POHLEDEM VENDULY BORŮVKOVÉ
Všechno to začalo 7. února 2017 na „oprašovací schůzce“ v nakladatelství Host. Redaktorka dětské literatury Eva Sedláčková si se mnou dala sraz, aby zjistila, co se chystám psát, když už od vydání předchozí knížky Annie a berlepsové utekly tři roky. A poté, co jsem jí načrtla obrysy jisté steampunkové fantasy pro děti, se mě zeptala: „A nechtěla bys pro nás napsat něco ke stoletému výročí republiky?“

Historií se probírám každý den při psaní a editování článků do časopisu 100+1 historie. Miluju ji od dětství. Z roku 1918 jsem se navíc před pár dny vrátila, protože jsem o víkendu (už potřetí) hrála larp „Legie: Sibiřský příběh“, který sleduje osudy českých legionářů během sibiřské anabáze.

Každých pár měsíců jsem odevzdávala jednu část knihy. Byla to neskutečná honička.

Vznikalo to jako puzzle — náhodně jsem zalovila v krabici se starou zaprášenou veteší a vytáhla kousek, který do vznikající kompozice neuvěřitelně pasoval. Pochybuju také, že by první část byla tak sugestivní, kdybych na internetu neobjevila přepisy staré mostecké kroniky psané z pohledu německého vedení města.

Pro psaní pražské kapitoly stačilo zavzpomínat na sametovou revoluci, v roce 1989 mi bylo dvanáct. A myslím, že přes ten tehdejší dětský pocit zmatení a ukřivděnosti — vždyť ve škole to říkali jinak —, se mi dařilo dostat k postavám mé knihy zase o něco blíž.

Hodiny jsem proseděla v univerzitní knihovně, ale nakonec jsem do příběhu nepoužila ani jediný osud. A když jsem se na konci září 2017 vydala se svým mužem na prodloužený víkend na Zakarpatsko, hlavním bodem programu byl vedle Koločavy i dvoudenní výšlap na horu Pop Ivan.

Snažila jsem se stopovat historii, jak jen to šlo — i když občas jsem využila pouze náladu, kterou mi ta pátrání evokovala…

POHLEDEM LITERÁRNÍHO REDAKTORA ZDEŇKA STASZEKA
Dvacáté století má v tuzemských hodinách dějepisu smůlu — je prostě na konci a stihnout se nedá přece všechno. Nejinak tomu bylo i v případě mých gymnaziálních studií. Jedinou světlou výjimkou byl rok 1918 a období takzvané první republiky. Z pochopitelných, nacionalistických důvodů se poměrně nekriticky oslavoval tatíček Masaryk, budování republiky a jen v infoboxu na okraji učebnice se krčila informace o nějaké hospodářské krizi.

O rozkolísanosti politického systému a táhnoucích se sporech o podstatu českého státu a demokracie jsem se dozvěděl až později. A možná to ani jinak nejde, jsou to témata, která plní knihy, ne kapitoly učebnic, témata často pro odborníky. Co mě ale zaráželo a zaráží dodnes, je skutečnost, že dějiny Československa jsou téměř vždy dějiny české, málokdy slovenské, a už vůbec ne romské, německé, židovské nebo maďarské. Československo přitom vzniklo — a kvůli mezinárodní situaci a počtu německy mluvících občanů uvnitř budoucí republiky vlastně i muselo vzniknout — jako multietnický stát, Masarykem vysněný jako demokracie budovaná na občanském, a nikoliv národnostním principu.

Když se v kalendáři blížil rok 2018, to znamená kulatiny republiky, Mnichova, února 1948, pražského jara nebo třeba opoziční smlouvy, nabízelo se připravit ke stoletému výročí knihu pro děti. Jak se lze dnes při pohledu do výloh knihkupectví přesvědčit, podobný nápad dostalo nejedno nakladatelství. To nám bylo s redaktorkou dětské literatury Evou Sedláčkovou jasné už někdy na počátku roku 2017. Výzva tedy zněla: vymysli něco originálního!

Eva i já jsme si záhy vzpomněli na své školní frustrace… a pověsili Masaryka na hřebík, oslovili Vendulu Borůvkovou a společně začali vymýšlet, jak do jedné knihy dostat to barvité, rozhádané a často vůbec ne idylické Československo.