Tvůj román Tři čtvrtě na šílenství by se dal označit jako arcanepunk, tedy žánr, který spojuje technologie průmyslové revoluce s magií. Hnací silou tvého světa je paromagie, čím je specifická a jak bys tento svět popsala?
Je to svět v době velikých změn ovládaný nadšením z pokroku, ale také hysterií z hroutících se staletých jistot. Reáliemi se nejvíc podobá viktoriánské éře, třebaže jsem si půjčovala prvky z různých kultur. Román se odehrává několik desítek let po vypuknutí paromagické revoluce. Ta přitom není projektem čarodějů, třebaže ti v mém světě existují také; nová doba je však semlela stejně jako jiné zastánce starých principů. Nový svět patří magikům — vědcům a inženýrům, kteří nejsou magicky nadaní, zato však pochopili potenciál systematického bádaní. V souboru výzkumů se snaží porozumět fungování magie a patřičně ji využít.
Inspirací pro paromagii je mi moje práce datové analytičky a taky spousta malých teorií, které si už od dětství pro radost vytvářím. Nápady také čerpám ze svých oblíbených vědních oborů, jako jsou zoologie a egyptologie.
Přestože románově debutuješ až nyní, už dříve jsi publikovala řadu povídek v několika sbornících a antologiích jako třeba Jiný kraj, kde se objevila povídka „Kéž by se netočila“. Byla tato díla přípravou na Tři čtvrtě na šílenství?
Rozhodně ano. Byla přípravou hned na několika úrovních. Stejně jako spousta jiných autorů jsem si prošla iniciačním procesem v literárních soutěžích. Už tehdy jsem si nejvíc užívala zpětnou vazbu od porotců a cíleně jsem si vybírala soutěže, které ji nabízely. Právě díky soutěžím jsem si připsala na konto své první publikace. Následovala pozvání do dalších sborníků, například do Ženy s drakem nebo právě do Jiného kraje, který jsi zmiňoval. Sborníkové povídky mě učily pracovat s textem, upravovat ho podle připomínek betačtenářů, redaktorů a korektorů, ale taky o něm diskutovat, uznat jeho nedokonalosti nebo si v případě potřeby stát za svým. Mohu upřímně říct, že dosud každá taková spolupráce mě i text posunula a jsem za ně velice vděčná.
Zároveň jsem díky sborníkům pomalu začínala skládat svět paromagické revoluce přes osudy různých postav, které ji zažily a zažívají. Povedlo se mi tak zmapovat asi dvacet let historie mého světa a zachytit paromagickou revoluci v jejích jednotlivých etapách, od prvních chaotických pokusů až po koordinované cílevědomé úsilí pozdějších fází, v nichž se odehrává i román. Otevřela jsem tak sama pro sebe hodně otázek a oťukala jsem si témata, která mohu později rozvádět. Všechny publikované povídky ze světa paromagie beru jako kánon a podle toho k nim přistupuju. Párkrát už se stalo, že jsem se zasekla na ošemetném detailu, který jsem vložila do starší povídky, ale už neseděl s mou novější vizí. Vždycky se to ale snažím brát jako výzvu. Při vysvětlování nesrovnalostí často dokážu získat nový materiál pro obohacení reálií.
V románu vyprávíš příběhy čtyř dhampírských sourozenců, což mi přijde velice zajímavé v tom, jak rozdílné mohou být osudy postav vycházejících ze stejného prostředí. Je pro tebe tato sociální linka důležitá?
Ano, je pro mě hodně důležitá. Když to vezmu z pohledu postav, je kniha především příběhem jedné rodiny a toho, jak její členy ovlivnila dávná traumatická událost — některé méně, jiné zásadně. Jednotlivé linie běží každá zvlášť, v několika místech se příběhově protínají. Osud sourozenců je ale propleten mnohem hlouběji. Během děje se hodněkrát odkazují na společné dětství, a i přes řadu vzájemných půtek v něm ve chvílích krize hledají útěchu.
Díky vícehlasé kompozici se ti daří v jedné knize propojit hned několik žánrů a dá se říct, že kromě čtyř hlavních postav je hrdinou románu i samotný svět. Jak důležitá pro tebe tahle variabilita a žánrová neuchopitelnost byla?
Nedá se říct, že bych žánrovou neuchopitelnost plánovala; ta spíš vyplynula ze způsobu, jakým je příběh vystavěn. Hlavní postavy, čtyři sourozenci, se dostávají do velice odlišných prostředí a kontextů. Jelikož jsou tak mladí, jejich okolí je silně formuje. Společně vyrůstali v době velikých změn, ale nyní nahlížejí na svět každý jinou optikou — někdo se cítí plnohodnotným členem nového světa, jiný inklinuje ke staromilectví. Jejich světonázor pak zpětně ovlivňuje styl a strukturu příběhu. Pak má některá linie blíž k dobrodružnému románu, jiná k rytířskému příběhu nebo detektivce.
Jak už jsem naznačil, Tři čtvrtě na šílenství je mnohovrstevnatý román, který v sobě spojuje více žánrů, ale přesto působí kompaktně. Proto bych se chtěl zeptat, jestli máš nějaké autorské vzory nebo přímo knihy, které tě k napsání tohoto příběhu inspirovaly.
Můj světonázor i vztah k literatuře už od útlého věku formovali Hobit a Pán prstenů. Profesor Tolkien dosud zůstává mým největším vzorem, třebaže na mém debutu jeho vliv nemusí být moc patrný.
Nadšení z vědeckého bádání ve mně probudil Ztracený svět A. C. Doyla. S vědeckým pojetím magie jsem se poprvé setkala v trilogii Bartimaeus od Jonathana Strouda, ve které je vyvolávání démonů a jejich typologie dokonale zmapovaným systémem. Jméno větru Patricka Rothfusse mě zase zaujalo svým konceptem koexistujících, velmi odlišných magických systémů. Silně na mě zapůsobil románový cyklus Les mytág Roberta Holdstocka, v němž probíhá zkoumání archetypů oživených přítomností lidské mysli v prostředí prapůvodního britského lesa.
Musím zmínit i George R. R. Martina, jehož texty mě toho spoustu naučily ohledně práce s komplexními reáliemi a proplétání dějových linií. Ursula K. Le Guinová mi zase ukázala důležitost detailů a běžného života ve fantasy prostředí a její Atuánské hrobky ve mně zažehly zájem o prostředí ženských řeholí.
Jelikož můj svět stojí na pevném mytologickém podloží, i v tomto ohledu mám hodně inspiračních zdrojů. Zmíním alespoň Mary Renaultovou a její skvělou dilogii Král musí zemřít a Býk přichází z moře, kde převypravuje příběh krále Thésea na pomezí historické reality a mýtů. Ze světových mytologií mě pak hodně ovlivnily egyptská, řecká, finská Kalevala, artušovské mýty a lidové pověry z našich končin.
A v neposlední řadě jsem se v knize snažila vzdát hold klasickým upírským románům, jako jsou Dracula a Carmilla.
Protože čeština není tvůj mateřský jazyk, tak se musím přiznat, že mě překvapilo, jak jazykově bohatou knihou Tři čtvrtě na šílenství je. Jaké to je psát v jiném než rodném jazyce a co tě k tomu vedlo?
Odmalička jsem milovala oba naše jazyky. Češtinu jsem se učila z knih, filmů a her. Vždycky jsem si ji spojovala s fantasy, především asi díky Pánovi prstenů, jelikož jsme doma měli český překlad. Proto i mé první pokusy o psaní fantasy byly ve vašem jazyce. To jsem ještě chodila na základní školu. Nutno říct, že tehdy byla má psaná čeština velice žalostná — tímto se omlouvám prvním betačtenářům i porotcům. Okolí mě spíše odrazovalo, prý určitě nedosáhnu takové úrovně, abych mohla v češtině publikovat. Asi si umíš představit, že tohle mě jenom víc nakoplo. (smích)
Teď už dlouhou dobu píšu střídavě v obou jazycích. V posledních letech to začínám dělit — v češtině fantasy, ve slovenštině umělou mytologii, haiku a básně. Díky tomu, že ve vašem jazyce píšu už tak dlouho, je to pro mě zcela přirozené. Mám v ní svůj styl, který se léty vyvíjí. A třebaže vím, že v ní ještě zdaleka nejsem dokonalá, pořád se snažím zlepšovat.
V neposlední řadě bylo mé rozhodnutí ohledně výběru jazyka ovlivněno počtem potenciálních čtenářů. Pořád platí, že zatímco Slovák si česky psaný text přečte, naopak to mnohdy nefunguje. A já bych byla moc ráda, aby se má kniha četla a líbila v obou našich zemích.
Tři čtvrtě na šílenství je samostatný román, přesto se zdá, že svět, o kterém vypráví, je daleko rozsáhlejší. Máš v plánu se do něj někdy vrátit?
Určitě ano. Líbí se mi právě to, jak se ten svět mění a vyvíjí a jak to můžu postupně zachycovat z mnoha různých pohledů. Jak říkáš, Tři čtvrtě na šílenství je samostatný román v tom smyslu, že jsou uzavřené všechny hlavní dějové linie. Chtěla jsem nabídnout čtenářům plnohodnotný příběh. Zároveň však vidím — a vždycky jsem viděla — potenciál k rozvíjení dalších osudů hlavních i vedlejších postav. Pomalu se mi začíná črtat pokračování…
Také se časem plánuji podívat i do hlubší minulosti světa, ať už ve formě klasických příběhů nebo mýtů. A možná také do jeho budoucnosti.
