Nazval jste knihu Republika, vychází k 28. říjnu, datu vyhlášení samostatné československé státnosti. Bohužel v době pandemie covidu a v době, kdy se ukazuje, že náš stát, mírně řečeno, balancuje nad propastí. Myslíte, že se situaci podaří zvládnout?

Ačkoliv jsem životním postojem spíše pesimista, věřím, že i navzdory viru, zmatečnému chování vlády a choromyslným prohlášením některých celebrit zvládneme i toto. Zvládli jsme podstatně horší chvíle, byť samozřejmě s řadou obětí, což se bohužel týká i této krize.

Každá z povídek Republiky představuje mikrosvět jednoho roku v historii dvacátého století a jednu postavu, které v dějinách sehrály svou roli a zanechaly tu výraznější, tu méně výrazný otisk. Na základě čeho jste si postavy vybíral?

Vybíral jsem jednak postavy, které jsou mi z různých důvodů blízké, ať už pro svoji statečnost, či naopak kontroverznost. Potom ty, které jsou podle mne pro určité období emblematické, nějak ho charakterizují, nebo naopak jiné, které jsou v širším povědomí prakticky neznámé, ale jsou také pro určité období příznačné. A nezastírám, že část výběru je drobná, nevýznamná osobní pomsta lidem, které považuji za vyloženě odpudivé.

Je fakt, že u některých povídek jsem se opravdu smál, ty „pomsty“ asi každý čtenář najde. Píše se vám snáze o událostech, které se odehrály za vašeho života, anebo o těch dávnějších?

Píše se mi asi o všech podobně, impulzem k psaní je většinou čtení o události nebo o jejích aktérech v literatuře či v archivních dokumentech.

Všechny ty dějinné události svými povídkami z mého pohledu jaksi „kolorujete“. Byli nám lidé, kteří žili kdysi, podobnější, než si třeba dnes myslíme?

Byli stejní. Změnily se pouze kulisy, vylepšily technologie, ale my jsme pořád stejní.

Koho z dnešní doby byste si vybral jako postavu pro svou povídku k roku 2020?

Pokud se dívám na rok 2020 a pokud bych o něm chtěl psát povídku o postavě „shora“, byla by to nejspíše černá groteska, ve které by bezpochyby hlavní roli dobře ztvárnila většina politiků vládních stran či stran extremistických. Pokud bych chtěl napsat svůj standardní depresivní střep času, byl by pravděpodobně hrdinou zdravotník, zdravotní sestra nebo lékař.

A myslíte si, že to, co se děje dnes, je natolik velké, že z toho něco zůstane pro historii i po nějakém tom století?

To se uvidí. Historie bohužel velmi často zaznamenává spíše negativní postavy, takže až bude nějaký historik za sedmdesát let psát o dnešku, bude mít poměrně bohaté možnosti výběru.

Jakou povídku máte v Republice osobně nejraději?

Moc rád mám povídku, ve které se čeká na příjezd Jurije Gagarina do Prahy, nebo povídku, ve které Jaroslav Panuška stěhuje Jaroslava Haška do Lipnice.

V knížce najdou čtenáři znovu oblíbené „padevětovky“ — miniaturní povídky se silnou atmosférou a překvapivou pointou, které jsou zároveň sondami do naší historie. Přemýšlel jste někdy nad tím, že byste se jako spisovatel pustil do úplně vyfabulovaného světa?

Přemýšlel, ale určitě nepustil. Mám rád, když se příběh drží alespoň jedním drápem nějaké reálie nebo topografie. Mám rozepsanou delší povídku, ve které se pohybují pouze vyfabulované postavy, ale zasazené do zcela reálného prostředí, mám rozepsaný cyklus povídek, nebo spíše grotesek, ve kterých je hlavní postavou Vladimir Iljič Lenin a ve kterých vystupují téměř výhradně skutečné postavy, ovšem ve zcela vyfabulovaných situacích.

Grotesky od Padevěta, na to bych se jako čtenář nechal nalákat… Mohou to čtenáři brát jako nějaký příslib?

Myslím, že mohou, ale nebude to jistě hned.