Po vel­kém úspě­chu romá­nu v autor­či­ně rod­ném Špa­něl­sku vychá­zí kni­ha v řadě dal­ších evrop­ských zemí i ve Spo­je­ných stá­tech. V čes­kém pře­kla­du vyjde Pro­cit­nu­tí sleč­ny Pri­mo­vé na pře­lo­mu říj­na a listopadu.

Román o hodnotě jednoduchých věcí, jež jsme ztratili na své cestě za pokrokem

Novi­nář­ka a nyní také spi­so­va­tel­ka Nata­lia San­mar­tin Fenolle­ra vtrh­la na lite­rár­ní scé­nu se svým prv­ním romá­nem Pro­cit­nu­tí sleč­ny Pri­mo­vé s vel­kou slá­vou. Už před špa­něl­ským vydá­ním na začát­ku dub­na 2013 vzbu­di­la zájem nej­pres­tiž­něj­ších nakla­da­tel­ství z Itá­lie (Mon­da­do­ri), Vel­ké Bri­tá­nie (Litt­le Brown), Spo­je­ných stá­tů (Atria Books — Simon & Schus­ter), Fran­cie (Gras­set) či Němec­ka (Thie­le Ver­lag). Všich­ni zmi­ňo­va­ní kou­pi­li prá­va na loň­ském Frank­furt­ském kniž­ním veletr­hu. Román byl pře­lo­žen do šes­ti jazy­ků a pro­dá­vá se v sedm­de­sá­ti zemích svě­ta. „Už když kni­ha vyšla ve Špa­něl­sku, byla jsem vel­mi spo­ko­je­ná. To všech­no navíc mě pře­kva­pi­lo a pořád jsem to ješ­tě neroz­dý­cha­la,“ komen­tu­je nevě­říc­ně autor­ka kni­hy, novi­nář­ka a vedou­cí názo­ro­vé rubri­ky v eko­no­mic­kém dení­ku Cin­co Días.

Román začí­ná pří­cho­dem vzdě­la­né Pru­den­cie Pri­mo­vé do měs­teč­ka San Ire­neo de Arno­is. Hrdin­ka, již si najal tajem­ný „muž z křes­la“, poma­lu obje­vu­je zvlášt­ní život­ní styl měs­teč­ka, kte­ré nabí­zí život bez vli­vů moder­ní doby. Prv­ní vydá­ní kni­hy vyšlo v nákla­du dese­ti tisíc výtis­ků (běž­ně se náklad pohy­bu­je oko­lo dvou tisíc) a pod­le nakla­da­tel­ství Pla­ne­ta už je rozprodáno.

Poně­kud pla­chá a ner­vóz­ní Nata­lia San­mar­tin Fenolle­ra doka­zu­je, že je pro ni její prá­ce novi­nář­ky oprav­do­vou váš­ní, a náš roz­ho­vor začí­ná otáz­kou. Když se dáme do řeči, při­zná­vá, že nápad napsat vlast­ní kni­hu při­šel po letech čte­ní a nutká­ní sed­nout si a napsat pří­běh, v němž by pro­mlu­vi­la o hod­no­tě oby­čej­ných věcí, kte­ré se postup­ně ztra­ti­ly po ces­tě k tomu, co někte­ří nazý­va­jí pokrok. „Chtě­la jsem upo­zor­nit na řadu věcí, kte­ré zane­dbá­vá­me a opo­mí­jí­me; napří­klad čas, vel­ký poklad, jenž se nedá kou­pit, ale má nevy­čís­li­tel­nou hod­no­tu. Čas na to, abychom moh­li pře­mýš­let, vést kon­ver­za­ce, být s přá­te­li a sle­do­vat, jak děti ros­tou…“ Přes­ně toto se odrá­ží v romá­nu pro­střed­nic­tvím oby­va­tel San Ire­nea, zná­zor­ňu­jí­cích neu­spě­cha­ný život­ní styl, tou­ží­cích po návra­tu k jednoduchosti.

Část úspě­chu Pro­cit­nu­tí sleč­ny Pri­mo­vé spo­čí­vá v tom, že se román dob­ře čte, oči ská­čou ze slo­va na slo­vo přes obrat­né dia­lo­gy a otáz­ky týka­jí­cí se postav a svě­ta zpo­do­be­né­ho v kni­ze. „Mys­lím, že se kni­ha může líbit, pro­to­že měs­teč­ko je pro­to­ty­pem sta­ré evrop­ské tra­di­ce, tra­di­ce Zápa­du. Svět se stal nepřá­tel­ským a my se potře­bu­je­me pono­řit do úvah a zjis­tit, k čemu je tře­ba se vrátit.“

Také záchra­na malých věcí v živo­tě — oprav­do­vý leit­mo­tiv celé­ho romá­nu — dává strán­kám v těch­to tem­ných dobách kri­ze, úzkos­ti a ne vždy opod­stat­ně­ných potřeb punc neotře­lé­ho opti­mis­mu. „Jiné romá­ny se zaklá­da­jí na tem­ných strán­kách člo­vě­ka, kte­ré jsou sku­teč­né, ale já jsem chtě­la zachy­tit pře­de­vším ty oby­čej­né, a přes­to záři­vé věci, jako tře­ba přá­tel­ství a spo­leč­ný duch komu­ni­ty,“ pozna­me­ná­vá autorka.

Nata­lia San­mar­tin Fenolle­ra ve svém malém Wal­de­nu (Wal­den aneb Život v lesích je kni­ha ame­ric­ké­ho spi­so­va­te­le Henry­ho Davi­da Tho­reaua, v níž autor popi­su­je svůj dvou­le­tý pobyt ve vlast­no­ruč­ně posta­ve­né cha­tě na bře­hu jeze­ra Wal­den, kde žil odlou­če­ně od spo­leč­nos­ti v nej­už­ším kon­tak­tu s okol­ní pří­ro­dou — pozn. red.) neu­stá­le zdů­raz­ňu­je myš­len­ku zís­ká­vá­ní času, kte­rý v dneš­ní době obě­tu­je­me odpo­čin­ku, čímž se ochu­zu­je­me o něco tak důle­ži­té­ho, jako je pře­mýš­le­ní. „Ve zrych­le­ném tem­pu živo­ta, kte­rý vede­me, je nemož­né najít si čas na poklá­dá­ní otá­zek, a když se neptáš, nehle­dáš ani odpo­vě­di. Měla jsem chuť vyslo­vit myš­len­ku, že mož­ná nastal ten oka­mžik, kdy si mno­ho lidí s růz­ným stup­něm cit­li­vos­ti začí­ná stě­žo­vat, že v našem život­ním sty­lu je něco, co nefun­gu­je,“ vyja­dřu­je autor­ka s oba­va­mi. „Že prá­ce neu­vě­ři­tel­ným způ­so­bem zapla­vi­la sou­kro­mý život. Máme iPho­ny, Blac­kber­ry a What­sApp nám neu­stá­le vstu­pu­je do živo­ta, a dokon­ce už ani nedo­dr­žu­je­me pra­cov­ní dobu. Když něco nefun­gu­je, začne­me zase od začát­ku a hle­dá­me nová řeše­ní, ale je mož­né, že už něja­ká existují.“

Pokra­čo­va­tel­ka díla Jane Aus­te­no­vé, Dic­ken­se, Tolsté­ho a Jule­sa Ver­nea mimo jiné pro­zra­zu­je, že ano­ny­mi­ta dru­hé­ho hrdi­ny kni­hy — „muže z křes­la“ — je vlast­ně šibal­ským pomrk­nu­tím na Eli­za­be­th von Arni­mo­vou. „Je to autor­ka, kte­rou mám moc ráda. V kni­ze Eli­sa­be­th und ihr Gar­ten (Eli­za­be­th a její němec­ká zahrada),jež je napros­tým kle­no­tem, mlu­ví o svém man­že­lo­vi a říká mu ‚rozzlo­be­ný muž‛, nikdy neřek­ne, jak se jme­nu­je. Také jsem to poja­la tak, že sleč­na Pri­mo­vá při­je­de a dá své­mu zaměst­na­va­te­li han­li­vou pře­zdív­ku,“ objas­ňu­je Nata­lia San­mar­tin Fenolle­ra. „Stej­ně tak nemá jmé­no ani mat­ka ‚muže z křes­la‛, aby byl důraz polo­žen na to, jak je jakož­to aris­to­krat­ka chlad­ná a distancovaná.“ 

Vzhle­dem k tomu, že jako novi­nář­ka je autor­ka přes devět hodin den­ně v prá­ci, psa­la o dovo­le­ných a víken­dech a trva­lo dva roky, než román spat­řil svět­lo svě­ta. „Oprav­du jsem si psa­ní uží­va­la. Neby­la to náma­ha, ani bych netvr­di­la, že mi to slou­ži­lo jako ven­til, já jsem do toho měs­teč­ka cho­di­la ráda.“ Tohle potě­še­ní, jak říká, je pro ni urči­tou for­mou svo­bo­dy a uspo­ko­je­ní z toho, že vytvo­ři­la svět a sta­la se tak tro­chu bohem, po vzo­ru spi­so­va­te­le J. R. R. Tolkiena.

Dal­ším téma­tem, kte­ré Nata­lia San­mar­tin Fenolle­ra vklá­dá do úst sleč­ně Pri­mo­vé a muži z křes­la, je zne­po­ko­ju­jí­cí stav žen­ské lite­ra­tu­ry. Autor­ka si mys­lí, že mezi muži a žena­mi v sou­čas­nos­ti exis­tu­jí veli­ce roz­díl­né čte­nář­ské návy­ky, neboť před sto lety by nebyl tako­vý pro­blém, aby muž četl Pýchu a před­su­dek. „V době, kte­rá na všech­ny stra­ny hlá­sá rov­no­práv­nost, je lite­ra­tu­ra pola­ri­zo­va­ná. To vám řek­nou i nakla­da­te­lé. Belet­rii čtou pře­de­vším ženy a sku­teč­nost, že kni­hu napsa­la spi­so­va­tel­ka — žena, je patr­ná i z obá­lek. Belet­rie je zamě­ře­na na žen­ské publikum.“

Redakč­ně upra­ve­no. Zdroj: El País
http://​cul​tu​ra​.elpais​.com/​c​u​l​t​u​r​a​/​2​0​1​3​/​0​4​/​1​7​/​a​c​t​u​a​l​i​d​a​d​/​1​3​6​6​1​9​3​3​2​1​_​6​9​6​5​6​9​.html

Ohlasy

Pro­cit­nu­tí sleč­ny Pri­mo­vé je nád­her­ně napsa­ný román. Posta­vy oží­va­jí pře­svěd­či­vě a roz­květ sleč­ny Pri­mo­vé je úpl­ný: pozná hod­no­tu živo­ta a lás­ky, kte­rá se ztra­ti­la v kaž­do­den­ním sho­nu naší sou­čas­nos­ti. Výteč­ná kni­ha, již je radost číst.
— Debo­rah Rodri­gu­e­zo­vá, spisovatelka

Dojem­ný a pří­jem­ný pří­běh malo­měst­ské­ho živo­ta a nale­ze­ní sebe sama.
— Vanessa Gre­e­ne­o­vá, spisovatelka

Pro­cit­nu­tí sleč­ny Pri­mo­vé mi při­po­mí­ná román S ele­gan­cí ježka.
— Pip­pa Wrigh­to­vá, spisovatelka

Čte­ná­ři, kte­rým se líbi­la Čoko­lá­da Joan­ne Harri­so­vé, Dopi­sy z ost­ro­va Skye Jes­sicy Brockmo­le­o­vé nebo Pří­běhy opře­de­ný život A. J. Fikry­ho Gab­rielle Zevi­no­vé, budou okouz­le­ni také roz­kvě­tem sleč­ny Primové.
— US Lib­ra­ry Journal

Na prv­ní pohled se může zdát, že Nata­lia San­mar­tin Fenolle­ra napsa­la pře­dě­láv­ku Mary Pop­pins nebo Za zvu­ků hud­by — do živo­ta podi­vín­ské rodi­ny vpad­ne vycho­va­tel­ka. Ve sku­teč­nos­ti napsa­la hlu­bo­ký román. Pro­cit­nu­tí sleč­ny Pri­mo­vé je baj­ka pro naši dobu… Svo­jí nad­ča­so­vos­tí román osla­vu­je základ­ní ctnos­ti, jako je neo­chvěj­nost, vytr­va­lost a věr­nost. Je to ele­gie ke čte­ní a kli­du, k jis­té­mu umě­ní, jak žít, pro úva­hy a dis­ku­zi, u nichž bychom se moh­li odvá­žit říci, že tvo­ří civilizaci.
— Eti­en­ne de Mon­téty, Le Figaro

Nád­her­ně cit­li­vý, oso­bi­tý a inspi­ra­tiv­ní pří­běh, kte­rý opus­tí vaše srd­ce neho­to­vý, ote­vře­ný krá­se malých věcí života.
— Elle

Napsá­no s inte­li­gen­cí, půva­bem a stylem.
— The​Au​tho​rEx​po​su​re​.com

Natalia Sanmartin Fenollera: „Ona a on jsou dva protipóly odsouzené k tomu, aby se nikdy navzájem nepochopily“

Pru­den­cie Pri­mo­vá je mla­dá, inte­li­gent­ní a úspěš­ná žena s hlu­bo­ký­mi zna­lost­mi lite­ra­tu­ry a něko­li­ka vyso­ko­škol­ský­mi titu­ly. Ale když při­jme mís­to sou­kro­mé kni­hov­ni­ce v měs­teč­ku San Ire­neo de Arno­is, není vůbec při­pra­ve­ná na to, s čím se tam setká. Její zaměst­na­va­tel, inte­lek­tu­ál milu­jí­cí kni­hy, je tem­pe­ra­ment­ní „rebel bez pří­či­ny“, vždy při­pra­ve­ný kri­ti­zo­vat její milo­va­nou Jane Aus­te­no­vou a Loui­su May Alcot­to­vou. Sou­se­dé jsou se stej­nou schop­nos­tí šar­mu a výstřed­nos­ti odhod­lá­ni zacho­vat svou malou jedi­neč­nou komu­ni­tu mimo moder­ní svět. Pru­den­cie je brzy posta­ve­na před otáz­ku, co pova­žu­je za jis­to­ty, na nichž vybu­do­va­la svůj život.

S Nata­lií San­mar­tin Fenolle­rou jsme se bavi­li o roli, již Pýcha a před­su­dek a dal­ší lite­ra­tu­ra hra­je v její kni­ze, co je prav­dy na tvr­ze­ní jed­né z jejích postav, že žen­ské spi­so­va­tel­ky trá­ví pří­liš mno­ho času zahle­dě­nos­tí do sebe sama, a o podob­nos­tech mezi jíd­lem a čtením.

Stá­la Pýcha a před­su­dek na počát­ku myš­len­ky napsat vlast­ní kni­hu, nebo se para­le­ly pro­je­vi­ly až během psaní?
Mys­lím, že ta myš­len­ka vznik­la z lás­ky k dob­rým kni­hám. V mé kni­ze je obrov­ské množ­ství poklon a lite­rár­ních odka­zů, pro­to­že v ní lite­ra­tu­ra hra­je hlav­ní roli. Pří­běh sleč­ny Pri­mo­vé se ode­hrá­vá v San Ire­neu de Arno­is, v malém měs­teč­ku, kte­ré se roz­hod­ne vyhlá­sit vál­ku moder­ní­mu svě­tu. Jeho oby­va­te­lé hlu­bo­ce milu­jí kul­tu­ru kla­sic­ké­ho obdo­bí a sta­rých evrop­ských civi­li­za­cí a jsou ochot­ni ji zacho­vá­vat a hájit. V obra­ně jejich hod­not hra­je lite­ra­tu­ra obzvlášť důle­ži­tou roli. Posta­vy v kni­ze mlu­ví o Jane Aus­te­no­vé, ale také o Dosto­jev­ském, Dan­to­vi, Ver­gi­li­o­vi, Schille­ro­vi, Raci­no­vi nebo Petrarcovi.

San Ire­neo nemá dale­ko od uto­pie, v níž oby­va­te­lé ochot­ně odho­dí své někdej­ší vyso­ce výkon­né já ve pro­spěch jed­no­duš­ší­ho a smys­lu­pl­něj­ší­ho živo­ta. Je mož­né vidět v naší době bdě­lé pozor­nos­ti, zvláš­tě ve star­ších spo­le­čen­stvích, tako­vou vzkvé­ta­jí­cí komunitu?
Hod­ně těch, kte­ří pře­čet­li mou kni­hu, se mě pta­lo: „Kde je San Ire­neo de Arnois?“

Samo­zřej­mě tako­vé měs­teč­ko nee­xis­tu­je, je to vymyš­le­né mís­to. Ale když se pta­jí, jest­li podob­né mís­to znám, odpo­vím, že San Ire­neo exis­tu­je, je oprav­do­vé, pro­to­že je to Evro­pa, je to část naší evrop­ské DNA. Evro­pa byla vysta­vě­na na malých spo­le­čen­stvích, čas­to leží­cích v blíz­kos­ti kláš­te­rů, s malý­mi roz­počty, semknu­tý­mi rodi­na­mi, sou­sed­ský­mi vzta­hy, tra­di­ce­mi a živo­tem, v němž vlá­dl řád a v němž byl na všech­no čas a pro­stor. A tato myš­len­ka brn­ká na nos­tal­gic­kou stru­nu řady čte­ná­řů, zvláš­tě těch, kte­ří žijí ve měs­tech plných hlu­ku a sho­nu. Věřím tomu, že zno­vu­zís­ká­ní „malé­ho“, lid­štěj­ší­ho život­ní­ho sty­lu není nemož­né. Nemu­sí­te být důchod­ce, abys­te zjis­ti­li, že odpo­vě­di na naše pro­blémy nejsou vždy v nových věcech, ale také v těch star­ších, že klíč nemu­sí být nut­ně nale­zen v budouc­nos­ti, ale klid­ně také v minulosti.

Zaměst­na­va­tel sleč­ny Pri­mo­vé je beze jmé­na, povět­ši­nou bývá v kni­ze uvá­dě­ný jako „muž z křes­la“. S odstu­pem času, stal se pro sleč­nu Pri­mo­vou oprav­du posta­vou z masa a kos­tí? Může­te nám o tom říci něco víc?
Roz­hod­la jsem se, že hlav­ní muž­skou posta­vu nepo­jme­nu­ji, pro­to­že pří­běh je psa­ný z pohle­du sleč­ny Pri­mo­vé. Když popr­vé při­je­de do San Ire­nea de Arno­is, sezná­mí se mužem, jenž bude jejím šéfem, jako s inte­li­gent­ním, kul­ti­vo­va­ným mužem sedí­cím v poho­dl­ném ušá­ku. Prv­ní věc, kte­rou udě­lá, je, že mu dá pře­zdív­ku, ozna­čí si ho, což je snad­ný a poměr­ně jed­no­du­chý způ­sob, jak si zařa­dit to, co nezná­me nebo čemu nero­zu­mí­me. Ona a on jsou dva pro­ti­pó­ly, oči­vid­ně odsou­ze­né k tomu, aby se nikdy navzá­jem nepo­cho­pi­ly a vždy se doha­do­va­ly o všem (a že je toho hod­ně), o čem má cenu se dohadovat.

Mys­lí­te si, že je něco prav­dy na tvr­ze­ní muže z křes­la, že „dneš­ní žen­ská lite­ra­tu­ra ztra­ti­la schop­nost při­nu­tit nás, abychom změ­ni­li pohled na svět,“ „ztra­ti­lo svou schop­nost při­mět nás ke změ­ně naše­ho pohle­du“, že žen­ské autor­ky se díva­jí jenom na sebe? 
Muž z křes­la vyná­ší své koneč­né sou­dy o mno­ha zále­ži­tos­tech, včet­ně lite­ra­tu­ry psa­né žena­mi. K této otáz­ce bych ale řek­la, že na tom, co říká, může být špet­ka prav­dy. Mys­lím si, že zvláš­tě od dva­cá­té­ho sto­le­tí se žen­ské psa­ní pře­sta­lo sou­stře­dit na nazí­rá­ní svě­ta, na pohled ven, pojed­ná­vat o tom, co je uni­ver­zál­ní, a namís­to toho se sou­stře­dí na sebe­re­fle­xi, na zkou­má­ní žen­ských emo­cí a psy­chi­ky. Samo­zřej­mě, muž z křes­la ve svých pro­hlá­še­ních nezmi­ňu­je exis­ten­ci mno­ha vel­mi význam­ných výjimek.

Zdvo­ři­lost, deli­kát­nost, eti­ke­ta, dochvil­nost — to jsou vlast­nos­ti sleč­nou Pri­mo­vou veli­ce ceně­né. Neda­ři­lo by se jí lépe v Ang­lii, co myslíte?
Napros­to s vámi sou­hla­sím (smích).

Mys­lí­te si, že by dneš­ní děti moh­ly těžit ze způ­so­bu výu­ky, jaké se dětem dostá­va­lo dří­ve, tedy výu­ky, v níž by byly jak pono­ře­né do kla­si­ky, tak by jim byla pone­chá­na svo­bo­da a čas, aby se oddá­va­ly svým váš­ním a uči­ly se „ško­lou života“?
Zde jsem čer­pa­la ze své vlast­ní zku­še­nos­ti. Vyrost­la jsem v malém měs­tě, kte­ré sice nevy­pa­da­lo jako San Ire­neo de Arno­is, ale děti si tam moh­ly hrát na uli­cích a do ško­ly cho­di­ly pěš­ky. Měla jsem to štěs­tí, že jsem byla vycho­vá­na ve vel­ké rodi­ně, v domě plném knih a dětí, s vol­ným pří­stu­pem do knihov­ny mých rodi­čů, aniž by někdo určo­val, co by děti měly číst do ško­ly, tak jako je tomu dnes. Čet­li jsme pohád­ky, pověs­ti, dob­ro­druž­né pří­běhy, ale také frag­men­ty lite­rár­ních děl, hod­ně kla­si­ky. Tyto rysy mého dět­ství, kte­ré samo­zřej­mě neby­lo stej­né jako v kni­ze, ale kte­ré bylo sku­teč­ně vel­mi boha­té, plné moud­ré smě­si lás­ky, svo­bo­dy a káz­ně, jsou v kni­ze Pro­cit­nu­tí sleč­ny Pri­mo­vé idealizované.

Sou­hla­sí­te s mužem z křes­la v tom, že vycho­vá­vá­ní skr­ze dob­ré kni­hy zna­me­ná, že děti budou poz­dě­ji číst skvě­lé kni­hy? Nebo nezá­le­ží na tom, co čtou, hlav­ně že čtou?
Mys­lím, že to může­me při­rov­nat k jídlu. Dob­ré stra­vo­va­cí návy­ky a kon­zu­ma­ce kva­lit­ní­ho jíd­la jsou nezbyt­né pro zdra­vý růst. Ale když nesná­ší­te někte­ré potra­vi­ny, je samo­zřej­mě lep­ší jíst coko­liv, všech­no je lep­ší než nic. Pokud je to mož­né, jsem pře­svěd­če­na, že bychom dětem měli vští­pit lás­ku ke čte­ní dob­rých knih, ale pře­de­vším bychom je měli nechat, aby ke kni­hám při­šly samy od sebe, a nedá­vat jim jen učeb­ni­ce a dět­ské kni­hy. Měli bychom jim číst poezii, povíd­ky, mýty, sta­ré pověs­ti, dovo­lit jim, aby si na kni­hy saha­ly, vště­po­vat jim vášeň a nad­še­ní pro čte­ní. A mož­ná bychom měli mít na pamě­ti něco vel­mi důle­ži­té­ho, na co občas zapo­mí­ná­me: čte­me pro zába­vu, není to škol­ní úkol nebo nepří­jem­ná povinnost.

Jste novi­nář­ka zamě­řu­jí­cí se na eko­no­mi­ku a busi­ness. Co vás ved­lo k roz­hod­nu­tí napsat román?
Obvykle říkám, že jsem chtě­la napsat pří­běh pro dospě­lé, i když vzhle­dem k roz­sa­hu a struk­tu­ře to je román. Niko­liv rea­lis­tic­ký pří­běh, ale tako­vý, kte­rý záro­veň mlu­ví o věcech, jež jsou hlu­bo­ce reál­né. Chtě­la jsem napsat o dvou odliš­ných způ­so­bech vidě­ní svě­ta — z pohle­du tra­di­ce a z pohle­du moder­ní doby — a o dob­ro­druž­ství, kte­ré zna­me­na­lo ptát se sám sebe a hle­dat odpo­vě­di, hle­dat hle­dá­ní prav­dy, dob­ra a krá­sy. Vím, že to vypa­dá div­ně, když novi­nář­ka, kte­rá se zabý­vá eko­no­mi­kou, napí­še román, jako je ten­to, ale novi­na­ři­na je vzru­šu­jí­cí pro­fe­se a mys­lím si, že žád­ná pro­fe­se nevy­sti­hu­je napros­to přes­ně ty, kdo ji vykonávají.

(…)

Plá­nu­je­te napsat dal­ší román? Mys­lí­te si, že bude­te i nadá­le moci pokra­čo­vat ve psa­ní záro­veň s novinařinou?
Urči­tě chci napsat dal­ší kni­hu a budu se sna­žit zkom­bi­no­vat psa­ní a novi­na­ři­nu. Ale stej­ně jako Ire­nej­ští věřím, že se věci mají nechat dozrát. Jsem stá­le ve fázi odpo­čin­ku a úvah, což je nezbyt­né před zahá­je­ním jaké­ho­ko­liv projektu.

Zdroj: http://​www​.foy​les​.co​.uk/​N​a​t​a​l​i​a​-​S​a​n​m​a​r​t​i​n​-​F​e​n​o​llera