V roce 2017 jste vydala román Dům s vypůjčeným výhledem. Někdo v něm našel detektivku, někdo psychologický román. Jeho děj se odehrával v Japonsku, kde jste mimo jiné také žila, ale i v dalších státech, které jste navštívila. Kam jste umístila děj nové knihy? Vím, že od roku 2019 pobýváte v Římě, tak mě zajímá, jestli se tam tohle město měst otisklo také…
Město, ve kterém se nová kniha odehrává, jsem nazvala jen Městem, řeka, která jím protéká, se jmenuje Řeka. Tyhle lidi totiž můžeme potkat kdekoliv, jejich příběhy nás obklopují všude, jsou to nejspíš běžné příběhy o hledání. Mísí se v nich láska se zklamáním, touha po pravdě se závislostí na lžích, potkávají se v nich vzpomínky na minulost s totálním zapomněním. Když se každý rozhlédne kolem sebe, vidí, že vlastně všichni pořád svádějí své malé a velké boje. Snažím se nesoudit a nebýt ani jenom vypravěčem. Pokouším se popsat pohled jednotlivých postav, to, jak situaci prožívají, čtenář často vidí i do jejich myšlenek. Předchozí kniha Dům s vypůjčeným výhledem byla v podstatě o jednom roce hrdinky v Japonsku, v Tokiu. Tentokrát jsem příběhy rozprostřela do několika let, takže vidíme, kam se postavy posouvají, třeba k něčemu lepšímu, nebo k naprosté tragédii.
Říkáte, že jsou to příběhy o hledání. O hledání čeho?
Třeba o hledání perspektivy, ze které můžeme nahlížet body zlomu v našem životě. Jak říká jedna postava v knize, někomu se utrhne ucho od igelitky a už naříká, že má těžký život, jako by nevěděl, že ten opravdový průšvih na něj čeká, že je před ním. Nejsem velký optimista, ale domnívám se, že vedle každých dveří, které nám život přibouchne před nosem, jsou prostě vždycky jedny jiné otevřené. Možná jsou moc daleko na to, aby je člověk hned viděl, možná je moc zabedněný a nevidí je, i když jsou těsně vedle něj, ale musí je hledat. O tom je asi moje knížka, o hledání náhradních dveří.
V knize Tohle město, tahle řeka se proplétají osudy různých lidí. Potkala jste je někde?
Určitě. A vy nejspíš taky. Postavy, které popisuju, jsou často inspirovány osudy lidí, které znám. Mnohdy vycházím z vlastních zážitků a vzpomínek, zajímavý je pro mě ale i mustr, který otiskují naše zkušenosti do vzpomínek, to, jak je mění. Co vyjde na povrch, když člověk zvolní? Když se ponoří hlouběji do sebe, do svého života? Časem se mu některé věci propojí v nečekaných souvislostech. V příběhu Kláry jsem asi nejblíž pravdivému popisu věcí, které jsem zažila na vlastní kůži, a nejsou to ty nejlepší vzpomínky, co mám. Klářin příběh vyústí do velmi dramatického konfliktu, ten naštěstí není z vlastní zkušenosti, a ona se ho snaží potlačit, zatajit. Jako autora mě zajímá právě to, co je ukryté, co člověk nerozpozná. To, jak velké drama se odehrává ve vedlejším bytě nebo v člověku, kterého má na dosah.
## Po čtyřech letech vydáváte druhou knihu. Psala se vám oproti té první knížce jinak?
Psaní je pro mě daleký obzor, svoboda, hra, plachtění v bezmotorovém letounu, člověk se nesmí bát. Obě knihy se mi psaly podobně snadno. Nejdůležitější je dostat se do sebe, kde to na člověka všechno čeká skoro nachystané. Samozřejmě, pak je nekonečná práce knihu dotáhnout do finální podoby, ale samotné psaní, to je za odměnu. Člověk se musí oddat tomu, co dělá, jinak to nemá smysl. Knihu Tohle město, tahle řeka jsem psala s přestávkami zhruba dva roky, zbytek času jsem zabydlovala pětičlennou rodinu v jiné zemi, přestěhovala ji z jiného kontinentu, psala články a také jsem se věnovala jiným projektům.
Jakým projektům jste se věnovala?
Nejvíc asi psaní o Římě. To město mě fascinuje a myslím, že v člověku probouzí novou formu citlivosti. Tady můžete jen sedět na ulici, pít kafe a zírat před sebe, vaše pocity jsou tak intenzivní, že trochu nevíte, co si s nimi počít. Spousta věcí v Římě nefunguje, nevyvážejí moc popelnice, je tu zastaralá městská doprava, ale ta historie na každém rohu, sahající tisíce let zpátky, její pozůstatky, které jsou dvacet třicet metrů pod vaším kavárenským stolkem, to všechno je cítit ve vzduchu. Takže píšu průběžně knihu o pobytu ve Věčném městě. Ještě v bezstarostných dobách před covidem jsem začala psát postapokalyptický román, ten jsem ale musela vzhledem k tomu, jak tíživá doba přišla, zatím odložit. Místo toho jsem psala Deník z římské karantény.
Jako novinářka jste „vypsaná“ už z článků. Co vás drží u toho, abyste psala i „po práci“ a pracovala na románech či povídkách? A kdy to děláte — zajímá mě, jestli přepínáte do nějakého jiného módu nebo tak?
Slovo vypsaná bych použila jen nerada, zní mi to spíš jako vypsaná propiska. Psaní článků do novin a psaní literatury beru jako dvě naprosto rozdílné snahy. U článků se držíte zpátky, vycházíte z dat a z přesných čísel, to moje povaha někdy špatně snáší. Když mám „faktické“ práce moc, tak spíš než že přepínám, utíkám k příběhům, k imaginaci. Třeba když jsem pracovala na plný úvazek v Lidových novinách, tak jsem večer po příchodu domů uspávala děti bláznivými vymyšlenými příběhy o Čubičukovi a Lubilundě, které byly realitě vzdálené, jak jen to šlo. A doufám, že je jednou taky zpracuju do knihy pro děti. V cizině mám většinou svobodnější pracovní tempo a můžu se věnovat věcem, které mi jsou blízké, psát články, kde je prostor nejen pro fakta, ale i pro fantazii, snad i humor, dokonce i pro zbytečné věty.
## Itálie na tom byla na začátku roku 2020 dost zle, vy sama jste o té době napsala Deník z římské karantény, který se stal součástí knihy Doba koronavirová. Jaká je situace v Itálii teď? O rok později se zdá být nejhorší situace v České republice. Můžeme se od Italů něčemu přiučit?
Deník z římské karantény je dobrý příklad mixu tvrdých dat a volného vyprávění. Bylo osvobozující ten průšvih března 2020 takhle zachytit. Byli jsme první zemí vyspělého světa, která spadla do karantény, doslova přes noc tu mělo zákaz vycházení šedesát milionů lidí a nikdo to předem nečekal. Nevěděli jsme, co bude dál, jestli dojdou potraviny, jestli situaci nevezme do svých rukou mafie. Známá italská katastrofa severních regionů se odehrávala šest set kilometrů od nás a my jsme najednou nesměli pětapadesát dní vyjít z domu? Všude hlídali Carabinieri se samopaly a jen pro úplnost, v Laziu, regionu, ve kterém leží Řím, bylo tehdy na téměř šest milionů lidí sto deset pozitivních případů, na JIP leželo patnáct lidí. Myslím, že ten lockdown byl zbytečně tvrdý, ale zabralo to. Situaci v Čechách samozřejmě sleduju, v Itálii dnes člověka bez roušky nepotkáte — a tahle poučená ukázněnost je v Česku trochu problém. Římané jsou stále velmi opatrní, drží si odstup, italská vláda reaguje pružně a věcně na nárůst onemocnění, hlídají počet obsazených lůžek na JIP, nesmí překročit třetinu, jinak vědí, že bude zle, že to zdravotníci nebudou zvládat a lidé začnou zbytečně umírat. Česká vláda, řekla bych, svoje šance přiučit se kdekoliv ve světě, nejen v Itálii, nevyužila. A je mi naprostou záhadou proč. Doufám, že nakonec i tenhle průšvih pomine, už se moc na obyčejný život bez covidu těším.
