Stov­ky krás­ných jmen má Kos­tík pro svou lah­vič­ku mor­fia. Pro svou lah­vič­ku dob­ra a štěs­tí, pro své teku­té zla­to, kara­me­lo­vou radost, pro svou dobrou lah­vič­ku plnou slun­ce, duhy a radosti.

Já mám zase spous­tu krás­ných jmen pro Kon­stan­ti­na. Kurev­ník, feťák, ztros­ko­ta­nec, lhář, sla­boch, mamá­nek, ske­ta. Ale nej­čas­tě­ji mu říkám Kos­tí­ku, miláč­ku. Já ho totiž chápu.

Co je Kos­tí­ko­vi do umí­ra­jí­cí vlas­ti a nacis­ty zne­tvo­ře­né­ho svě­ta, když se před ním lámou ženy v kole­nou, mat­či­ny pení­ze prýští z nevy­čer­pa­tel­ných zdro­jů, alko­hol teče prou­dem a mor­fi­um ho oblé­ká do hře­ji­vé nico­ty, kte­rou nemů­že nahra­dit ani milu­jí­cí žena se synem. Může být na svě­tě krás­ně­ji? Může být na svě­tě odporněji?

Roz­klad osob­nos­ti hlav­ní­ho hrdi­ny je tak suges­tiv­ní, že, vpuš­tě­na do jeho svě­ta, bych byla jed­nou z těch, kte­ré ho hla­dí po vla­sech a utěšují.

A pokud bych nemě­la sla­bost pro gráz­lí­ky, sta­čil by mi jen ten dyna­mic­ký jazyk, kte­rý jako by vychá­zel pří­mo z Twar­do­cho­va pod­vě­do­mí – nedo­tčen výcho­vou, nespou­tán konvencemi.

Upřím­ně netu­ším, jak chce­me tuhle vyso­ko nasta­ve­nou lať­ku pře­ko­nat. Vypus­tit tak­to sil­ný román hned na začát­ku roku je trou­fa­lý počin. Ale tře­ba mě lidé z Hos­ta v dal­ších měsí­cích pře­svěd­čí o kva­li­tách těch svých čer­ných koní…

Hele­na Hrstková