Joha­nes je mi tro­chu sym­pa­tic­ký a tro­chu ho nesná­ším! Jak to máš se vzta­hem k té posta­vě ty?

I já mám k Joha­ne­so­vi tro­chu roz­po­ru­pl­ný vztah. Není to jed­no­znač­ně klad­ný hrdi­na, ale ani ryzí padouch. Čím déle jsem s ním strá­vi­la, tím více jsem si ho oblí­bi­la a nachá­ze­la pro něj pocho­pe­ní, byl mi čím dál bliž­ší… Je to člo­věk, kte­rý to nemá jed­no­du­ché. Opus­ti­la ho man­žel­ka, s čímž se ješ­tě úpl­ně nevy­rov­nal, a je stá­le plný lítos­ti a ublí­že­nos­ti. Ve stří­da­vé péči vycho­vá­vá dospí­va­jí­cí dce­ru, kte­ré pře­stá­vá rozu­mět, i když se více­mé­ně sna­ží. V dět­ství tra­gic­ky při­šel o sest­ru, otce už nemá, máma je v pečo­va­tel­ském ústa­vu. Za sebou má něko­lik let sta­rý sexu­ál­ní skan­dál, a ani s ním se ješ­tě zce­la nevy­po­řá­dal. Živí se těž­kou, vyčer­pá­va­jí­cí pra­cí — vyklí­zí bor­del v bytech. Má rád metal, pivo a své kama­rá­dy. Tou­ží po pocho­pe­ní a uzná­ní. Po lásce.

Má něja­ké reál­né předob­ra­zy v mužích, kte­ré znáš?

Hned něko­lik. Někte­ří z nich měli v živo­tě smůlu, někte­ří udě­la­li chy­by, někte­ří z nich mají nao­pak pocit, že jim bylo z růz­ných důvo­dů ukřiv­dě­no, jsou tak tro­chu zahořklí. Vůči svě­tu, ženám, vše­mu, co neod­po­ví­dá před­sta­vě jejich „staré­ho dob­ré­ho svě­ta“. Což ale nut­ně nemu­sí zna­me­nat, že jsou to špat­ní, zlí lidé.

Kdy jsi dosta­la nápad napsat Těž­ké duše?

Podob­ně jako u Démo­na ze síd­liš­tě to bylo na meta­lo­vém kon­cer­tě. Výhled na kape­lu mi zakrý­va­la par­tič­ka pade­sát­ní­ků, kte­ří svý­mi proříd­lý­mi hří­va­mi spo­ko­je­ně kýva­li do ryt­mu. Chtě­la jsem, aby byl ten­to román tako­vou ódou na muzi­ku, na metal… Zjis­ti­la jsem mimo­cho­dem, že není vůbec snad­né psát o tom, jak zní hud­ba. Jak slo­vy popsat oprav­du dob­rý, výraz­ný kyta­ro­vý riff? Sólo na bicí? Jde vůbec popsat tu eufo­rii, kte­rou vám do žil vli­je muzi­ka? To byla vel­ká výzva. Dou­fám, že se mi to ale­spoň z malé čás­ti podařilo.

Kro­mě Joha­ne­se je ústřed­ní „posta­vou“ i metal — což je žánr, kte­rý není úpl­ně main­stre­a­mo­vý. Jaký máš ty vztah k metalu?

Už od dospí­vá­ní jsem poslou­cha­la „tvrd­ší“ muzi­ku, jako Led Zeppe­lin, Ali­ce Coo­per, AC/DC nebo Rol­ling Sto­nes. K tak­zva­né­mu extrém­ní­mu meta­lu jsem se dosta­la až někdy kolem čty­ři­cít­ky. S man­že­lem a par­tou kama­rá­dů cho­dí­me na kon­cer­ty a fes­ti­va­ly, kte­ré mají neo­pa­ko­va­tel­nou atmo­sfé­ru. Hod­ně jsem si oblí­bi­la tem­ný a syro­vý black metal, kte­rý figu­ru­je v kni­ze Démon ze síd­liš­tě. Hrdi­no­vé kni­hy Těž­ké duše poslou­cha­jí spíš hea­vy metal, kte­rý je tako­vý ener­gič­těj­ší a říz­něj­ší. Obec­ně vza­to milu­ju hud­bu a zda­le­ka nepo­slou­chám jenom metal. Zrov­na teď, když odpo­ví­dám na tyto otáz­ky, poslou­chám kape­lu Gene­sis a před­tím jsem měla ve slu­chát­kách Nei­la Youn­ga a Depeche Mode. Muzi­ka je skvě­lý způ­sob, jak ven­ti­lo­vat emo­ce a uvol­nit stres. A ta meta­lo­vá to umí obzvlášť dob­ře. Nedáv­no za mnou do tera­pie při­šla dva­nác­ti­le­tá dív­ka. Poví­da­la mi o tom, co ji trá­pí, a pak se zmí­ni­la o tom, že kdy­by neby­lo kapel Slipk­not a Ghost, tak neví, jak by to všech­no vůbec zvlá­da­la. „Ale tomu bys­te asi nero­zu­mě­la,“ povzdech­la si. „Moje oko­lí si mys­lí, že jsem něja­ká sata­nist­ka.“ A vtom při­šel můj moment. Tri­um­fál­ně jsem si svlék­la sve­tr, pod kte­rým jsem měla tri­ko s logem kape­ly Metal­li­ca. Dív­ka jen vytřeš­ti­la oči a vyhrk­la: „No to si dělá­te prdel?!“ Ostat­ně exis­tu­je celá řada odbor­ných stu­dií, kte­ré potvr­zu­jí, že meta­lo­vá hud­ba se svou inten­zi­tou a urči­tou agre­si­vi­tou může neje­nom mla­dým lidem vyjá­d­řit a zpra­co­vat vlast­ní bolest, hněv, smu­tek… Dal­ší věc je, že poslu­cha­či meta­lu jsou sou­čás­tí komu­ni­ty, kde cítí při­je­tí a poro­zu­mě­ní, mají tam pocit sil­né souná­le­ži­tos­ti, kte­rou v „běž­ném“ živo­tě, napří­klad ve škol­ní tří­dě plné nor­mies, neza­ží­va­jí. Tak­že se dá říct, že metal obsa­hu­je urči­tý tera­pe­u­tic­ký účinek.

Je evi­dent­ní, jak to máš napo­slou­cha­né, úryv­ky tex­tů se táh­nou napříč kni­hou. Jsou to tvo­je oblí­be­né pís­ně? Nebo jsi je vybí­ra­la, aby sedě­ly Johanesovi?

Ano, úryv­ky již exis­tu­jí­cích pís­ní, kte­ré román pro­vá­ze­jí, jsem hod­ně vybí­ra­la pod­le své­ho vlast­ní­ho vku­su, jsou to pís­nič­ky, kte­ré mám sama ráda a něco pro mě zna­me­na­jí. Já mám fakt k muzi­ce vel­mi sil­né pou­to. Je to něco jako čicho­vá paměť — když při­čich­nu k něja­ké lah­vič­ce parfé­mu, při­po­me­ne mi napří­klad den svat­by mé sest­ry nebo dovo­le­nou ve Špa­něl­sku. Když zaslech­nu v rádiu něja­kou oblí­be­nou pís­nič­ku, vyba­vím si urči­tý moment, atmo­sfé­ru, pře­ne­su se na něja­ké místo.

Chla­pi z kape­ly sami sklá­da­jí a jejich tex­ty jsou někdy dost… jak to říct kulant­ně… trap­né. To byl záměr? Cos tím chtě­la uká­zat? Tře­ba píseň nazva­ná Popu­la­ce kopu­la­ce — to je pře­ce příšerné!

Haha, sou­hla­sím, Kopu­la­ce popu­la­ce je fakt straš­ná! Ale někdy i špat­né, až pri­mi­tiv­ní a trap­né tex­ty k meta­lu pat­ří… ale pod­le mě pat­ří k meta­lo­vé muzi­ce i urči­tý nad­hled a schop­nost udě­lat si legra­ci sám ze sebe.

Joha­nes má dce­ru — a střet mezi ním a jeho dce­rou je dal­ší ústřed­ní motiv. Co pro tebe před­sta­vu­je její posta­va a jak vní­máš sou­čas­nou mla­dou generaci?

Joha­ne­so­va dce­ra Žofie se vůči otci pocho­pi­tel­ně vyme­zu­je, stej­ně jako to děla­jí (nebo by aspoň měly dělat) všech­ny dospí­va­jí­cí děti. Ti dva se spo­lu čas­to háda­jí, vrčí na sebe a ště­ka­jí, ale záro­veň se sna­ží najít pocho­pe­ní jeden pro dru­hé­ho. A mají spo­lu i hez­ké momen­ty blíz­kos­ti. Neřek­la bych, že je mezi nimi vyslo­ve­ně dys­funkč­ní vztah, jen to momen­tál­ně mís­ty hapru­je. Co se týče dyna­mi­ky jejich vzta­hu, urči­tě mě inspi­ro­val můj syn, kte­rý mimo­cho­dem v době, kdy vzni­ká ten­to roz­ho­vor, sla­ví šest­nác­té naro­ze­ni­ny. Syn je pro mě vel­ká ško­la — už od rané­ho dět­ství je ke mně až nemi­lo­srd­ně upřím­ný a takří­ka­jíc mi nasta­vu­je zrca­dlo. A já jsem za to nesmír­ně vděč­ná, pro­to­že se — je to pate­tic­ké, já vím — díky němu učím být lep­ším člověkem.

Ty jsi mimo jiné tera­pe­u­t­ka — jak ti to pomá­há v psa­ní? Máš díky tomu pro svo­je posta­vy vět­ší pochopení?

Má tera­pe­u­tic­ká pra­xe, mys­lím, ovliv­ňu­je to, jak při­stu­pu­ju nejen ke svým hrdi­nům, ale k lidem obec­ně. Bez zby­teč­ných před­sud­ků, se sna­hou o poro­zu­mě­ní a pocho­pe­ní. S ote­vře­nou mys­lí i srd­cem. Mys­lím si, že klí­čem úspěš­né tera­pie je navá­zat důvěr­ný, ote­vře­ný vztah. Pro děti, kte­ré mám v tera­pii, nemůžu ani nechci fun­go­vat jako dal­ší rodič, kte­rý udí­lí rady a nabá­dá je, jak by se měly cho­vat, a už vůbec ne jako někdo, kdo je litu­je nebo pou­ču­je. Vzpo­mně­la jsem si teď na tako­vý poměr­ně čer­s­tvý záži­tek: s jed­nou dospí­va­jí­cí kli­ent­kou jsme roze­bí­ra­ly pro­sin­co­vou střel­bu na filo­zo­fic­ké fakul­tě. Svě­ři­la se mi, že ačko­liv s činem vra­ha nesou­hla­sí, má pro něj jako člo­vě­ka pocho­pe­ní, pro­to­že musel ve svém živo­tě zaží­vat obrov­skou bolest. Mou rolí v této chví­li není to, abych ji poká­ra­la: „Ale zla­to, tohle nemů­žeš říkat, vždyť ten haj­zl způ­so­bil tolik neštěs­tí toli­ka lidem.“ Mou úlo­hou je, abych se skr­ze to, co mi prá­vě řek­la, dosta­la hlou­bě­ji k její vlast­ní boles­ti: k tomu, co ji způ­so­bu­je a jak se s ní vypořádat.

A střet mlad­ší a star­ší generace?

Ten je pod­le mého názo­ru zce­la uni­ver­zál­ní. Sta­ří brbla­jí, mla­dí pro­vo­ku­jí a rebe­lu­jí, aby za něko­lik desí­tek let sami zača­li brblat na ty, kdo při­jdou po nich. Je to dob­ře a je na tom vlast­ně i něco uklid­ňu­jí­cí­ho. Občas si pro­čí­tám své dení­ky, kte­ré jsem si psa­la od svých čtr­nác­ti do šest­nác­ti let. Celý svět mi v šest­nác­ti oči­vid­ně při­pa­dal zka­že­ný, pokry­tec­ký, nespra­ved­li­vý. Dá se říct, že dneš­ní opti­kou jsem byla eko­lo­gic­kou akti­vist­kou! Orga­ni­zo­va­la jsem peti­ce pro­ti uklá­dá­ní popíl­ku v blíz­kos­ti naší ves­ni­ce, a měla jsem dokon­ce v úmys­lu při­vá­zat se k jader­né­mu reak­to­ru v Teme­lí­ně. Oči­vid­ně jsem taky chtě­la požá­dat o člen­ství v orga­ni­za­ci Jiho­čes­ké mat­ky, kte­rá bojo­va­la pro­ti jader­né ener­ge­ti­ce, ale pak jsem si do deníč­ku pozna­me­na­la, že „musím počkat na to, až se sta­nu matkou“.

Když zjis­tí­me, jaké trau­ma má za sebou Joha­nes, čím si jako dítě pro­šel, je snad­né ho chá­pat… Joha­nes pra­cu­je manu­ál­ně — navzdo­ry své inte­li­gen­ci. Čas­to se na lidi, kte­ří manu­ál­ně pra­cu­jí, dívá­me skrz prs­ty, při­tom oni „kyda­jí náš bor­del“, bez nich by to nešlo. Jak jsi pře­mýš­le­la o téhle rovi­ně? Pro mě to byla doce­la ťaf­ka, cítit sym­pa­tie k něko­mu, s kým názo­ro­vě nesouzním, ale kdo, jak najed­nou vidím, má srd­ce na správ­ném místě…

Jsem moc ráda, že tohle říkáš — ta ťaf­ka, když cítí­me sym­pa­tie k něko­mu, s nímž úpl­ně názo­ro­vě nesouzní­me! Mož­ná bychom jich měli dostá­vat mno­hem víc! Moc si pře­ju, aby to takhle vní­ma­li i dal­ší čte­nář­ky a čte­ná­ři. Ten moment, kdy si uvě­do­mí­me, že věci nemu­sí být tak, jak se zda­jí být, a že bychom mož­ná měli při­brz­dit se svý­mi sou­dy. Chtě­la jsem čte­ná­ře v tom­to vysta­vit urči­té­mu nepo­hod­lí: Sak­ra, jak je mož­né, že tomuhle člo­vě­ku vlast­ně fan­dím, přes­to­že má tak straš­né názo­ry? Kníž­ka Těž­ké duše, jak už jsem říka­la, měla být o lás­ce k hea­vy meta­lu. Ale když o tom tak pře­mýš­lím a vidím to s urči­tým odstu­pem, mož­ná je mno­hem víc o jiném téma­tu. O poro­zu­mě­ní. O tom, jak někdy straš­ně snad­no něko­ho odsou­dí­me, s jakou leh­kos­tí něko­ho ozna­čí­me za „odpad spo­leč­nos­ti“, „soc­ku“ či „dez­o­lát“. Ten­to feno­mén bohu­žel vel­mi pod­po­ru­jí soci­ál­ní sítě. Někdo něco napí­še. Něco, s čím nesou­hla­sí­me, je to trap­né, neod­po­ví­dá to naše­mu vidě­ní svě­ta nebo je to jenom nepo­da­ře­ný pokus o humor. Oka­mži­tě se slét­ne hej­no pohor­še­ných reak­cí a všich­ni se až bla­že­ně roch­ní v tom, jak to dotyč­né­mu nan­da­li… Občas se sta­ne, že někdo, kdo byl dosud v jakési obec­né pří­z­ni, řek­ne něco hloupé­ho a oka­mži­tě je mu při­ši­ta něja­ká nálep­ka. Nemám moc ráda citá­ty, ale jeden se mi líbí: Nikdy nesuď dru­hé­ho člo­vě­ka, když nevíš, čím vším si musel pro­jít nebo čím si prá­vě pro­chá­zí. Nera­da bych teď mora­li­zo­va­la, ale fakt si mys­lím, že by nám všem pro­spě­lo, kdy­bychom si před­tím, než vyne­se­me (nejen na inter­ne­tu) něja­ký zdr­cu­jí­cí soud, moh­li dát pau­zu, roz­dý­chat to. Dru­hý den tře­ba zjis­tí­me, že už to není tak hor­ké a že svět tím, že jsme nena­psa­li komen­tář na Face­book, o nic nepřišel.

Navíc pokud jde o tak chou­los­ti­vá téma­ta, jako jsou prá­va men­šin nebo sexu­a­li­zo­va­né násilí…

Ano, někdy mi při­jde, že spo­leč­nost hra­je jakési závo­dy o to, kte­rá sku­pi­na lidí to má těž­ší. Dospí­va­jí­cí děti s dušev­ní­mi potí­že­mi? LGBT+ komu­ni­ta? Samo­ži­vi­tel­ky? Etnic­ké men­ši­ny? Lidé s hen­di­ke­pem? Pade­sá­ti­le­té „nevi­di­tel­né“ ženy? Pade­sá­ti­le­tí „nevi­di­tel­ní“ muži? Před časem jsem děla­la roz­ho­vor s ředi­tel­kou Fóra dár­ců. Kro­mě jiné­ho řek­la zají­ma­vou věc: jed­no­znač­ně nejmé­ně peněz na cha­ri­tu lidé při­spí­va­jí orga­ni­za­cím, kte­ré pomá­ha­jí mužům bez domo­va. Napří­klad na psí útul­ky se vybe­re mno­ho­ná­sob­ně víc peněz… Chci tím říct, že hra na utr­pe­ní je absurd­ní a nemá vítě­ze. Kaž­dý z nás si nese něja­kou zátěž, dáv­ná i čer­stvá trau­ma­ta, občas si pro­chá­zí těž­kým obdo­bím, kaž­dý se občas cítí nepo­cho­pe­ný, pře­hlí­že­ný, opuš­tě­ný, zra­ni­tel­ný. Kaž­dý z nás si stej­ně tak zaslou­ží poro­zu­mě­ní a taky šan­ci na lep­ší budouc­nost. Naději.

Co by sis přá­la, aby si z tvé kni­hy čte­nář­ky a čte­ná­ři odnesli?

Aby víc poslou­cha­li metal! Ne, váž­ně: Asi prá­vě něja­kou for­mu zamyš­le­ní nad tím, jest­li někdy nesou­dí­me zby­teč­ně rych­le a zby­teč­ně tvr­dě. Že bychom se aspoň občas moh­li poku­sit o empa­tii vůči lidem, na kte­ré se dívá­me skrz prs­ty a kte­ré jsme auto­ma­tic­ky zařa­di­li do kra­bi­ce „špat­ní“. Zní to až banál­ně, ale někdy mi při­pa­dá, že i inte­li­gent­ní a vzdě­la­ní lidé pro­pa­da­jí čer­no­bí­lé­mu myš­le­ní, roz­dě­lu­jí lidi do šano­nů, kte­ré peč­li­vě oná­lep­ku­jí. Hys­te­ric­ká femi­nist­ka ver­sus stráž­ky­ně patri­ar­chá­tu. Levi­co­vá ver­sus pra­vi­co­vá úder­ka. Boo­mer ver­sus woke idi­ot. Popí­rač změ­ny kli­ma­tu, zele­nej fana­tik… Asi je to pro­to, aby byl svět pře­hled­něj­ší, ale není to vždyc­ky fér. Svět je pes­t­rý a jeho bar­vy mají hod­ně odstí­nů. Mimo­cho­dem — já mám ke zjed­no­du­šo­vá­ní sklo­ny jakbys­met. Ale sna­žím se, abych si to uvě­do­mo­va­la a pra­co­va­la s tím. Ráda zkou­mám téma pokry­tec­tví. Napří­klad to, že na sobě má člo­věk trič­ko s nápi­sem Sou­cit, tole­ran­ce a féro­vost, ješ­tě zda­le­ka nezna­me­ná, že jeho nosi­tel je sku­teč­ně empa­tic­ký, respek­tu­jí­cí a spra­ved­li­vý. Vždyc­ky je lep­ší podí­vat se na to, jak se člo­věk cho­vá v reál­ném živo­tě a jaké jsou jeho činy, než na to, co píše na soci­ál­ní sítě a co nosí na trič­ku. I lidé, se kte­rý­mi názo­ro­vě nesou­hla­sí­te, mohou mít dob­ré srd­ce. A naopak.

V kni­ze se obje­vu­je zachrá­ně­ný pes — a já vím, že ty sama psa máš, a zdá se, že ho máš hod­ně ráda. Jak jsi do kni­hy pro­mít­la svo­ji lás­ku ke psům?

Co na to odpo­vě­dět? Milu­ju psy! Psi jsou nej­lep­ší tvo­ro­vé na této pla­ne­tě! Ani kdy­bych popsa­la deset tisíc lis­tů papí­ru, nevy­já­d­ři­lo by to, jak moc milu­ju nejen je, ale i dal­ší zví­řa­ta. Konec­kon­ců prá­vě pro­to se sna­žím zví­řa­ta nejíst. Trá­pí mě, jak moc spo­leč­nost zaví­rá oči před utr­pe­ním zví­řat ve vel­ko­cho­vech a na jat­kách. Ha, dal­ší pří­klad mého pokry­tec­tví: maso ne, ale vej­ce a sýry ano, Ivo?! :) Obá­vám se ale, že k ryzí­mu vegan­ství pove­de ješ­tě dlou­há cesta…

Joha­nes má za sebou, jak už jsme nazna­či­ly, pří­pad sexu­ál­ní­ho obtě­žo­vá­ní. A to je tro­chu ten­ký led — nebo­jíš se, že jeho pří­stup bude vní­ma­ný jako své­ho dru­hu zleh­čo­vá­ní sexu­ál­ní­ho obtě­žo­vá­ní? Jak jsi o tomhle přemýšlela?

Ano, jsem si vědo­ma toho, že vstu­pu­ju na ten­ký led, zvláš­tě v kon­tex­tu zpráv o směš­ně níz­kých tres­tech za zná­sil­ně­ní a podob­ně. Sto­jím si však za tím, že Joha­ne­sův pro­hře­šek nezleh­ču­ju. Ostat­ně i sám hrdi­na si je dob­ře vědom toho, že udě­lal chy­bu, se kte­rou se musí vypo­řá­dat. Vlast­ně je pro něj těž­ké o tom mlu­vit… dokon­ce i s nej­bliž­ší­mi kama­rá­dy. Trá­pí se otáz­kou, jest­li je dob­rý, nebo špat­ný člo­věk. Sna­ží se odpus­tit sám sobě. Reflek­tu­je své cho­vá­ní, i když má někdy sklon pro­pa­dat sebe­lí­tos­ti a ukřiv­dě­ným myš­len­kám typu „vždyť jsem nic tak hroz­ný­ho nepro­ve­dl. Jen jsem si chtěl za…t“. Mož­ná se ozvou lidé, kte­rým bude při­pa­dat, že můj hrdi­na vyvá­zl moc laci­no, někte­ří budou mít mož­ná pocit, že jsem vůči němu až moc sho­ví­va­vá nebo že nedá­vám pro­stor hla­su obě­ti. To je ale pod­le mě kouz­lo kaž­dé kníž­ky. Autor nabí­zí pří­běh, život­ní per­spek­ti­vu něja­ké­ho člo­vě­ka a kaž­dý čte­nář si pak do ní pro­mít­ne vlast­ní posto­je, zku­še­nos­ti a inter­pre­ta­ce. Sama jsem zvě­da­vá, jaké ty reak­ce budou.