Předchozí Dějiny světla byly románem o Františku Drtikolovi. Teď přicházíš s knížkou intimní, s vlastním příběhem. Je pro tebe jako autora těžší zpracovat vlastní látku, nebo příběh člověka, kterého kdekdo zná alespoň skrze jeho dílo?
Myslím, že mluvit o sobě je vždycky těžší, protože narážíš na neřešitelné rozpory. Tak například jsi v tom textu jako subjekt i objekt zároveň. A ať se k sobě ve skutečnosti vztahuješ jakkoli, ocitáš se okamžitě v podezření, že jsi narcis. A ať se ke čtenáři vztahuješ jakkoli, vrháš na něj podezření, že je voyer. Navíc nejde zdaleka jen o to, že mluvíš o sobě. Co hůř, mluvíš taky o dalších skutečných lidech. Ale když to obrátím: právě proto pro mě psaní Možností bylo výzvou. Narážel jsem na odpor, překračoval jsem hranice. Nejspíš totiž věřím, že čím silnější odpor látka klade, tím víc se z ní dá vydobýt.
Zní to jako velká dřina. Máš tedy radost, že to nebyla marná práce a knížka může vyjít?
Dřina je kopat na ulici výkopy. Tohle bylo spíš tvůrčí dobrodružství. Já vždycky každopádně víc prožívám psaní knih než jejich vydávání. Podle mě je ideální, když vznikající knihy prožívají autoři a ty vydané čtenáři. Musí taky existovat nějaká dělba práce, ne?
Kde se nápad na takové psaní vzal?
Nechci slovíčkařit, ale pravda je, že mě nápady už nějakou dobu nezajímají. Romány jsou příliš velké projekty na to, aby se mohly zrodit z nápadu. Nápady jsou dobré pro domácí kutily. Romány se rodí z potřeby svědčit o světě, ze snahy porozumět vlastnímu životu nebo životu jako takovému, z touhy sdílet vnitřní světy. Ale pokud se prostě ptáš, co bylo na začátku, pak asi nutnost přepodstatnit kus svého života. Něco jsem prožil a potřeboval jsem tomu vtisknout formu.
Ale pokud se prostě ptáš, co bylo na začátku, pak asi nutnost přepodstatnit kus svého života.
V anotaci mluvíš o výzkumu. Je v možnostech takového psaní udržet si odstup?
Odstup od čeho? Ale vlastně nemusíš odpovídat, protože tak jako tak to v možnostech psaní není. Proč by taky mělo? Jsou-li nápady dobré pro domácí kutily, odstup se hodí pro zdravotní sestry. Pokud jsem někde mluvil o výzkumu, pak asi v tom smyslu, že psaní je výzkumem, který člověk provádí sám na sobě. To je ostatně smysl experimentální literatury. To spojení v publicistickém žargonu dávno degradovalo, dnes se obvykle užívá jako pohodlná zkratka pro něco nesrozumitelného. Ale ve vědě je experiment něco, pomocí čeho se naopak snažíš porozumět. A v případě literatury je to úplně stejně: Občas něco musíš zkusit udělat, abys viděl, co se stane. Ne všechno jde prostě vymyslet od stolu.
Chápu to tak, že jsi překročil vlastní hranice, dřívější limity. Co ses tedy o možnostech milostného románu dozvěděl — pokud tím neprozradíme smysl celé knihy?
On ten titul jde chápat přinejmenším dvojím způsobem. Buď opravdu jako možnosti milostného románu, anebo také jako možnosti ve smyslu šance či příležitosti. Zajímalo mě, jestli je dnes vůbec možné psát milostný román, a pokud ano, tak jakou si vynutí formu. Víš co, láska, krása, pravda, všechno se to dávno diskreditovalo a inteligentní lidé dnes věří hlavně vlastnímu cynismu. Jenže cynismus tě nikdy nedovede k moudrosti; nakonec tě zklame. Pokusil jsem se vsadit na úplný opak, s rizikem, že se tomu část lidí vysměje. V té knize je hodně vášně, dost slz a pár zjevení, prostě taková podomácku vyrobená výbušnina.
Když jsem si četl rukopis, napadala mě otázka, o které se občas mluví v souvislosti s autory a jejich díly, tedy jestli je možné autora a jeho život od díla oddělit. Jak to vidíš ty? A má to vůbec smysl?
Oddělit to jde, ale pouze ve smyslu metody či gesta. Za metodu se mohou schovat literární teoretici, například strukturalismus se bez autora celkem dobře obešel. Příslušné gesto — takové to rozděl a panuj — zase mohou udělat sami autoři, v Česku v tomto směru asi každého jako první napadne Milan Kundera. Ale když dáme stranou volní akty, ať už motivované čímkoli, život a dílo jsou samozřejmě vždy prorostlé. Všechno ostatní je lež. Můžeme se dohadovat, kterým směrem je vliv silnější a jak přesně se projevuje, ale to už je záležitost případových studií. Já jsem se každopádně v Možnostech pokusil ten rozdíl smazat. Přesněji řečeno, zmenšit ho na minimum. Pokud totiž platí, že dílo a život jsou prorostlé, platí také to, že nikdy nejsou totéž.
Honzo, zajímalo by mě, jaké máš rád knížky. Co posledního zajímavého jsi četl?
Hele, já jsem profesionální čtenář, takže tě buď můžu zahltit hodně dlouhým seznamem s podrobným výkladem, anebo naopak zůstat co nejstručnější. To druhé bude asi lepší. Jestli jsem letos četl tři knížky, které by si podle mě měl přečíst každý, kdo literaturu bere vážně, jsou to Tělo a krev Michaela Cunninghama, Pochod Radeckého Josepha Rotha a sbírka esejů Against Interpretation Susan Sontagové.
Výzkum milostného románu tedy skončil. Pustíš se teď do nějakého dalšího výzkumu? Jsou autoři, kteří už při dokončování jednoho díla přesně vědí, do čeho se pustí pak. Patříš k nim?
Po dopsání Dějin světla jsem to nevěděl, ale teď ano. Možnosti jsou opravdu hodně osobní text, a už když jsem ho psal, sbíralo se ve mně na úplně jinou knížku. Chtěl bych napsat rozsáhlejší společenský román, který by pokrýval období od osmdesátých let až po současnost. Je to k nevíře, ale on ten přechod od socialismu k tržnímu kapitalismu není v české literatuře skoro vůbec zmapovaný. Fascinují mě zvlášť devadesátá léta, je tam tolik témat a tolik bizarního materiálu. A taky mě čím dál víc zaměstnává otázka: Jak jsme se sakra ocitli tam, kde jsme? Ta cesta od étosu symbolizovaného Václavem Havlem k detoxu v podobě Miloše Zemana je děsivá.
