Luděk Nava­ra 21. břez­na 2008, MF DNES 

V Bavor­sku žijí­cí spi­so­va­tel Ota Filip před­sta­vu­je novou kni­hu Osmý čili nedo­kon­če­ný živo­to­pis. Píše v ní o svém živo­tě v Čes­ku i Němec­ku a zpo­ví­dá se také z hříchů, na něž tvr­dě dopla­til. Poté, co v roce 1998 vyšlo naje­vo, že udal své kole­gy, spáchal jeho syn sebe­vraž­du. Smrt syna je však jen jed­ním z momen­tů jeho nové knihy.

Ten osud sto­jí oprav­du za to. Rodák z Ost­ra­vy Ota Filip napsal 12 romá­nů a vystří­dal ješ­tě vět­ší počet zaměst­ná­ní. Zís­kal i slá­vu: V Němec­ku vychá­ze­jí jeho kni­hy v nákla­dech desí­tek tisíc výtisků.

Ale také toho sti­hl v živo­tě hod­ně pro­hrát: Pod­lehl tla­ku a v pade­sá­tých letech osu­do­vě zra­dil své kama­rá­dy z PTP (pomoc­né tech­nic­ké pra­po­ry). V roce 1998 vysí­la­la bavor­ská tele­vi­ze doku­ment, v němž ho obvi­ni­la ze spo­lu­prá­ce s StB a také z vyzra­ze­ní při­pra­vo­va­né­ho útě­ku pěti spo­lu­bo­jov­ní­ků z PTP na Západ. Tito mla­dí muži pak muse­li pocho­pi­tel­ně do vězení.

Po odvy­sí­lá­ní doku­men­tu jeho syn, pro­fe­sor mate­ma­ti­ky na uni­ver­zi­tě v Bochu­mi, spáchal sebe­vraž­du. Poté začal Filip psát své romá­no­vé vzpo­mín­ky. Nyní vychá­zí Osmý živo­to­pis. „Musí­te se s tím vším nějak vypo­řá­dat… Pocho­pi­tel­ně je to bolest­né,“ říká Filip. Zapo­me­nout nemů­že. To je důvod, proč píše.

Zdá se, že svým psa­ním pořád účtu­je­te s minu­los­tí. Není to tak?
Je. Jsem kato­lík, měl bych se zpo­ví­dat. Ale zpo­věď do ucha kně­ze by mne neu­spo­ko­ji­la, tak­že se zpo­ví­dám tím, že moje hří­chy (ale i nehří­chy) napíšu tak­to ve for­mě romá­no­vé zpovědi…

Pro­to jsou vaše nej­lep­ší kni­hy prá­vě ty životopisné?
Já vám dávám za prav­du, že si nej­víc pova­žu­ji těch­to knih. Jeden němec­ký kri­tik o mně napsal, že jsem mono­te­ma­tic­ký. Že se nemo­hu odpou­tat od Ost­ra­vy, vlas­ti… Mož­ná to tak oprav­du je, že čím jsem star­ší, tím víc mne fas­ci­nu­jí léta strá­ve­ná v Česku.

Nejsou ty živo­to­pi­sy pro vás jakousi for­mou terapie?
To slo­vo „tera­pie“ se mi nelí­bí, ale je to osvo­bo­ze­ní. Mož­ná od věcí, kte­ré člo­vě­ka tíží…

Před čtyř­mi lety jste mi v roz­ho­vo­ru řekl: Před minu­los­tí nelze utéct. Pla­tí to stále?
Že by mne minu­lost pří­mo pro­ná­sle­do­va­la, to se nedá říct, ale je zažra­ná ve mně. Ano, musí­te se s tím nějak vypo­řá­dat. Pocho­pi­tel­ně je to bolest­né. A mně usnad­ňu­je situ­a­ci, že o tom můžu psát. Ne, že bych měl pří­mo radost, ale zaží­vám pocit jaké­ho­si uvolnění.

Napsal jste posled­ní vel­ké živo­to­pis­né romá­ny: Sed­mý a Osmý živo­to­pis. V prv­ním mimo jiné popi­su­je­te zra­du na nešťast­ných spo­lu­bo­jov­ní­cích z PTP a ve dru­hém smrt své­ho syna… Máte dnes už čis­tý stůl?
Vše, co jsem mohl, jsem vypsal. Mož­ná jsem to mohl psát for­mou stříz­li­vou, rea­lis­tic­kou, ale jsem vypra­věč, volil jsem for­mu románovou.

Napsal jste, že kaž­dý bude muset své hří­chy nést celý život… Kte­ré jsou vlast­ně vaše nej­vět­ší hříchy?
Těž­ko je kva­li­fi­ko­vat. Ten nej­tí­ži­věj­ší pocit, to je to moje selhá­ní, když jsem byl u těch pété­pá­ků, nedo­ká­zal jsem se vze­přít. Buď­to jsem byl málo zku­še­ný, nebo sla­bý… Nevím… To ostat­ní mne ale už jen jak­si převálcovalo…

Máte na mys­li i situ­a­ci, kdy jste pod­lehl StB a při­po­jil se ke komu­nis­tic­ké pro­pa­gan­dě v čes­ko­slo­ven­ské tele­vi­zi? Vystou­pil jste v pořa­du, kte­rý odha­lil tak­zva­né „rejdy zapro­da­ných spisovatelů“…
Člo­věk na počát­ku sedm­de­sá­tých let zaží­val obdo­bí, v němž vrcho­li­la nor­ma­li­za­ce. Pro­je­vo­va­lo se to v tako­vých absur­di­tách, kdy se kaž­dý cítil oprav­du jako mezi mlýn­ský­mi kame­ny. Sna­žil jsem se zachrá­nit sebe, děti. Nesl jsem za ně odpo­věd­nost. Pokou­šel jsem se zachrá­nit je tak, jak to bylo mož­né. Že to neby­lo úspěš­né a sta­lo se z toho zkla­má­ní, to si člo­věk uvě­do­mí až poz­dě­ji. Ale v tom stra­chu zachra­ňu­je, co se dá…

Jak je vlast­ně těž­ké se dnes k těm­to osu­do­vým oka­mži­kům zno­vu vracet?
Nemám obtí­že se vra­cet. Ptá­te se ote­vře­ně, já odpo­ví­dám. Také ote­vře­ně. Samo­zřej­mě pří­jem­né to není, ale zábra­ny nemám. Radě­ji bych mlu­vil o věcech pří­jem­něj­ších. Ale ty nepří­jem­né nemů­že­te nechat být. Musí je člo­věk akcep­to­vat jako sou­část své­ho živo­ta… Nejdou vyřa­dit… Usnad­ňu­je mi to ta schop­nost, že o tom dove­du napsat. Bylo by těž­ší, kdy­bych to musel někde něja­kým kok­ta­vým hla­sem vysvětlovat.

A jak vlast­ně může­me nazvat to, co jste udě­lal? Selhá­ní? Zbabělost?
Měl jsem strach. Ale ne o sebe, o svou rodi­nu… Ne, že by se člo­věk chtěl vykrou­tit. Zachra­ňo­val jsem rodi­nu způ­so­bem, kte­rý jsem pova­žo­val za jedi­ný mož­ný. Teh­dy jsem nevě­děl, že jsou i jiné způ­so­by… v tom obrov­ském tlaku.

Někde píše­te, že život je vel­ká sviňa. Cítí­te to tak?
Ději­ny jsou vel­ká sviňa. To jsou. Kdy­bychom šli oba do kos­te­la a mod­li­li se k pánu Bohu, aby se něco změ­ni­lo, tak Bůh ty pros­by nevy­sly­ší. Jsme těm ději­nám vydá­ni napo­spas. Může­me ději­ny upro­šo­vat, pro­tes­to­vat pro­ti nim, kořit se jim. Ale mám nepří­jem­ný pocit, že naše jed­not­li­vé osu­dy jsou těm ději­nám troš­ku lhostejné.

Lito­val jste, že jste se naro­dil prá­vě ve střed­ní Evro­pě a zrov­na mezi válkami?
Vem­te si Ost­ra­vu. To bylo fan­tasma­go­ric­ké měs­to: byl to kotel, v němž se vaři­lo napě­tí. Žili tam Polá­ci, Češi, Něm­ci, Slo­vá­ci, Židé. Pro Kris­to­vy rány… Proč jsem se nena­ro­dil radě­ji někde v Tos­kán­sku, Kali­for­nii? Proč v tom stře­dis­ku napě­tí, kte­ré vyvr­cho­li­lo dru­hou svě­to­vou vál­kou, pokra­čo­va­lo komu­nis­mem a kte­ré nás všech­ny poznamenalo?

Kdy­by neby­lo odha­le­ní němec­ké tele­vi­ze, při­znal bys­te se ke své minulosti?
Urči­tě bych k tomu dospěl. Kdo by ale o tom chtěl rád mlu­vit? Já nejsem zce­la nevi­nen, ale v tom fil­mu šlo i o něco jiné­ho, o vyři­zo­vá­ní účtů. Také jsem tam odmí­tl vystoupit.

Pát­ral jste po své minu­los­ti v archivech?
S vel­kým pře­kva­pe­ním jsem tam našel jmé­na čes­kých exu­lan­tů, kte­ří doná­še­li na mne. Ty lidi jsem osob­ně znal. To nebyl něja­ký Mina­řík, o kte­rém to dáv­no všich­ni vědí. Byli mezi námi lidé, o kte­rých jsme až do posled­ní chví­le nemě­li tuše­ní. Ale to si oni musí vyří­dit sami se sebou…

Pta­jí se vás čte­ná­ři v Němec­ku na éru komunismu?
V dub­nu mám v Norim­ber­ku čte­ní a před­náš­ku o tak­zva­ném Vítěz­ném úno­ru 1948. Ale mys­lím, že toto téma je už dva­cet let pryč. A také neo­če­ká­vám, že poslu­cha­čům řek­nu něco pře­kva­pu­jí­cí­ho, co by sami nevě­dě­li. Něm­ci sami mají dnes své sta­ros­ti s býva­lou NDR, ta je zají­má víc. Čes­ký komu­nis­mus je spíš před­mě­tem zájmu odbor­né veřejnosti.

A jak je v Němec­ku živá otáz­ka sudet­ských Němců?
Němec­kou veřej­nost to už neza­jí­má. V Bavor­sku žije přes tři mili­o­ny sudet­ských Něm­ců a je to poli­tic­ký kapi­tál pro tam­ní stra­nu CSU. Tito lidé budou tuto stra­nu volit. Je samo­zřej­mě fakt, že sudet­ští Něm­ci se v Bavor­sku podí­le­li na ohrom­ném hos­po­dář­ském vze­stu­pu. A také se chtě­jí podí­let na poli­tic­kém živo­tě, to je pocho­pi­tel­né a to se jim také musí při­pus­tit. Ale aby byli stře­dem zájmu sdě­lo­va­cích pro­střed­ků, to ne. Tato doba pominula.

Podo­ba­jí se sudet­ští Něm­ci nám?
Nejen oni, ale i Bavo­rá­ci. Já jim říkám – až bude­te mlu­vit čes­ky, bude­te úpl­ně nor­mál­ní. Oni jsou nám men­tál­ně veli­ce pří­buz­ní. Ty tisí­ci­le­té sty­ky asi půso­bí dodnes. A na dru­hé stra­ně si uvě­do­m­me, že ta tolik kri­ti­zo­va­ná ger­ma­ni­za­ce v minu­los­ti nepři­chá­ze­la ze Sas­ka či Bavor­ska, ale z Rakouska.

Jsou nám Bavo­ři bliž­ší než Rakušané?
Mys­lím, že ano. Rakuša­né k nám mají stá­le jaký­si vztah vyš­ší bur­žo­az­ní tří­dy. Kdekdo mi tam řek­ne, že měli doma čes­kou kuchař­ku či krej­čí­ho. Bavo­rák by nesrov­ná­val Čecha s krej­čím či kuchař­kou. Bavo­rá­ci nám nevy­čí­ta­jí, že jsme roz­bi­li Rakous­ko. Ten vztah s Bavo­ry je ote­vře­něj­ší. V Rakous­ku čas­to sly­ší­te, že Čes­ko­slo­ven­ská repub­li­ka vznik­la nele­gál­ně. Při­tom když se to tak vez­me: kte­rý stát vzni­kl legálně?

Před čtyř­mi lety jste řekl, že až se Čes­ko zkon­so­li­du­je a pře­sta­ne řešit eko­no­mi­ku a člen­ství v EU, při­jde otáz­ka komu­nis­tic­kých a bol­še­vic­kých zlo­či­nů na pře­třes. Je to teď?
Osob­ně si mys­lím, že ješ­tě ne. Přál bych si ale, aby to při­šlo. I v Němec­ku ta reflexe na nacis­mus při­chá­ze­la se zpož­dě­ním více než tři­ce­ti let. Když jsme při­šli do Němec­ka (v roce 1974), nemě­li jsme tam šan­ci se ze sdě­lo­va­cích pro­střed­ků dozvě­dět, co nacis­mus všech­no způ­so­bil. Ta dis­ku­se, prá­ce v archi­vech, to vše se oži­vi­lo poz­dě­ji. Je veli­ce ote­vře­ná, i když opož­dě­ná. Tak­že situ­a­ce musí uzrát. Podí­vej­te se ale i na opač­nou stra­nu: Rus­ko je nedo­tče­no… Dis­ku­tu­je se tam o roli KGB? Ne. Ale i tam to jed­nou přijde.

Co říká­te při­je­tí své kni­hy v Čes­ku? Z někte­rých recen­zí se zdá, že lite­rár­ní kri­ti­ci sice oce­ňu­jí lite­rár­ní styl, ale do hod­no­ce­ní pro­mí­ta­jí vaše morál­ní prohřešky…
Co mají dělat? Tyto tex­ty k tomu vybí­ze­jí. Asi bych sám postu­po­val stej­ně. Já psal recen­ze pro před­ní němec­ké novi­ny Frank­fur­ter All­ge­ma­i­ne Zei­tung. Pak jsem ale pro­pa­dl cynis­mu – kdy­bys­te mi řekl, kte­rý autor píše pro kte­ré novi­ny, řek­nu, co napí­še. Vím už, jak to funguje.

Jak dlou­ho jste na posled­ním, Osmém živo­to­pi­se pracoval?
Čty­ři roky. Shro­maž­ďo­val jsem mate­ri­ál, napsal jsme čty­ři ver­ze této kníž­ky, posled­ní je pátá. Všech­ny ver­ze jsou pří­stup­né v Bavor­ské stát­ní knihov­ně se svo­le­ním mým, nebo dědi­ců. Vem­te si, co je za tím prá­ce. Kaž­dý pří­běh je pod­lo­žen archi­vem. Ově­řo­val jsem si citá­ty a jmé­na. Data, ta jsem si nepa­ma­to­val, ale dohle­dal. Paměť mám dobrou, ale ne dokonalou.

Co je posel­stvím vašich knih? Že bylo těž­ké vůbec v této zemi žít a neza­plést se s reži­my? Že člo­věk udě­lá chy­bu a tu nejde vzít zpátky?
Když jsem psal, byl to spon­tán­ní pro­ces, osvo­bo­zu­jí­cí výpo­vě­di. Tak­že odpo­ví­dám vlast­ně doda­teč­ně. Ale dnes bych si přál, aby to bylo varo­vá­ní před tota­lit­ní­mi reži­my, aby měl člo­věk odva­hu se vzepřít…