Řec­ký dra­ma­tik a spi­so­va­tel PAV­LOS MATE­SIS při­jel do Pra­hy na pre­mi­é­ru dra­ma­ti­za­ce své­ho romá­nu Psí mat­ka. Ten pro diva­dlo pře­pra­co­val jiný dra­ma­tik, Pavel Kohout.

Jeden z nej­vý­raz­něj­ších hla­sů pová­leč­né řec­ké lite­ra­tu­ry Pav­los Mate­sis (1931) o sobě tvr­dí, že se v próze cítí jako čer­ný pasa­žér. Při­tom mu jeho romá­no­vá prvo­ti­na Psí mat­ka z roku 1990 při­nes­la čte­nář­ský ohlas doma i v zahra­ni­čí. A dala mu také pod­nět k jeho prv­ní návštěvě Pra­hy, kde ve stře­du Kohou­to­vu úpra­vu popr­vé uved­lo Diva­dlo Na prádle.

Psí mat­ka byla vaší prv­ní pró­zou. Tuhle lite­rár­ní for­mu si vynu­til sil­ný pří­běh Rubi­ni Meskarisové?

Přes­ně tak. Mate­ri­ál, kte­rý je ve spi­so­va­te­lo­vě fan­ta­zii, jej už sám při­mě­je k tomu, aby napsal pou­ze ten a ne onen lite­rár­ní útvar. Začal jsem psát, když mi bylo tři­cet, ale teh­dy jsem psal výhrad­ně diva­del­ní hry. S pró­zou jsem začal mno­hem poz­dě­ji, asi pro­to se v ní dosud cítím jako čer­ný pasa­žér. Diva­dlo pova­žu­ji za svou sil­něj­ší strán­ku, také jsem dostal řadu diva­del­ních cen doma i v cizině.

Román se ode­hrá­vá během čtyř oku­pač­ních let na řec­kém ven­ko­vě. Do jaké míry jste v něm zúro­čil vlast­ní vzpo­mín­ky z dětství?

Byl jsem teh­dy malý a tyto udá­los­ti si dob­ře pama­tu­ji, neboť děti mají veli­ce dobrou paměť. A pře­de­vším teh­dy, jde-li o špat­né zážit­ky. Moje rodi­na byd­le­la na ven­ko­vě. Otec byl uči­te­lem filo­lo­gie a o nás čty­ři děti se veli­ce bál. Vše­mož­ně se sna­žil, abychom vál­ku pře­čka­li. Stej­ně jako moje vypra­věč­ka Rubi­ni si dob­ře vzpo­mí­nám na němec­ké a ital­ské oku­pan­ty, na par­ty­zá­ny, na vel­ký hlad a na to, jak jsme se všich­ni sna­ži­li pře­žít. Obdob­ně těž­ké roky nás pak čeka­ly během občan­ské vál­ky. Mám-li hovo­řit o auten­ti­ci­tě díla, je obsa­že­na prá­vě v his­to­ric­kém rám­ci kni­hy. Jed­not­li­vé pří­běhy jsou plo­dem mé fantazie.

Rubi­ni je tra­gic­kou posta­vou, přes­to se čte­nář nad koša­tým vyprá­vě­ním této zruč­né fabu­lá­tor­ky čas­to zasměje…

Vypra­věč­kou pří­bě­hu je nepří­liš chyt­rá, nevzdě­la­ná a nepo­hled­ná žena, kte­rá si pro­šla množ­stvím tra­gic­kých udá­los­tí. Pro­blém je v tom, že si his­to­rii vyklá­dá po svém a ve vyprá­vě­ní ji nejen poz­mě­ňu­je, ale čas­to zce­la pře­kru­cu­je. A tím se její vzpo­mín­ky stá­va­jí tra­gic­ko-iro­nic­ký­mi, i když o to neusilovala.

Vaši kni­hu pře­ve­dl pro diva­dlo jako monod­ra­ma Pavel Kohout a také je reží­ru­je. Jak jste se s ním seznámil?

Poznal jsem ho nej­pr­ve přes jeho dra­ma­tic­ké dílo. Pokud se nemý­lím, bylo to při řec­kém uve­de­ní jeho hry Ubo­hý vrah. Pak jsem četl jeho kni­hy a před dvě­ma lety jsem jej v Até­nách poznal koneč­ně také osobně.

Prý jste dří­ve zastá­val názor, že by se pro­za­ic­ké tex­ty dra­ma­ti­zo­vat neměly.

Ano, neboť číst kni­hu a sle­do­vat diva­dlo jsou dvě zce­la odliš­né věci. Nicmé­ně i já jsem v minu­los­ti zdra­ma­ti­zo­val Faulk­ne­rův román Neod­po­čí­vej v poko­ji. Ale úpl­ně jsem jej změ­nil, poně­vadž jsem děj zasa­dil do řec­ké­ho pro­stře­dí. A co se týká mého díla, už tím, že jsem dra­ma­ti­kem, všech­ny mé prá­ce obsa­hu­jí diva­del­ní prv­ky. Měl jsem radost, když jsem se dozvě­děl, že Kohout plá­nu­je jevišt­ní podo­bu Psí mat­ky. Těšil jsem se, že je to dob­rá pří­le­ži­tost ke spolupráci.

Obrá­til se na vás Pavel Kohout s nápa­dem na dra­ma­ti­za­ci Psí mat­ky jako jedi­ný dramatik?

Jako dra­ma­tik ano. Avšak mno­ho mých přá­tel mi radi­lo, abych román zdra­ma­ti­zo­val. Po čet­bě Kohou­to­vy ver­ze jsem se roz­ho­dl, že i já napíšu pod­le Psí mat­ky vlast­ní diva­del­ní hru, ne však monod­ra­ma. Uva­žu­ji o čtyřech nebo pěti posta­vách a ti, kdo ztvár­ňu­jí mrt­vé, budou vystu­po­vat za vel­kou skle­ně­nou deskou. Půjde o zce­la jiné pojetí.

Údaj­ně se o Psí mat­ku zají­mal také Emir Kusturica?

Ano. Jez­dil za mnou dva roky do Atén a hovo­ři­li jsme o podo­bě scé­ná­ře. Při­tom mi řekl, že je vlast­ně v pod­sta­tě hoto­vý tak, jak je v kni­ze. Ale najed­nou se odml­čel a já nepo­klá­dal za důstoj­né, abych se jej ptal na důvod. Mám moc rád čes­kou lite­ra­tu­ru a znám dost čes­kých fil­mů, pro sebe bych si pro­to přál, kdy­by se fil­mo­vé podo­by Psí mat­ky ujal mnou ceně­ný reži­sér Jiří Men­zel. Nedáv­no jsem zhlé­dl jeho vyni­ka­jí­cí sní­mek Obslu­ho­val jsem ang­lic­ké­ho krá­le. Vzá­pě­tí jsem si objed­nal ang­lic­ký pře­vod Hra­ba­lo­vy kni­hy a dopo­ru­čil ji překladatelům.

Nabíd­ka? „Znám dost čes­kých fil­mů, pro sebe bych si pro­to přál, kdy­by se fil­mo­vé podo­by Psí mat­ky ujal mnou ceně­ný reži­sér Jiří Men­zel“ Pav­los Matesis

Autor: LUCIE PANTAZOPOULOU