Jmenuji se Escobarová a pocházím z Kolumbie. Nikdy jsem to nepovažovala za nic zvláštního, dokud jsem nenavštívila Evropu. Během osmdesátých a devadesátých let dvacátého století jsem stejně jako většina ostatních Kolumbijců noc co noc sledovala v televizi záběry z války. V roce 1989 zabilo nákladní auto plné výbušnin šedesát tři lidí přímo před sídlem vládní bezpečnostní agentury. Byl to nejhorší útok, jaký si pamatuji. Ale během následujících let jich přibývalo, jednou to byl výbuch ve společenském centru, podruhé v nákupním domě. Pro mě, dospívající dívku zvyklou na tohle šílenství, znamenal výbuch bomby v obchodním centru jen tolik, že jsem večer nemohla nikam jít.

Na počátku devadesátých let jsem se vydala do Evropy. Protože jsem byla mladá dívka z Kolumbie, lidé se mě ptali, jestli nejsem neteř nebo dcera Pabla Escobara; přestala jsem počítat, kolikrát jsem tuhle otázku dostala. Cestovat v dospívání pro mě znamenalo cítit se neustále nepochopená. Lidé si mysleli, že toho o mně ví hodně, ale nevěděli nic. Měsíce jsem jezdila křížem krážem po evropských městech, trávila čas ve zdánlivě nekonečných veřejných parcích plných zeleně, procházela se po venku, aniž bych musela neustále dávat pozor na své okolí, zapomněla jsem na nekonečné dopravní zácpy, přecpané chodníky plné spěchajících lidí a neměla jsem strach, že mě někdo okrade. Poté jsem se vrátila domů.

V Kolumbii se dosažením patnácti let stává z dívky „dáma“. Tradice nařizuje, že musí uspořádat obrovský večírek, obléct si sametové nebo hedvábné princeznovské šaty, obout si své první lodičky a o půlnoci si s otcem zatančit waltz. V souladu se zastaralým modelem západní kultury jsou ženy vedeny k tomu, aby je lidé měli rádi, aby si je někdo zvolil za partnerku, aby byly ochraňovány a milovány. Pasivitu této role považuji za jasný příklad sexistické společnosti. Proč to nemůžeme být my, kdo si zvolí partnera, kdo někoho ochraňuje a miluje? Proč bychom měly čekat na to, až se nám věci začnou dít, místo toho, abychom se na nich aktivně podílely?

Skoro celý jeden rok jsem měla kluka. Vybrala jsem si ho. Brala jsem ho s sebou do kina, nosila jsem mu květiny, poprvé jsem ho políbila, chodila jsem k němu domů a rozhodla jsem, kdy nastal správný čas se poprvé milovat. Nikdy jsem si ani na minutu nepomyslela, že bych v našem vztahu přebírala roli muže. Prostě jsem jen zůstávala věrná sama sobě. Ale po oné nedělní noci, kdy jsem přišla o panenství, přišel do školy a všem vykládal, jak po devíti měsících chození dosáhl svého cíle. Řekl jim, že už nejsem dívka, protože ze mě udělal ženu. Můj „kluk“ už se mnou nikdy znovu nepromluvil – přinejmenším následující dva roky. Pak se mi přišel omluvit. Prý mi nikdy nechtěl ublížit tím, že o nás všem řekl, že jen chtěl být mužem ve světě mužů.

Chápala jsem, co tím myslí. Vím, že machistická společnost dovede být krutá i k samotným mužům. Chtěl, abychom se zase dali dohromady, ale já už jsem s ním nechtěla mít nic společného. To byl konec tohoto smutného příběhu. Ale má moje veřejné odhalení vůbec nějaký význam v zemi, kde každou hodinu podají stížnost na sexuální obtěžování tři ženy? A dokonce i ty podle odhadů představují jenom dvacet procent všech skutečných obětí.

Ačkoli je Pablo Escobar mrtvý a mírové dohody byly podepsány, i tak se stále potýkáme s historií plnou války a šovinismu. Tyto jevy jsou v našem každodenním životě neustále přítomné. Chtěla jsem v tomto světě najít místo pro sebe (a snad i pro mnoho dalších žen), proto jsem napsala naši verzi příběhu. Jaké to je být ženou ve světě mužů? Jaké to je připadat si neviditelná a ponižovaná? Co nebylo z našeho úhlu pohledu řečeno? Abychom se s těmito otázkami dokázali vypořádat, budeme potřebovat, aby se napsalo ještě mnoho knih.

Melba Escobarová, The Debrief