Nazval jste knihu Republika, vychází k 28. říjnu, datu vyhlášení samostatné československé státnosti. Bohužel v době pandemie covidu a v době, kdy se ukazuje, že náš stát, mírně řečeno, balancuje nad propastí. Myslíte, že se situaci podaří zvládnout?

Ačko­liv jsem život­ním posto­jem spí­še pesi­mis­ta, věřím, že i navzdo­ry viru, zma­teč­né­mu cho­vá­ní vlá­dy a cho­ro­mysl­ným pro­hlá­še­ním někte­rých celebrit zvlád­ne­me i toto. Zvlád­li jsme pod­stat­ně hor­ší chví­le, byť samo­zřej­mě s řadou obě­tí, což se bohu­žel týká i této krize. 

Každá z povídek Republiky představuje mikrosvět jednoho roku v historii dvacátého století a jednu postavu, které v dějinách sehrály svou roli a zanechaly tu výraznější, tu méně výrazný otisk. Na základě čeho jste si postavy vybíral?

Vybí­ral jsem jed­nak posta­vy, kte­ré jsou mi z růz­ných důvo­dů blíz­ké, ať už pro svo­ji sta­teč­nost, či nao­pak kon­tro­verz­nost. Potom ty, kte­ré jsou pod­le mne pro urči­té obdo­bí emble­ma­tic­ké, nějak ho cha­rak­te­ri­zu­jí, nebo nao­pak jiné, kte­ré jsou v šir­ším pově­do­mí prak­tic­ky nezná­mé, ale jsou také pro urči­té obdo­bí pří­znač­né. A neza­stí­rám, že část výbě­ru je drob­ná, nevý­znam­ná osob­ní pomsta lidem, kte­ré pova­žu­ji za vylo­že­ně odpudivé. 

Je fakt, že u některých povídek jsem se opravdu smál, ty „pomsty“ asi každý čtenář najde. Píše se vám snáze o událostech, které se odehrály za vašeho života, anebo o těch dávnějších?

Píše se mi asi o všech podob­ně, impul­zem k psa­ní je vět­ši­nou čte­ní o udá­los­ti nebo o jejích akté­rech v lite­ra­tu­ře či v archiv­ních dokumentech. 

Všechny ty dějinné události svými povídkami z mého pohledu jaksi „kolorujete“. Byli nám lidé, kteří žili kdysi, podobnější, než si třeba dnes myslíme?

Byli stej­ní. Změ­ni­ly se pou­ze kuli­sy, vylep­ši­ly tech­no­lo­gie, ale my jsme pořád stejní. 

Koho z dnešní doby byste si vybral jako postavu pro svou povídku k roku 2020?

Pokud se dívám na rok 2020 a pokud bych o něm chtěl psát povíd­ku o posta­vě „sho­ra“, byla by to nej­spí­še čer­ná gro­teska, ve kte­ré by bez­po­chy­by hlav­ní roli dob­ře ztvár­ni­la vět­ši­na poli­ti­ků vlád­ních stran či stran extre­mis­tic­kých. Pokud bych chtěl napsat svůj stan­dard­ní depre­siv­ní střep času, byl by prav­dě­po­dob­ně hrdi­nou zdra­vot­ník, zdra­vot­ní sest­ra nebo lékař. 

A myslíte si, že to, co se děje dnes, je natolik velké, že z toho něco zůstane pro historii i po nějakém tom století?

To se uvi­dí. His­to­rie bohu­žel vel­mi čas­to zazna­me­ná­vá spí­še nega­tiv­ní posta­vy, tak­že až bude něja­ký his­to­rik za sedm­de­sát let psát o dnešku, bude mít poměr­ně boha­té mož­nos­ti výběru.

Jakou povídku máte v Republice osobně nejraději?

Moc rád mám povíd­ku, ve kte­ré se čeká na pří­jezd Juri­je Gaga­ri­na do Pra­hy, nebo povíd­ku, ve kte­ré Jaro­slav Panuš­ka stě­hu­je Jaro­sla­va Haš­ka do Lipnice. 

V knížce najdou čtenáři znovu oblíbené „padevětovky“ — miniaturní povídky se silnou atmosférou a překvapivou pointou, které jsou zároveň sondami do naší historie. Přemýšlel jste někdy nad tím, že byste se jako spisovatel pustil do úplně vyfabulovaného světa?

Pře­mýš­lel, ale urči­tě nepus­til. Mám rád, když se pří­běh drží ale­spoň jed­ním drá­pem něja­ké reá­lie nebo topo­gra­fie. Mám roze­psa­nou del­ší povíd­ku, ve kte­ré se pohy­bu­jí pou­ze vyfa­bu­lo­va­né posta­vy, ale zasa­ze­né do zce­la reál­né­ho pro­stře­dí, mám roze­psa­ný cyk­lus poví­dek, nebo spí­še gro­te­sek, ve kte­rých je hlav­ní posta­vou Vla­di­mir Iljič Lenin a ve kte­rých vystu­pu­jí téměř výhrad­ně sku­teč­né posta­vy, ovšem ve zce­la vyfa­bu­lo­va­ných situacích. 

Grotesky od Padevěta, na to bych se jako čtenář nechal nalákat… Mohou to čtenáři brát jako nějaký příslib?

Mys­lím, že mohou, ale nebu­de to jis­tě hned.