„Po Šimáčkově Charakteru jsem sáhl z několika důvodů – především má blízko k humoru a toho není ve vysílání nikdy dost. Přitom je to humor, který se pokouší se zdarem říci něco podstatného o současném světě okolo nás. Využívá k tomu i zajímavou formu tří monologů, prozrazujících autorovu zkušenost s divadelními postavami. Nejde jen o tři „charakterově“ vyhraněné lidské typy – ty postavy jsou dobře vystiženy i po jazykové stránce: stařecká umanutost pana Brixe v trefně jízlivých glosách, holčičí prostořekost emo prepuberťandy Lenky typickými úslovími „mazec, fakt“ a lidská ubohost odpovědného vedoucího Radima Mikuleho zase v zacyklených promluvách slovníkem současné galerky. To vše je velkým lákadlem pro rozhlasové ztvárnění. Šimáčkova péče o stylistickou přesnost figur mi nadto nostalgicky připomněla stylisticko-jazykové experimenty raných povídek Josefa Škvoreckého z prostředí pásků a luketek, ty slavné promluvy typu „já pám – von pá“. (Trochu mi tento druh experimentu v soudobé české próze schází.) Ke všemu je to příběh z brněnského Jakubského náměstí – který Brňák by odolal? Přitom, jak už jsem napsal kdesi jinde, je to příběh, který s humoreskovým aparátem dokáže vyslovit i několik zásadních pravd o vinách, malicherné zlobě i odpovědnosti jedněch za druhé. Je to sice relativně malý příběh z provinčního města, ale má svůj nadčasový a nadprovinční přesah.
Rozhlasový snímek je dílem mladého a velice nadějného režiséra Lukáše Kopeckého. Uvítal možnost interprety (Mädchen Lenku ztvárňuje Táňa Hlostová, Charakter Václava Brixe František Nedbal a Ničemu Radima Mikuleho Martin Siničák) více hrát, než je v běžných rozhlasových četbách zvykem. Kombinace přímých a polopřímých promluv, komentářů k nim a líčení situací, v nichž jejich monology právě probíhají, nutnost přesně tyhle vrstvy v rychlém tempu odstínit, je vystavila značným nárokům – i proto, že se jejich postavy v průběhu četby vyvíjejí. Některé sekvence promluv se tak natáčely pochopitelně ve více verzích – a pak stačí malé přehlédnutí a jeden díl při konečné montáži náhle překonal nejen povolenou hranici 28 minut, ale dokonce i celou půlhodinu, o jeden a půl minuty. Než se podařilo objevit, kde je chyba, uběhly asi dvě dramatické hodiny, proti nimž bylo vyhledání jediné promluvy psa Oskara v posledním díle – totiž psího zamňoukání – rutinní lahůdkou.
Četbu románu Jiřího Šimáčka Charakter vysílá stanice Vltava od 15. listopadu vždy od 18:30, tedy hluboko před 22. hodinou. Nejen tahle okolnost mne přinutila omezit na minimum frekvenci vulgarismů, jimiž v románu oplývá Ničemův monolog. Vedli jsme o to s autorem víceméně zdvořilý spor; ale myslím, že jsem ho nepřesvědčil. Snad ho přesvědčí projev Martina Siničáka v Ničemově roli, že tímto „cenzurním“ zásahem Ničema pranic neztratil na své směšně smutné ubohosti a že posluchače zase nesnesitelně směšný Charakter nakonec překvapí až tragickou velikostí…“
A ve více oficiálním tónu ještě tento text Tomáše Sedláčka:
„Já jsem se narodila na místě, kde je v zemi deset milionů lidskejch kostí — bydlím na naprosto infernálním místě, nejpekelnějším místě planety — jmenuje se to Jakubské náměstí Brno…,“ říká o místě děje románové novely Jiřího Šimáčka třináctiletá předpuberťanda Lenka Tůmová, zvaná též Mädchen. Ta léta strávila v domě Charaktera, jinak pana Václava Brixe, bývalého politického vězně, dnes bohatého restituenta. A do téhož domu se nastěhuje herna odpovědného vedoucího Radima Mikuly, což zvolna promění stojaté vody Jakubského náměstí ve vskutku komicky infernální příběh.
Charakter je druhou knihou dramatika, dramaturga a spisovatele Jiřího Šimáčka (1967) a tři jmenované postavy jsou zároveň monologickými vypravěči příběhu. Starý pan Brix je stařecky nedůtklivý podivín, jehož vnitřní ustrojení formovala klasická měšťanská výchova první republiky. Má nutkavou potřebu neustále se vymezovat vůči světu, v němž musí žít, a jízlivě komentuje všelijaké ty ničemné „charaktery“, které ho obklopují. Malá Lenka Tůmová má kromě lásky ke „gotickému emo stylu“ jedno velké přání – mít živou kočku. A smolařský Ničema Radim Mikule neustále naráží svými obchody na a za hranou zákona na parazity zdatnější, než je sám – a aby si pomohl k automobilu, začíná jevit zájem o Lenčinu maminku. A pak je tu ještě Oskar, dvanáctiletý „foxteriér“ pana Brixe, důvod, proč Mädchen Lenka nemůže mít kočku. Z tohoto humoreskového inventáře vytváří Šimáček pozvolna černě groteskní příběh přítomnosti – a ten vyvrcholí v tragédii. Přitom se ukáže, že jediný, kdo je v té chvíli s to překonat vlastní lidskou malost, je právě nesnesitelný pan Brix, který se tak pokouší splatit svou dávnou vinu.
Tři ostře řezané, až na jednu výjimku nevelké lidské charaktery, jejichž monology se vzájemně proplétají v jeden příběh, se staly logicky výzvou pro rozhlasové zpracování. V Tvůrčí skupině Brno se ho ujal režisér Lukáš Kopecký.
Webové stránky pořadu naleznete zde: http://www.rozhlas.cz/vltava/literatura/_zprava/jiri-simacek-charakter – 1278638