V úvodu knížky píšete, že ani vás téma klimatické krize vlastně primárně nezajímalo. Kdy se to změnilo?
Poprvé mě klimatická změna zaujala v Súdánu, kde mi místní farmáři u studny vyprávěli, že chodí pro vodu jednou týdně z vesnice, která je patnáct kilometrů daleko. Definitivně mě téma pohltilo, když jsem stála nad vyschlými závlahovými kanály v jižním Iráku a představovala si, že právě tady byla starobylá Mezopotámie a pověstný úrodný půlměsíc. Doslova mě z toho bolelo u srdce.
Z hlediska české debaty by asi měla zaznít zásadní otázka: proč by dopady klimatické změny na Blízkém východě měly zajímat nás v Česku?
To je snadné. Blízký východ je náš — z evropské perspektivy —blízký soused. To, co se stane tam, ovlivní i nás. Příklad? Pokud ten region nebude obyvatelný, lidé tam nezůstanou, aby strádali, aby pomřeli žízní nebo v konfliktech. Odejdou. A my minimálně od roku 2015 víme, že pěšky to zas tak daleko není. Můžeme se bavit také o environmentální bezpečnosti, jak ze změn pramenící frustrace přilévají oheň nejen do konfliktů, ale například i do radikalizace lidí. Ať už náboženské, nebo jiné. Jsou skupiny, které se dokážou na frustrovaných a zoufalých lidech skvěle přiživovat, a tyto skupiny pro nás mohou představovat hrozbu i přímo v Evropě.
Pokud se v Česku mluví o klimatické změně, tak je to hlavně sezónně: teď je sucho, v zimě zase málo sněhu, ale komplexní debata a zhodnocení zůstává víceméně u expertů. Jak moc je téma přítomné na Blízkém východě?
Téma přítomné rozhodně je. Blízký východ se mění velmi rychle a i já během návštěv změny vidím v relativně krátkých časových úsecích. A vidí je také farmáři, pastevci nebo rybáři. Daří se jim méně, je méně vody, méně zeleně, méně ryb. Najednou se kmeny ocitají v konfliktech ohledně pastvin. Farmáři zoufale čekají na déšť.
Je to velké téma a popravdě jsem v celém širokém regionu nepotkala nikoho, kdo by to nevnímal. Často se mi stává, že o tom lidé začnou sami. Když se ale zeptám cíleně, třeba na déšť, spustí naplno. Je to rozhodně velké téma nejen na, řekněme, „lidové“ úrovni, ale i na těch vyšších. Je to téma vlád, start-upů, podnikatelů. Samozřejmě, někdo v tom cítí velký potenciál na zbohatnutí, někdo tím maskuje nějaké jiné aktivity, ale téma rozhodně přítomné je.
Když se řekne Blízký východ nebo saharské země, tak si našinec vybaví pravděpodobně hlavně poušť, kamení, hory — a horko. Dá se vůbec říct, co je hlavní dopad klimatické krize na tyto regiony?
Zhoršení životních podmínek prakticky všech obyvatel. Venkov a pastevci přichází o zdroje a půdu, města se v horkých létech vaří, horalé bojují se závaly způsobenými táním ledovců, lidé z nejhorších oblastí odcházejí s nadějí na lepší život, extremisté chudým nabízejí žold a košík jídla pro rodinu. A všichni platí obrovské částky za klimatizaci.
Jde zároveň o příslovečné kolébky civilizace, pro něž jsou zásadní řeky. Ty jednak vysychají, ale také se stávají předmětem geopolitického napětí — kvůli přehradám. Jaký je vztah nádrží a politiky?
Voda má úžasný potenciál stát se zbraní. Například do Iráku 90 % jeho povrchových vod přitéká ze zahraničí, zejména z Turecka a z Íránu. Obě tyto země mají vlastní problémy se zásobováním vodou, takže staví přehrady a odvádějí vodu z řek do zemědělství. Do Iráku, země na dolním toku Eufratu a Tigridu, tak přitéká výrazně méně vody, než by potřeboval. Je to patrné zejména na jihu země. Vodou, respektive zastavením jejího toku, se dá hrozit a o vodu velmi snadno vznikají spory. Voda je také tématem diplomacie a dohod, jak nám ukázala nedávná turecko-íránská dohoda.
Jindy je téma vody v diplomacii i v mezinárodních vztazích nahrazeno dlouhým napjatým tichem, jako v íránsko-afghánském pohraničí. Zatímco na íránské straně je pustina, na afghánské takřka ráj. Řeku Helmand Afghánci zastavili už před lety a Írán pro zlepšení situace v málo oblíbeném jihovýchodním regionu udělal v této věci pramálo.
Osobně mě fascinuje kapitola Neúrodného půlměsíce o pouštích a její trochu kontraintuitivní poselství pro české fanoušky zadržování vody v krajině, totiž že některá krajina by prostě měla být a zůstat suchá. Proč?
Protože suché země jsou svébytné biotopy. Ne všude tam, kde dnes voda není, by měla být. Ne všude tam, kde není les, by měly růst stromy. Suché regiony mají svůj životní styl, své rostliny, svá zvířata, své civilizace a kultury, které se na prostředí adaptovaly a které si zvykaly někdy i celá tisíciletí. Když přinesete do Sahelu vodu a zemědělství, zmizí pastevci a s nimi i rozlehlé stepi a jejich zvířena. Když osázíte libanonské louky stromy, zmizí byliny a vzácné květiny.
Samozřejmě, můžeme se bavit o tom, že suché regiony přece svého času také vysychaly a měnily se a že změna je přece přirozená a provází nás odpradávna. To je určitě pravda. Změny ale přináší šoky a my se nyní snažíme, aby šok, který prožijeme, byl co nejmenší a nejméně násilný. Měli bychom se snažit chránit existující rozmanitost světa a jeho krajiny, ne ji měnit.
Mluvíme spolu v kontextu extrémního napětí v regionu, Izrael a Írán nedávno byly prakticky v otevřeném válečném konfliktu, situace v Jemenu nebo Súdánu rovněž zůstává krizová. Trochu kacířsky: je vůbec starost o klima v této situaci relevantní?
Výborná otázka a naprosto chápu, proč se nemusí zdát, že je. Ale je. Zničené, rozstřílené země přichází o svou infrastrukturu a bude stát miliardy dolarů ji obnovit. Ne všechny státy zasažené dnešními konflikty na to ovšem mají prostředky. A klima a jeho změny jen přilévají olej do ohně — urychlují chudnutí lidí, jejich přesidlování, nerovnosti, nespokojenosti. V konfliktem zničených státech, které jsou slabé a neschopné se postarat o své obyvatele, to zvyšuje další nestabilitu, ale také už dřív zmíněnou ochotu lidí přijmout ruku nabízenou jinde — například v antisystémových skupinách, které nabourávají onen unavený stát.
Vedle toho je zajímavé i spojení konfliktů a změn v krajině. Když Mongolové ve 13. století převálcovali Střední Asii, zničili tisíce let budované závlahové kanály a zabili nebo vyhnali ty, kteří o ně pečovali. Jejich stáda koz pak dokonala zkázu. Následky těchto hrůz pozorujeme, nejen když stojíme v troskách pevností zničených Čingischánem, ale také v hnědé krajině regionu, který se z devastace už nevzpamatoval a po kterém se v té době výrazně rozšířily pustiny. I dnešní konflikty mohou křehkou krajinu regionu ohrozit a fakticky přispět ke změnám, které přichází.
Rozhovor vedl Zdeněk Staszek, redaktor populárně-naučné a odborné literatury.
