Stovky krásných jmen má Kostík pro svou lahvičku morfia. Pro svou lahvičku dobra a štěstí, pro své tekuté zlato, karamelovou radost, pro svou dobrou lahvičku plnou slunce, duhy a radosti.

Já mám zase spoustu krásných jmen pro Konstantina. Kurevník, feťák, ztroskotanec, lhář, slaboch, mamánek, sketa. Ale nejčastěji mu říkám Kostíku, miláčku. Já ho totiž chápu.

Co je Kostíkovi do umírající vlasti a nacisty znetvořeného světa, když se před ním lámou ženy v kolenou, matčiny peníze prýští z nevyčerpatelných zdrojů, alkohol teče proudem a morfium ho obléká do hřejivé nicoty, kterou nemůže nahradit ani milující žena se synem. Může být na světě krásněji? Může být na světě odporněji?

Rozklad osobnosti hlavního hrdiny je tak sugestivní, že, vpuštěna do jeho světa, bych byla jednou z těch, které ho hladí po vlasech a utěšují.

A pokud bych neměla slabost pro grázlíky, stačil by mi jen ten dynamický jazyk, který jako by vycházel přímo z Twardochova podvědomí – nedotčen výchovou, nespoután konvencemi.

Upřímně netuším, jak chceme tuhle vysoko nastavenou laťku překonat. Vypustit takto silný román hned na začátku roku je troufalý počin. Ale třeba mě lidé z Hosta v dalších měsících přesvědčí o kvalitách těch svých černých koní…