Chtěl jsem napsat vzpomínku na Jana Balabána. Nebo spíš o tom, jak se mi po těch deseti letech od jeho smrti vytrácí z paměti, a když vidím nějakou jeho fotku, připadá mi vzdálený a cizí a dvojrozměrný jako ty vyšisované portréty z učebnice literatury. A možná bych přiznal, že když chodím kolem knihovny, tak se nějak bojím vytáhnout některou z Honzových knih, protože by to už nemusel být on, jak si ho pamatuju, nebo spíš, že už to nebudu já tehdy. Až pak náhodou, v poličce s velkými formáty, vedle starého Analogonu a nových Receptů na špagety, zřejmě kvůli tomu, jak do všech stran přečuhuje, sborník Honzo, ahoj!. Před deseti lety ho připravili Daniela Iwashita a Michal Plzák. A jsou tam všichni. Přátelé, kamarádi, kumpáni. Pročítal jsem vzpomínky, vzkazy, básně, deníky, prohlížel obrazy a měl jsem najednou pocit, že to je jenom pár týdnů, co jsme se s Honzou nad ránem loučili U Pavouka, a když jsem pak otevřel jeho Povídky, mrazilo mne stejně, jako by mi každou větu sám předčítal. Chtěl bych říct, že to je síla literatury, jen nevím, kolik z toho právě teď váží vzpomínky. Na něj a na sebe tehdy. Možná je to proto, že literatura není památník a její sílu neprověřují výročí, ale právě to každodenní přečnívání standardizovaných polic. Dneska bych asi nedokázal napsat nic jiného než tehdy před deseti lety, ale vím, že už se nebudu bát číst Balabána, až budu někdy vařit špagety.
Na hranici dvou světů (text ze sborníku Honzo Ahoj!, Kalich 2011)
Když jsme připravovali knihu Možná že odcházíme, Honza Balabán často mluvil o tom, jak se mu vrací jedna Bradburyho povídka: „Muži odešli na lov a ženy na pole a ve vesnici původních amerických obyvatel zůstal jen starý muž a malý chlapec, který se o něj staral. Vyšli spolu do prérie a starý muž najednou cítí, že všechno je nějak jinak, nějak špatně, jak to být nemá. Tažní ptáci letí opačným směrem, místo léta jako by přicházel podzim. Starý muž je neklidný a na chlapcovu otázku, proč je neklidný, odpoví: ‚Nevím, možná že odcházíme.‘ Tak spolu dojdou až k útesům na břehu moře a na širém moři uvidí ohromné neznámé koráby, které se zlověstně blíží k jejich pevnině.“
Vždycky když si to čtu, mrazí mě v zádech. A taky se mi zdá, že v tom Honzu nějak poznávám. V tom starém indiánovi, který nejasně tuší, že se právě ocitl na hranici dvou světů, ale také v tom vypravěči nebo čtenáři, kteří tohle už vědí jistě a kteří také vědí, že své postavě nemohou pomoci. V tomhle mezisvětí Honzu poznávám. Myslím, že byl takovým hrdinou „na hraně“, který cítí neurčitou závrať před něčím, co možná přichází, a současně byl i vypravěčem „na hranici“, který ví, že starý svět odchází a nelze s tím vůbec nic dělat.
Pročítám si jeho povídky a vidím doktora Satinského, který se rozhodl žít jinak, Daniela Nedostála, cítícího takovou únavu, kterou už žádný spánek nezažene, Ludvíka, Emila nebo Uršulu, kteří se najednou ocitají v okamžiku, kdy o sobě přemýšlejí jako o někom jiném. A myslím na Honzu, který mi nakonec vždycky přišel, jako by byl také někdo jiný – jednou nohou vykročený kamsi jinam a sem k nám se jenom otáčel. Na hraně a na hranici. Charismatický vypravěč i rozjitřený hrdina. Ten první se na mne dívá odjinud, přes rameno, a já si občas připadám trochu hloupě, jako postava, která se nějak ztrácí ve svém příběhu. Ten druhý balancuje na nejtenčím ostří a já vím, že nemohu a neumím nastavit svoje rameno, abych ho podepřel.
Ale je to i jinak. V tom napětí mezi vypravěčem a postavou spolu zápasí povídka s románem. Sám říkal, jak se mu romány rozpadají do povídkových kapitol a povídky magneticky shlukují do větších trsů. Povídka, kterou drží postava, a román, jemuž vládne vypravěč. Napětí mezi konkrétním lidským osudem a jeho obecným smyslem, v němž se spojuje s ostatními.
Ale pak mě napadá, že byly také chvíle, kdy se vypravěč i postava spojili a kdy nakonec i do toho Honzova „jinde“ šlo nahlížet jaksi přímo. To když četl svoje povídky. A přestože jsem ho slyšel číst Prázdniny snad dvacetkrát a znal jsem je skoro nazpaměť, nestalo se jedinkrát, že by se mi hned první věta nezadrhla kolem krku jako přesně hozené indiánské laso.
Poslouchám ho teď znovu na cédéčku, a i když si připadám, že bych neměl, že se to nějak nepatří, nedokážu to vypnout. Nevím, zda smrt něco spojí, zda může zařídit, aby byl Honza celý v tom svém „jindy“ a „jinde“. Asi bych si to přál. Vím ale jistě, že bez jeho pohledu přes rameno je naše „tady“ a „teď“ pusté.