Rekon­struk­ce je pro mě zatím váš nej­tem­něj­ší román. Co vás při­ved­lo k téma­tu sebevraždy?
Mys­lím, že jsem ješ­tě pořád­ně nevy­rost­la z post­pu­ber­tál­ní gymplo­vé exis­ten­ci­ál­ní fáze. Pama­tu­ju si, jak jsme ten­krát sedá­va­li v hos­po­dě a rádo­by inte­lek­tu­ál­ně spe­ku­lo­va­li o absur­di­tě živo­ta. Jen­že já u toho piva po dva­ce­ti letech sedím pořád a řeším to už jenom sama se sebou. Zrov­na nedáv­no jsem se vrá­ti­la k filo­zo­fic­kým tex­tům mého oblí­be­né­ho Alber­ta Camuse a hned na prv­ní stra­ně Mýtu o Sisy­fo­vi jsem nara­zi­la na větu: „Exis­tu­je pou­ze jeden oprav­du závaž­ný filo­zo­fic­ký pro­blém: to je sebe­vraž­da.“ Ten­to citát by mohl uvést moji při­pra­vo­va­nou kni­hu poví­dek, kte­ré budou prá­vě o sebevraždě.

Vel­kou roli v romá­nu hra­je motiv matek-vra­žed­kyň, popi­su­je­te i řadu sku­teč­ných udá­los­tí. Inspi­ro­val vás něja­ký tako­vý případ?
Před něko­li­ka lety mě zau­jal pří­pad, kte­rý se ode­hrál v jed­né obci poblíž Pra­hy, kde mat­ka zavraž­di­la jed­no ze svých dětí a násled­ně se neú­spěš­ně poku­si­la o sebe­vraž­du. Při­šlo mi, že nej­vět­ší obě­tí v tom­to pří­pa­du je dru­hý syn, kte­rý to pře­žil, tako­vé trau­ma ho musí pozna­me­nat na celý život. Pokud vím, ta žena měla schi­zofre­nii, tak­že její čin zřej­mě žád­né logic­ké vysvět­le­ní neměl. Nijak víc jsem se však o ten­to pří­pad neza­jí­ma­la, nechci niko­mu zasa­ho­vat do živo­ta, necha­la jsem se tím jen vel­mi vol­ně inspi­ro­vat. Ostat­ní pří­pa­dy, kte­ré v kni­ze zmi­ňu­ji, se ale sku­teč­ně ode­hrá­ly tak, jak je popi­su­ju. Při­jde mi to napros­to zvrá­ce­né: mís­to aby mat­ky svo­je děti chrá­ni­ly, tak je zavraž­di­ly, čas­to mnoh­dy vel­mi bru­tál­ně. Někte­ré měly něja­kou psy­chic­kou poru­chu, těm to asi nelze vyčí­tat, jiné ale svo­je děti zavraž­dí ze zce­la pod­lých důvo­dů, tře­ba jim děti pře­ká­že­jí v novém vzta­hu nebo chtě­jí naštvat býva­lé­ho manžela.

Rekon­struk­ce má sko­ro až detek­tiv­ní záplet­ku. Nelá­ká vás něja­kou napsat?
Detek­tiv­ky nečtu, ani na dovo­le­né, maxi­mál­ně se na něja­kou podí­vám při žeh­le­ní. Nechce se mi trá­vit deset dva­náct hodin s tex­tem, jehož hlav­ní domé­nou je napí­na­vost. Před pár lety jsem pod vli­vem medi­ál­ní masá­že sáh­la po Milé­niu, bylo to asi lep­ší než zírat do zdi, ale o moc vět­ší záži­tek to nebyl. Samo­zřej­mě je řada výji­mek, tře­ba Eco­vo Jmé­no růže nebo Stan­čí­kův Mlýn na mumie, ale to jsou kni­hy, kte­ré for­mát detek­tiv­ky v mno­hém pře­sa­hu­jí. Obec­ně žánro­vou lite­ra­tu­ru nevy­hle­dá­vám, nevy­znám se v ní, tak­že nevím, co za to sto­jí. Tudíž ani nemám v plá­nu sku­teč­nou detek­tiv­ku napsat, i když by se dalo říct, že moje prv­ní i tře­tí kni­ha detek­tiv­ní záplet­ku obsa­hu­je, ale to je ryze kvů­li čtivosti.

V jed­nom roz­ho­vo­ru jste říka­la, že prv­ní román, Anež­ka, vzni­kl jako tako­vá tera­pie na mateř­ské. Ovliv­ni­lo vás nějak mateř­ství coby spisovatelku?
Mateř­ství mě ovliv­ni­lo napros­to zásad­ně. Díky mým třem dětem se to v mém živo­tě semle­lo tak, že se mi ote­vře­la ces­tič­ka pro spl­ně­ní snu z dět­ství. A hlav­ně se pro mě mateř­ství sta­lo význam­ným inspi­rač­ním zdro­jem. Tepr­ve s tře­tí kni­hou, kte­rá je tak­též o pato­lo­gic­kých mateř­ských figu­rách, jsem si ale uvě­do­mi­la, že mě zasáh­lo asi až moc. Roz­hod­la jsem se, že to sta­čí, sli­bu­ju, že už toho nechám. Tedy při­nejmen­ším v té dal­ší knize.

Teď vychá­zí váš tře­tí román a nos­ným téma­tem je opět vztah mat­ky a dce­ry. Čím je to téma pro vás podstatné?
Při­jde mi, že zatím­co kon­ste­la­ce otec – syn je lite­rár­ně hod­ně vži­tá, pořád tu chy­bí dosta­tek sil­ných postav matek a dcer. Nej­víc mě zají­má pato­lo­gic­ká podo­ba toho­to vzta­hu. Mateř­ský pud je prý ten nej­sil­něj­ší ze všech a to, že ho někdo doká­že popřít, mi při­jde na jed­nu stra­nu děsi­vě zvrá­ce­né, na dru­hou stra­nu ale lite­rár­ně hod­ně přitažlivé.

V Hou­bař­ce a teď i v Rekon­struk­ci se poměr­ně hod­ně tema­ti­zu­je dušev­ní a psy­chic­ké zdra­ví. Na veřej­nos­ti se o trau­ma­tech, depre­sích a psy­chic­kých potí­žích mlu­ví opa­tr­ně a zatím mini­mál­ně. Čím to pod­le vás je?
Vidí­te, a to mi vůbec nepři­pa­dá. Nao­pak mám pocit, že medi­ál­ní pro­stor je zapla­ve­ný pří­běhy lidí, kte­ří sdí­le­jí svo­je pří­běhy o roz­lič­ných psy­chic­kých obtí­žích a trau­ma­tech. Je dob­ře, že se dří­ve tabu­i­zo­va­ná téma­ta dostá­va­jí na veřej­nost a že se člo­věk nemu­sí už tolik sty­dět za to, že má depre­se nebo že byl zne­u­ží­va­ný. V tom­to ohle­du jsem svý­mi tře­mi kni­ha­mi zřej­mě nasko­či­la na sou­čas­ný trend. Sel­f­vik­ti­mi­za­ce má ale samo­zřej­mě i stin­né strán­ky. O tom, jak fatál­ní důsled­ky může mít neschop­nost vyrov­nat se s trau­ma­tem z dět­ství, píšu prá­vě v Rekon­struk­ci.