sou trapný. Zamýšlela jsi to tak?
Beny z původní verze Všichni sou trapný přímo vypadl. Úplně prvotně se jednalo o tři povídky, jejichž spojnicí byl Žižkov a doba přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Povídky jsem poslala do Hosta a dostala jsem odpověď, že by to bylo k vydání, a měla jsem obrovskou radost. Potom mi ale Jan Němec napsal, že se redakci nejvíc líbí povídka první a že by bylo dobré přepsat ji do většího textu. Taky navrhl, že bych mohla vyzobat některé figury z dalších dvou povídek, a to se mi líbilo, ale z druhé strany jsem nechtěla rozbořit ostatní příběhy. Nakonec jsem spojila první a poslední povídku a obohatila text novými postavami. A Beny, hlavní postava povídky prostřední, mi zůstal na krku, abych z něho napsala další knihu.
Původně tam jiné spojení s žižkovskou novelou nebylo, ale já jsem se zamilovala do postavy Hanyho a měla jsem potřebu se s ním ještě potkat. Snad to není nevhodný spojler, když prozradím, že Hany se stal nakonec jednou z hlavních postav Klikaře.
Ze Žižkova se dostáváme do světa dělnických kolonií. Stále jsme ale na okraji socialistické společnosti. Zajímá tě periferie?
To je moc dobrá otázka a chvíli jsem musela přemýšlet, co to vlastně — alespoň pro mě — periferie znamená. Periferie mého dětství a dospívání je ta část města, kde mají konečnou tramvaje, kam se nechodí na špacír, kde nejsou vyšperkované obchody, ale slepá okna vytlučená šutrem. Jsou tam hospody s předzahrádkami, baráky špinavé mnohaletým blátem, vymlácené silnice a vlakové koleje.
Dnes jsou z některých periferií módní a často necitlivě dostavěné čtvrti, jiné spolykala sídliště. Město se rozrůstá a místo periferií má dnes nákupní a skladovací zóny. Nejsem architekt ani urbanista, ale myslím, že tohle není dobře.
Dělnické kolonie jsou zcela samostatnou kapitolou a nevím o žádné kolonce, která by v Praze přežila. Snad ještě zbytky Slatin ve Strašnicích nedaleko od místa, kde jsem vyrůstala. Jsem moc ráda, že vycházejí knihy, které se fenoménu periferií a dělnických kolonií věnují, a že je tato městská minulost alespoň takto zachována.
A máš touhu se ve svém psaní nějak do budoucna dotknout i dnešních témat? (Mám spíš dojem, že si jasně uvědomuješ, že dnešní témata jsou dnešními tématy proto, že jsme se ještě pořád nevyrovnali s naší minulostí.) Myslíš, že od všeho příliš spěcháme?
Tady bych začala od konce. Nemyslím, že bychom spěchali, ale jsem přesvědčená, že se podstatná část současné společnosti vyhýbá tématům, která nejsou pro naši nedávnou historii zrovna na metál.
Pořád si nedokážeme posadit jasné rovnítko mezi nacismem a komunismem, i když jsou to dvě strany téže mince. Vzpomínáme na vraždění v Lidicích, na Ležáky, na strašlivé masakry, kterých se dopouštěli nacisté. Ale vraždění v Postoloprtech nebo tzv. brněnský pochod smrti jsou témata, která velkou část české společnosti dráždí a popuzují. Mám pocit, že se nedokážeme k hnisavým místům vlastní historie postavit čelem, ale dokud to neuděláme, budeme si minulost vláčet s sebou jako závaží. Mám dojem, že žijeme v jakési schizofrenii, a asi nejlépe to vysvětlím na jednoduchém příkladu. Jedna paní nedávno říkala na adresu současného vrcholného politika: já vím, že lže, ale já mu věřím. A rázem máme kulatý čtverec, a kdyby to nebylo k pláči, člověk by se smál.
Co se týče mého psaní, mám rozepsané povídky o lidech, kteří si svůj kriminál nesou v sobě nehledě na dobu, ve které žijí. Vlastně všechny postavy žijí v současnosti, ale jejich minulost je součástí jejich každodennosti. V hlavě mám příběh o lidech na periferii nikoliv městské, ale společenské a taky bych ráda dokončila pokračování své první knihy, jejíž podtitul se vlastně hodí k tvé otázce, protože zní (trochu nadneseně) Román o přítomné minulosti.
Není to tak, že bych si programově vybírala dobu, do které zasazuju příběh. Jen je mnoho příběhů, které se v určité době odehrály — a já je chci zaznamenat.
