Silvie Lauder: V pasti pohlaví. O politice, péči, sexu, násilí a postavení žen v Česku
Novinářka Silvie Lauder vydala v Hostu knihu esejů nazvanou V pasti pohlaví s podtitulem O politice, péči, sexu, násilí a postavení žen v Česku. Autorka píše roky o ženských právech publicistické texty do Respektu a mluvila za tu dobu s obrovským množstvím žen i mužů o různých aspektech boje za rovnost pohlaví. A právě v tom tkví přidaná hodnota její knihy — ukazuje v ní, že tento boj se vede na nesčetných frontách, počínaje archeologií přes vědu a výzkum nebo zdraví a konče náhledem na domácí práce a výchovu dětí. Ukazuje také rozpor v argumentech, které se používají podle toho, jak se to komu hodí — jsou situace, v nichž je muž racionální, silný a rozhodný, schopný velet (protože je to muž), ale zároveň také situace, v nichž muž zkrátka nedokáže ovládnout své sexuální pudy, agresivitu, nebo jednoduše nemůže vyprat, přestože pračka se ovládá jednoduchým tlačítkem (protože je to „technicky nadaný“ muž). V pasti pohlaví je kniha potřebná, podložená mnoha výzkumnými závěry a fakty, na mnoha místech vtipná až sžíravě sarkastická, aktuální (nejenom tím, jak Lauder pracuje s odpověďmi, které uštědřuje svým hejtrům na sociálních sítích). V pasti pohlaví mimochodem pokřtíme 13. září v 19.00 hodin v hlavním sále Kampusu Hybernská v budově E v Praze. Bližší informace najdete ZDE.
Chimamanda Ngozi Adichieová: Feminismus je pro každého
Přednáška, kterou pronesla na konferenci TEDx nigerijská spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichieová, je krátká, stručná a výstižná. „Dospělo to do bodu, kdy se ze mě stala ‚šťastná africká feministka, která nemá averzi k mužům, ale lesk na rty a vysoké podpatky nenosí kvůli nim, nýbrž kvůli sobě‘,“ takto popisuje Adichieová boj s předsudkem, že každá feministka musí nutně být zapšklá, mít americké či zápaďácké manýry, že nesnáší muže, šminky, a když už jí na sobě záleží, dělá to jen proto, aby se dobře vdala. Adichieová v knize vrší jeden argument proti feminismu za druhým a všechny je vyvrací. Pro českého čtenáře může být mimo jiné zajímavé podívat se na ženská práva pohledem nigerijské ženy, africká perspektiva však není nijak cizorodá, naopak je skrze ni možné feminismus pochopit na autorčině skvělém příkladu: vypráví totiž i o tom, jak někteří její kolegové muži z afrického prostředí popisují latentní útlak Afroameričanů a jedním dechem kladou na ženy požadavky, aby se nevymezovaly jako ženy, nýbrž jako bojovnice za lidská práva, ale nikoli ta specificky ženská. „Ovšemže jsem lidská bytost, ale jisté věci se mi v životě dějí proto, že jsem žena. Mimochodem, tentýž člověk,“ odkazuje Adichieová na konverzaci s jedním z dotyčných mužů, „se zároveň často bavil o tom, co zažívá jakožto muž černé pleti.“ Že jde předně o tradici a kulturu, kterou máme respektovat? „Kultura neutváří člověka. Člověk utváří kulturu. Žena je plnoprávná lidská bytost, a jestli to naše kultura vnímá jinak, pak máme možnost a povinnost to do naší kultury začlenit.“
Chimamanda Ngozi Adichieová: Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních
Druhá autorčina útlá knížka, stejného kapesního formátu jako Feminismus je pro každého, je feministický manifest. Adichieová ho psala pro čerstvě narozenou dceru své přítelkyně, aby jí poskytla v patnácti doporučeních rukojeť feministické výchovy. A je to jedna perla za druhou: „Buď celistvá osobnost. Mateřství je velkolepý dar, ale nevymezuj se výhradně jako matka.“ Když malé Chimamandě v dětství říkali: „Pořádně se při tom zametání ohni, jako správné děvče,“ vyznělo to tak, že zametání je ženská činnost a že její bratři se zametání nikdy nevěnovali. „Byla bych radši, kdyby mi řekli prostě: ‚Pořádně se při tom zametání ohni, půjde ti to líp!‘“ A dodává, že ženy nepotřebují, aby je někdo blahosklonně ctil a zastával se jich — potřebují jen, aby se s nimi jednalo jako s rovnocennými lidskými bytostmi. Manželství není splněný sen, může být šťastné, nebo nešťastné, ale pro dívky by to neměla být meta. Nespojuj zevnějšek s mravností, oblečení je věcí vkusu, ne morálky. A taky: „Mluv s ní o sexu a začni brzy. […] Že její tělo patří jen a jen jí. […] Nestačí říkat, že chceš vychovat dceru, která se ti může svěřit s čímkoliv. Musíš jí k tomu poskytnout i slovní zásobu.“ Adichieová sice napsala feministický manifest, místy to však vypadá jako manifest za lidskost — třeba když píše o tom, že je dobré vést děti k tomu, že jinakost je normální. „Ráda bych podotkla, že po tobě nechci, abys ji vychovávala k nezaujatosti, jak se o tom dneska často mluví. […] Obecně je to dobrá myšlenka, ale ‚nezaujatost‘ může snadno degenerovat v to, že člověk nemá na nic názor nebo si ho nechává pro sebe. A tak radši doufám, že bude mít Chizalum názorů plno a že budou poučené, lidské a tolerantní.“
Lucy Delap: Feminismy
„Když mluvíme o dějinách feminismu, je třeba vzít v úvahu, že jde často o rozporuplné dějiny různých ženských hnutí, které jsou poznamenané soupeřením, konflikty a mocenskými tahanicemi,“ píše Lucy Delap ve své knize Feminismy. Ukazuje, že není jeden feminismus a ani s feministickými vlnami to není jednoznačné. A také že feminismus často vznikal jako „politika v mezírkách“, tedy ne jako programové hnutí, zpětně vnímané jednolitě, což může vést k protiargumentu, že ženy stejně nevědí, co chtějí, když si ve svých politikách protiřečí. Je to však jen zdánlivý protimluv — politika ustavovaná v mezírkách mezi péčí o druhé a prací totiž nestaví jen na jednotlivých dílcích mozaiky, které mohou být na všech kontinentech a ve všech časech podobné (třeba volební právo nebo právo na rozhodování o vlastním těle), ale i na pojivu mezi těmito dílky, na cementu, který se časem vydrolí, aby mohla mozaika vyniknout (jako jsou například sny, kampaně, písně, výšivky nebo pocity). Pokud navíc chceme pochopit význam pojmu feminismus, hodí se historický pohled k tomu, abychom si uvědomili, že i v dějinách byl tento pojem vždy pohyblivý. A je i dnes. Dobře to vyjádřila už ve dvacátých letech novinářka Rebecca Westová, která definovala, co to je být feministkou: „jméno, kterým mě lidé nazvou, kdykoli vyjádřím pocity, jež mě odlišují od kusu hadru“.
Caitlin Moranová: Jak být ženou
Nikdy dříve nebylo lepší být ženou. Máme volební právo, antikoncepci a od roku 1727 nás neupalují jako čarodějnice. Ale pořád ještě zbývá položit pár rýpavých otázek… Tuhle publikaci jsme vydali už v roce 2012, ale nezestárla ani o den a je pořád třeskutě vtipná! I když vůbec vtipně nezačíná, naopak, začíná štvanicí na třináctiletou Caitlin, kterou uspořádali kluci ze sousedství: „Nějací kluci na mě sprostě řvaly (sic) venku. […] Je to kvůli tomu, že se jim zvětšují pindíci,“ napsala si tehdy budoucí slavná novinářka do deníku. Obrazně řečeno se pak celý svůj další život nechtěla smířit s tím, že po ní kluci pořvávají nebo ji pronásledují kvůli tomu, že mají penis, zatímco ona vagínu. V novoročních předsevzetích si tehdy autorka zaznamenala do deníku podobně vtipně podané (ale ve skutečnosti dost zoufalé a smutné) body: „už se necpu sušenkama“, „každý den venčím psa“, „snažím se“, „snažím se“. V podtextu celé knihy se pak táhne právě toto zásadní poselství: přestaňte se bičovat a tak zoufale se snažit být nějaká, jakákoli jenom proto, že jste holka. Je to kniha o dospívání, hledání vlastní identity a místa ve světě, o podprsenkách a vosku na chlupy na nohou, o lásce, podpatcích, flirtování a hubnutí, o mateřství a o tom, co to znamená starat se o děti, a taky o slabostech, které jsou mnohdy těmi nejsilnějšími lidskými stránkami.
Kateřina Lišková: Politika touhy
Toto je asi nejodbornější z našich feministických publikací. Pojednává o tom, jak vědci a vědkyně za socialismu ustavovali politiky spojené s péčí o děti a domácnost, s manželstvím a kariérou. Kateřina Lišková narovnává představu socialistické ženy u nás jako někoho z podstaty nesvobodného a utiskovaného a ukazuje, že i v době, kdy strana určovala, jak máme žít, měla věda poměrně široký manévrovací prostor, jak do toho „politikům“ mluvit. A také že láska, právo na orgasmus nebo plození dětí jsou sice politická témata, ale i politiku dělali lidé, kteří občas poslouchali vědce a vědkyně — a ti zase ve výzkumech naslouchali lidem, tedy i ženám.
Kristen R. Ghodseeová: Proč mají ženy za socialismu lepší sex. A další argumenty pro ekonomickou nezávislost
I Kristen Ghodseeová, podobně jako Kateřina Lišková, popisuje, jak fungovala politika ve východním bloku — a že politická hnutí do značné míry suplovali experti a jejich vědecké závěry. „Skrze pochopení toho nejintimnějšího, tedy sexuality, můžeme porozumět tomu nejveřejnějšímu, tedy státu,“ píše autorka. Analyzuje souvislosti mezi intimní a veřejnou sférou a to, jak se měnily během čtyřiceti let komunismu, a i ona svým způsobem rehabilituje pohled na naši totalitní minulost: „Socialismus přináší ženám větší rovnost s muži ve všech oblastech života, včetně sexu. Když přemýšlíme o socialismu třicet let po pádu Berlínské zdi, věřím, že jsme lépe vybaveni docenit jeho klady, než jsme byli v devadesátých letech, kdy se zdálo, že kapitalismus zvítězil a nás všechny teď čeká sladká budoucnost.“ Odvážné tvrzení, z něhož mohou ještě dnes, když už není taková ostuda nebo pošetilost nastolovat levicová témata, vstávat kdekomu vlasy hrůzou na hlavě, tkví v jednoduché premise: neregulovaný kapitalismus ženám škodí, a přijmeme-li některé myšlenky socialismu, jejich život se zlepší. Pokud socialismus funguje, jak má, vede k ekonomické nezávislosti, lepším pracovním podmínkám, lepší rovnováze mezi prací a rodinou a ano, i k lepšímu sexu.
Lenka Kapsová: Padesátka
Na první pohled nejde o feministickou knihu. Možná by se autorka Padesátky za feministku sama ani neoznačila. Padesátka je ale podstatná v tom, že u nás zřejmě poprvé přináší téma o tom, jak ženy stárnou, zpracované z mnoha úhlů pohledu. Jako bychom se od diskuse o velkých tématech, tedy rovných platech, místech ve školkách a sexuálním obtěžování, dostali do zdánlivě „vyprávěcího“ modu o tom, jak se máme, jak nám je a co cítíme, když je nám padesát nebo šedesát. Jenomže právě to je ohromně podstatné — pro okolí i pro sebe přestáváme být tělem určeným k reprodukci, ale hledáme skutečnou samu sebe, znovu se definujeme a pátráme po tom, kdo je tam uvnitř. Když najednou můžeme/musíme přestat být matkami malých dětí, kojnými nebo atraktivními mladými babami, chce to odvahu. Nebo sdílet své zkušenosti s ostatními ženami, což nám v naší společnosti tak moc chybí. V každém věku.
