Střípky času spadají do young adult fantastiky, což je poměrně velký skok oproti tvému steampunkovému debutu Démon z East Endu. Co tě vedlo k takové změně žánrů?
Vždycky jsem brouzdala vodami, které představovaly okrajové literární subžánry. Moje úplně první kniha Cvrček v krabičce byla souborem dvou kyberpunkových novel. Sbírka Železonoc a jiné podivnosti zahrnovala široké spektrum od new weirdu až po hard sci-fi. Román Démon z East endu je zase steampunk, ke kterému mám velký vztah, ale není to tak, že bych jiné žánry nechtěla psát. Líbí se mi různorodost a experimentování s obsahem i formou.

Urban fantasy, kam Střípky času patří, jsem si chtěla napsat dlouho, ale většinou potřebuju silný námět, který má pro mě smysl rozvíjet. Dost často koncepty zavrhuju, protože mi nakonec nepřijdou zajímavé a nosné. Pokud člověk využívá žánrová klišé, měl by s nimi umět zacházet alespoň trochu neobvykle. Střípky času mi poskytly dobrou šanci využít mnoho věcí, které mám ve fantastice ráda, ale většinou jsem se jim spíše vyhýbala. Young adult nemusí bavit jen mladé čtenáře ani v každé knize tohoto žánru nemusí být milostný trojúhelník nebo dospívání. Jde ale o to, aby čtenář na tu hru s žánrem přistoupil.

Střípky času dělí od tvého prvního románu téměř čtyři roky, proč ta dlouhá pauza? Psala jsi Střípky celou tu dobu?
Démona z East Endu jsem psala asi tři roky. Když kniha vyšla, už jsem pracovala na dalším dílu, ale vzhledem k tomu, že se kromě psaní věnuju dalším koníčkům, měla jsem poměrně dost jiných náročných projektů. Jsem workoholik a často to pak odnese zdraví. Po vydání knihy jsem měla několik měsíců plných besed, akcí a přednášek. Dost mě to vyčerpalo a pak jsem se z toho sbírala víc než rok.

Pokud jde o psaní během těch čtyř let, tak většinou pracuju na několika věcech najednou. Teď mám třeba rozepsané asi čtyři knihy. Když mám jedné plné zuby, můžu dělat na další, což je výhoda. Problém je, že sice píšu rychle, ale dlouho s textem pracuju, než jsem s ním spokojená. Vím, že dnes jsou na tom mnohem lépe autoři, kteří dokážou vychrlit i několik knih ročně, ale já nejsem ten typ.

Střípky času jsem začala psát jako oddych, protože psaní steampunku, nebo obecně literatury pro dospělé, je docela náročné. Musíte studovat množství materiálů a budování věrohodné detektivní zápletky také není úplně odpočinkové. Chtěla jsem se na něčem odreagovat a už dlouho jsem měla v hlavě jeden příběh, který vůbec nezapadal mezi to, co většinou píšu, ale nechtěla jsem se ho vzdát, jen prostě čekal na tu správnou chvíli.

Problém je také v tom, že kdykoliv řeknete, že jsou někde čarodějové, většina lidí si hned vzpomene na Harryho Pottera, když se zmíníte o dracích, už je tu Eragon, a když jsou tam upíři, samozřejmě to evokuje Stmívání. Tomuhle srovnávání jsem se chtěla vyhnout a pojmout svou knihu trochu jinak. Pokusila jsem se vytvořit současnou Ostravu, kde žijí čarodějové i magií obdaření lidé, kteří mají zvláštní schopnosti jako třeba vracet se v čase nebo přimknout k sobě duše mrtvých. Snažila jsem se, aby postavy byly realistické a aby byl svět přibližně jako ten, ve kterém žijeme. Proto se v knize nevyhýbám současným tématům ani existenciálním problémům, které v podstatě přivedou hlavní hrdinku do nezáviděníhodné situace.

V poslední době můžeme pozorovat, že čeští autoři posouvají kulisy svých příběhů „na české periferie“, a je to i případ Střípků času. Čím je ti blízká právě Ostrava?
Myslím, že jsou tři typy čtenářů fantastiky. První vyhledávají knihy s vlastními fantasy světy, kde je všechno vymyšlené, včetně jmen. Druzí si rádi přečtou příběh z našeho světa, který se ale musí odehrávat mimo ČR, převážně v Americe, a pak je to pro ně atraktivní. Ti poslední pak klidně sáhnou po příběhu z českého prostředí a vůbec jim to nevadí, nebo to dokonce vyhledávají, protože to představuje něco blízkého. Je to otázka preferencí a já osobně se fantastice z tuzemského prostředí nevyhýbám, ale před pár lety bylo poměrně těžké s ní prorazit a české lokality ani tuzemská jména nebyly přijímány s nadšením. Nicméně doba pokročila a já nevidím důvod se tomu vyhýbat.

Podle mě je dobrý příběh dobrý v jakýchkoliv kulisách, které by ho měly ještě umocnit. Myslím si, že člověk by měl psát o tom, co zná, a proto jsem si zvolila prostředí rodné Ostravy, i když je v mém podání trochu alternativní. Všechna místa se striktně neřídí skutečností a mnoho jich je dnes už spíše v mých vzpomínkách na to, jak město vypadalo, když jsem v něm bydlela. Ostrava má úžasný genius loci, je to město plné protikladů se zajímavou historií.

Kromě psaní se věnuješ i tvorbě šperků a cosplayi se steampunkovou tematikou. Co tě právě na tomto tématu tolik baví? Najdeme jeho ozvěny i ve Střípcích?
V patnácti jsem začala s cosplayem a výrobou prvních kostýmů. Dnes jsem za to ráda, protože mi to přineslo cenné zkušenosti. Naučila jsem se šít a pracovat s různými materiály. Postupem času jsem ovšem zjistila, že mě moc nebaví držet se předlohy a že bych radši tvořila své charaktery. Pak jsem na zahraničních akcích objevila steampunk a nejenže se mi to zalíbilo na první pohled, ale zjistila jsem, že už v tom duchu v podstatě tvořím. Mám na něm ráda ty možnosti a variabilitu. Je to životní styl, který je plný fantazie, a tvůrčí člověk se v něm snadno najde. Asi v roce 2010 jsem začala vyrábět steampunkové šperky, a tak vedle klasických technik, jako jsou ketlování, keramika, cín, vyrábím i z hodinkových součástek, mědi nebo mosazi.

Ve Střípcích kupodivu žádný steampunk není. Nicméně si myslím, že je tam dost patrný můj humor. Občas si neodpustím nějakou tu cynickou postavu a mám ráda, když steampunkový text působí tak trochu archaicky. Samozřejmě záleží na čtenáři, jak mu tvůrčí styl vyhovuje, mnoho zahraničních autorů píše steampunk hodně moderním způsobem, ale pokud pracujete s nadsázkou, je těžké odhadnout pravou míru, a stejně je to i s humorem, erotikou atd. Urban fantasy ze současnosti naopak hodně snese, dají se v ní využívat popkulturní narážky a vtipy, je to pro autora v mnoha ohledech zábavnější.

Několik tvých prací vyšlo i v zahraničních antologiích. Jak se ti to podařilo? Myslíš, že ti to nějak otevírá cestu k většímu počtu čtenářů?
Hodně zahraničních antologií i časopisů má otevřené přihlašování, kam může povídku zaslat každý. Editoři ji pak buď vyberou, nebo ne. Měla jsem několik přeložených povídek, a tak jsem to zkusila a do pár antologií se dostala. S knihou Steampunk writers around the world to bylo trochu jiné. Před pár lety rozjel Kevin D. Steil projekt Steampunk hands around the world, který měl za úkol propojit steampunkovou komunitu a ukázat různé podoby tohoto stylu. Do akce se mohl zapojit kdokoliv a ani česká komunita samozřejmě nemohla chybět.

Chtěli jsme nejen přibližovat steampunk jeho fanouškům a lidem, kteří o něm moc nevědí, ale také ukázat, že je to styl různorodý a že není třeba dokola opakovat totéž. Steampunk také nejsou jen američtí autoři, píše se ve velkém i v mnoha dalších zemích. Kevin přišel s nápadem, že bychom mohli udělat sbírku povídek, ale takovou, kde by autor pracoval se svou kulturou a historií, a začal knihu společně s dalšími lidmi připravovat. Dlouho se zdálo, že projekt nebude dotažen do konce, ale pak o knihu projevilo zájem nakladatelství Luna Press a rázem to šlo samo. Kniha se dokonce ocitla i v nominacích na BSFA. Jestli mi to přitáhlo nějaké čtenáře, to si nejsem jistá, v zahraničí mě znají mnohem více jako tvůrce kostýmů a šperků. Moje angličtina bohužel není tak dobrá, abych psala přímo v ní, a ani nemám překladatele, takže zůstávám věrná českému prostředí.

Střípky času působí jako uzavřený příběh, ale přesto je zde prostor pro další vývoj událostí. Takže ta otázka se přímo nabízí, chystáš pokračování?
Ano, chystám. Respektive jsou už skoro dokončená. Nejsem ovšem moc velký fanda současné záplavy nekonečných sérií, proto se snažím psát maximálně tři díly každé knihy. Vzhledem k tomu, že jsem také vášnivý čtenář, chápu rozmrzelost lidí, když musí na vydání něčeho dalšího čekat roky. Myslím ale, že postavy i svět mají potenciál, se kterým se dá dále pracovat, a v ústředním příběhu vzniklo dost věcí, které se dají dále rozvíjet. Nicméně Střípky fungují jako samostatná kniha a toho bych se chtěla držet i u dalších věcí, na kterých pracuju. Snažím se, aby ústřední příběh byl ucelený a většinou i uzavřený, přičemž si ovšem nechávám prostor na další věci a menší dějové linky, které najdou své rozuzlení v pokračování.

Foto autorky: Tomáš Dostál