Vaše předchozí kniha Nedráždi bráchu bosou nohou vznikala před covidem, ale skvěle se hodila i do podmínek lockdownu. Skutek utek! už vznikal přímo v něm. Je to bytové dobrodružství se vším všudy, dokonce i s mapou, která při něm nemůže chybět. Ulevilo se vám, když omezení spojená s covidem skončila?

Kníž­ce si sama pro sebe pra­cov­ně říkám kome­die z pan­de­mie. Ale rýmu­je se i tragé­die z pan­de­mie. A oba tyhle podti­tu­ly mi k tomu straš­né­mu obdo­bí, kte­ré jsem pře­váž­ně strá­vi­la doma se tře­mi vzá­jem­ně se pru­dí­cí­mi dět­mi, moc pěk­ně pasu­jí. Ty měsí­ce pro mě byly zdro­jem něko­li­ka­mě­síč­ní depre­se. Ale samo­zřej­mě i neko­neč­nou inspi­ra­cí pro aktu­ál­ní kni­hu… Nebu­du však tvr­dit, že jsem si neod­dech­la, když skončily.

Kniha je opět plná úkolů. Dávala jste je i svým dětem doma, jsou ozkoušené na nich? (Motali jste tátu do prodlužovačky?)

Zkou­še­li jsme zejmé­na ten zapekli­tý úkol, kdy mamin­ka sedí u kuchyň­ské­ho sto­lu a musí pra­co­vat a děti mezi­tím pře­mýš­le­jí, jak ji nej­lé­pe vyru­šit poža­dav­ky na jíd­lo, pití, uče­ní a tiše­ní oněch vzá­jem­ných bitek. Ty ostat­ní úko­ly už vyply­nu­ly tak nějak samospádem… 

Říkám si zase, že i když jsou to úkoly pro děti od pěti let výš, je to kniha svým způsobem terapeutická i pro rodiče — zaujal mě třeba zákaz slova „mami“, se kterým se asi leckterý rodič ztotožní. Když se ohlédnete zpět: je byt velký, nebo malý prostor pro dobrodružství?

Byt je pře­de­vším teh­dy, když jste v něm zavře­ní, vždyc­ky men­ší než ve sku­teč­nos­ti. Dět­ská fan­ta­zie je ale naštěs­tí nao­pak tak vel­ká, že hra­ni­ce i sebe­men­ší­ho bytu hra­vě překonává.

Vím, že v každé Vaší knize jsou předobrazem hlavních hrdinů vaše vlastní děti. Co tomu říkají ony samy?

Baví se u mých knih stej­ně jako cizí děti, a dokon­ce hrdě upo­zor­ňu­jí všech­ny kolemjdou­cí na to, že před­lo­ha­mi těch pří­šer­ných, nezve­de­ných dětí z mých knih jsou prá­vě ony. 

Knihu ilustrovala Veronika Zacharová. Jak se vám s ní spolupracovalo?

Potka­ly jsme se loni na Svě­tě kni­hy i s redak­tor­kou Pav­lou Nejed­lou a hned jsme si padly do oka. Opět mě fas­ci­no­va­lo, jak skvě­le vystih­la mé před­sta­vy — aniž bych jí v pod­sta­tě dala něja­ké zadá­ní (podob­né zku­še­nos­ti mám i s jiný­mi ilu­strá­tor­ka­mi, se kte­rý­mi jsem při­pra­vo­va­la před­cho­zí kni­hy). Vel­mi se u těch ilu­stra­cí bavím.

Baví se vaše děti u vašich knih a úkolů, i když už jsou třeba větší — a myslíte si, že jak porostou, napíšete pak knihu i pro větší?

Moje kníž­ky tak tro­chu ros­tou s mými dět­mi, v mé mar­né nadě­ji, že když je budu psát, tak je tře­ba budou i rády číst. Tak­že aktu­ál­ně mám ve výhle­du něja­ké titu­ly i pro čte­ná­ře, kte­ří jsou o něco star­ší — ale ten dět­ský text svých dosa­vad­ních knih bych také nera­da opouš­tě­la, tak uvi­dí­me, jak se mi bude dařit s dět­mi držet krok.