POHLE­DEM VEN­DU­LY BORŮVKOVÉ
Všech­no to zača­lo 7. úno­ra 2017 na „opra­šo­va­cí schůz­ce“ v nakla­da­tel­ství Host. Redak­tor­ka dět­ské lite­ra­tu­ry Eva Sed­láč­ko­vá si se mnou dala sraz, aby zjis­ti­la, co se chys­tám psát, když už od vydá­ní před­cho­zí kníž­ky Annie a ber­lep­so­vé utek­ly tři roky. A poté, co jsem jí načrt­la obry­sy jis­té ste­am­pun­ko­vé fan­ta­sy pro děti, se mě zepta­la: „A nechtě­la bys pro nás napsat něco ke sto­le­té­mu výro­čí republiky?“

His­to­rií se pro­bí­rám kaž­dý den při psa­ní a edi­to­vá­ní člán­ků do časo­pi­su 100+1 his­to­rie. Milu­ju ji od dět­ství. Z roku 1918 jsem se navíc před pár dny vrá­ti­la, pro­to­že jsem o víken­du (už potře­tí) hrá­la larp „Legie: Sibiř­ský pří­běh“, kte­rý sle­du­je osu­dy čes­kých legi­o­ná­řů během sibiř­ské anabáze. 

Kaž­dých pár měsí­ců jsem ode­vzdá­va­la jed­nu část kni­hy. Byla to nesku­teč­ná honička.

Vzni­ka­lo to jako puzzle — náhod­ně jsem zalo­vi­la v kra­bi­ci se sta­rou zaprá­še­nou vete­ší a vytáh­la kou­sek, kte­rý do vzni­ka­jí­cí kom­po­zi­ce neu­vě­ři­tel­ně paso­val. Pochy­bu­ju také, že by prv­ní část byla tak suges­tiv­ní, kdy­bych na inter­ne­tu neob­je­vi­la pře­pi­sy sta­ré mos­tec­ké kro­ni­ky psa­né z pohle­du němec­ké­ho vede­ní města. 

Pro psa­ní praž­ské kapi­to­ly sta­či­lo zavzpo­mí­nat na same­to­vou revo­lu­ci, v roce 1989 mi bylo dva­náct. A mys­lím, že přes ten teh­dej­ší dět­ský pocit zma­te­ní a ukřiv­dě­nos­ti — vždyť ve ško­le to říka­li jinak —, se mi daři­lo dostat k posta­vám mé kni­hy zase o něco blíž.

Hodi­ny jsem pro­se­dě­la v uni­ver­zit­ní knihov­ně, ale nako­nec jsem do pří­bě­hu nepo­u­ži­la ani jedi­ný osud. A když jsem se na kon­ci září 2017 vyda­la se svým mužem na pro­dlou­že­ný víkend na Zakar­pat­sko, hlav­ním bodem pro­gra­mu byl ved­le Kolo­ča­vy i dvou­den­ní výš­lap na horu Pop Ivan. 

Sna­ži­la jsem se sto­po­vat his­to­rii, jak jen to šlo — i když občas jsem vyu­ži­la pou­ze nála­du, kte­rou mi ta pát­rá­ní evokovala… 

POHLE­DEM LITE­RÁR­NÍ­HO REDAK­TO­RA ZDEŇ­KA STASZEKA
Dva­cá­té sto­le­tí má v tuzem­ských hodi­nách děje­pi­su smůlu — je pros­tě na kon­ci a stih­nout se nedá pře­ce všech­no. Neji­nak tomu bylo i v pří­pa­dě mých gym­na­zi­ál­ních stu­dií. Jedi­nou světlou výjim­kou byl rok 1918 a obdo­bí tak­zva­né prv­ní repub­li­ky. Z pocho­pi­tel­ných, naci­o­na­lis­tic­kých důvo­dů se poměr­ně nekri­tic­ky osla­vo­val tatí­ček Masa­ryk, budo­vá­ní repub­li­ky a jen v info­bo­xu na okra­ji učeb­ni­ce se krči­la infor­ma­ce o něja­ké hos­po­dář­ské krizi. 

O rozko­lí­sa­nos­ti poli­tic­ké­ho sys­té­mu a táh­nou­cích se spo­rech o pod­sta­tu čes­ké­ho stá­tu a demo­kra­cie jsem se dozvě­děl až poz­dě­ji. A mož­ná to ani jinak nejde, jsou to téma­ta, kte­rá plní kni­hy, ne kapi­to­ly učeb­nic, téma­ta čas­to pro odbor­ní­ky. Co mě ale zará­že­lo a zará­ží dodnes, je sku­teč­nost, že ději­ny Čes­ko­slo­ven­ska jsou téměř vždy ději­ny čes­ké, málo­kdy slo­ven­ské, a už vůbec ne rom­ské, němec­ké, židov­ské nebo maďar­ské. Čes­ko­slo­ven­sko při­tom vznik­lo — a kvů­li mezi­ná­rod­ní situ­a­ci a počtu němec­ky mlu­ví­cích obča­nů uvnitř budou­cí repub­li­ky vlast­ně i muse­lo vznik­nout — jako mul­ti­et­nic­ký stát, Masa­ry­kem vysně­ný jako demo­kra­cie budo­va­ná na občan­ském, a niko­liv národ­nost­ním principu. 

Když se v kalen­dá­ři blí­žil rok 2018, to zna­me­ná kula­ti­ny repub­li­ky, Mni­cho­va, úno­ra 1948, praž­ské­ho jara nebo tře­ba opo­zič­ní smlou­vy, nabí­ze­lo se při­pra­vit ke sto­le­té­mu výro­čí kni­hu pro děti. Jak se lze dnes při pohle­du do výloh knih­ku­pec­tví pře­svěd­čit, podob­ný nápad dosta­lo nejed­no nakla­da­tel­ství. To nám bylo s redak­tor­kou dět­ské lite­ra­tu­ry Evou Sed­láč­ko­vou jas­né už někdy na počát­ku roku 2017. Výzva tedy zně­la: vymys­li něco originálního!

Eva i já jsme si záhy vzpo­mně­li na své škol­ní frustra­ce… a pově­si­li Masa­ry­ka na hře­bík, oslo­vi­li Ven­du­lu Borův­ko­vou a spo­leč­ně zača­li vymýš­let, jak do jed­né kni­hy dostat to bar­vi­té, roz­há­da­né a čas­to vůbec ne idy­lic­ké Československo.