Ocenění a nominace

  • Bestseller deníku New York Times a Sunday Times
  • Kniha roku podle Daily Mail, Stylist a Huffington Post
  • Druhý nejlepší román v kategorii Paranormal fantasy v Goodreads Choice Awards 2013
  • Jedna z nejlepších knih roku 2013 v kategorii Science Fiction a Fantasy podle Amazonu
  • Užší nominace na cenu Women of the Future v kategorii The Young Star 2012
  • Nominace na cenu FutureBook Innovation
  • Cena Red Hot Women Award – Woman to Watch 2013

Práva prodána do 27 jazyků

  • bulharština, Ciela Norma AD
  • katalánština, Edicions Bromera
  • čínština, Shanghai 99 Culture Consulting
  • tradiční čínština, Sharp Point Press
  • chorvatština, Simplified
  • čeština, Host
  • dánština, Uitgeverij Prometheus
  • francouzština, Les Éditions J’ai Lu
  • němčina, Berlin Verlag
  • řečtina, Platypus
  • hebrejština, Agam Books
  • maďarština, Athenaeum Kiadó
  • italština, Salani Editore
  • lotyština, Zvaigzne ABC
  • norština, Kagge Forlag
  • polština, SQN
  • portugalština, Casa das Letras
  • portugalština, Editora Rocco (Brazílie)
  • rumunština, Curtea Veche
  • ruština, Azbooka-Atticus
  • srbština, Laguna
  • slovenština, Vydavateľstvo Tatran
  • španělština, Fantascy
  • švédština, Modernista
  • thaiština, The Post Publishing Company Ltd
  • turečtina, Pegasus Yayincilik
  • vietnamština, Nha Nam

Ohlasy

Kniha se dovolává politické tyranie George Orwella stejně jako bukolické mýtotvorby J. R. R. Tolkiena.
— USA Today

Prvotina ve stylu Hunger Games.
— Irish Daily Mail

Kostičas vykresluje kriminální podsvětí budoucnosti, v němž žijí jasnovidci – částečně se jedná o fantasy, částečně o dystopii plnou intrik. Je to svět impozantního rozsahu za doprovodu tolkienovských příloh, slovníků i map.
— Vogue

Kniha Kostičas překypuje bohatstvím nápadů, její dobrodružný příběh vás zcela pohltí. Najdeme v ní ozvěny Narnie, pohádek i knih o dystopické budoucnosti.
— Alexandra Pringleová, šéfredaktorka Bloomsbury

Oslnivě inteligentní, vtipný a okouzlující příběh o nezměrné odvaze, hrdinském soucitu, neskutečné lásce a hledání svobody.
— Booklist

Temná a skvěle vykreslená fantasy.
— Kami Garcia, spoluautorka knihy Nádherné bytosti

Vnitřní mytologie je komplexní a fascinující, emocionální boj podmanivý a tempo zřídkakdy klopýtá.
— Publishers Weekly

Skutečně výjimečné a vzrušující.
— Andy Serkis, herec a představitel Gluma z Pána prstenů

Rozhovor se Samanthou Shannonovou

„Jaká kniha?“ reagovala rodina Samanthy Shannonové, když se dozvěděla o smlouvě na její knihu

Hlavní hrdinka knihy, devatenáctiletá jasnovidka Paige Mahoneyová, nešťastnou náhodou zabije v Londýně dva četníky. Je unesena a držena v zajetí v Oxfordu, ve městě, nad nímž převzala vládu nadpozemská rasa Refájců.

Chtěla jste vždycky psát sci-fi?
Ano – myslím, že člověku poskytuje spoustu možností a fantazie. Je to žánr, ve kterém můžete bořit zdi. Musíte mít uvěřitelný, promyšlený systém, ale nabízí vám více možností než běžný příběh ze současnosti.

Je to zároveň žánr ovládaný muži. Uvažovala jste někdy o tom, že použijete pseudonym?
Ano, uvažovala. Když jsem se o tom poprvé zmínila svému agentovi, který věděl, kdo jsem, použila jsem obojetný pseudonym.

Musíte se s námi o něj podělit. Jak zněl?
Neřeknu to pro případ, že bych ho ještě někdy použila! Ale zmínila jsem se o tom v Bloomsbury a oni mi řekli: „Opravdu si nemusíš dělat starosti.“ Myslím si, že sci-fi už něco z toho chlapocentrického přístupu ztratila díky lidem, jako je Suzanne Collinsová a další, kteří uspěli, když psali pod ženskými jmény. Takže jsem si řekla: Dobře, budu psát pod svým jménem, a jsem opravdu ráda, že jsem se tak rozhodla.

Jaká byla vaše reakce na pseudonym Robert Galbraith, pod nímž J. K. Rowlingová napsala Volání kukačky?
Rozumím tomu, proč ho použila. Mám dojem, že Stephen King udělal něco podobného – použil pseudonym proto, aby zjistil, jestli by ho i tak vydali. Podle mě je zajímavé, že si vybrala mužské jméno.

A jak se cítíte v roli „nové J. K. Rowlingové“, jak vás nazývají? Když jste to slyšela poprvé, jak jste reagovala?
No, to bylo opravdu nešťastné srovnání. Nebylo to myšleno vážně; vzniklo to jen kvůli tomu, že mám u Bloomsbury smlouvu na sedm knih. Je to přirovnání, které se se mnou táhne už rok, na základě jediného článku jednoho novináře [v The Sunday Times]. Nijak toho novináře neobviňuju, ale myslím si, že si tehdy neuvědomil, co přesně tím způsobí. Samozřejmě se to objevilo na Twitteru. Lidi říkali: „Kdo si sakra myslí, že je? Nová J. K. Rowlingová? Co to Bloomsbury dělá?“ Nemůže za to Bloomsbury, ale jeden chlápek. Nemyslím si, že tato kniha připomíná díla J. K. Rowlingové. Jsem pochopitelně její velká fanynka, tak je mi trochu nepříjemné, když se říká, že někdo je něčím novým; to naznačuje, že je něco v nepořádku s tím starým. Nepotřebujeme novou J. K. Rowlingovou. Víte, radši bych byla první Samantha Shannonová.

Inspiroval vás při psaní nějaký styl vyprávění či jiný autor?
Poměrně dost mě inspirovala Margaret Atwoodová. Vlastně jsem žánr dystopie neznala, dokud jsem si nepřečetla Příběh Služebnice. Nějaký vliv bych přičetla také básníkům, jako jsou John Donne a Emily Dickinsonová, na jejichž dílo jsem se zaměřovala na univerzitě. Oba měli opravdu zajímavé způsoby, jak se dívat na život a na smrt. To bylo něco, co mě zaujalo na fantasy, ta morbidní stránka věci.

(...)

Kolik z vašich vlastních zážitků a zkušeností se promítlo do knihy? Pronikl tam váš čas strávený v Oxfordu?
Myslím, že co se témat týče, tak ano. Nicméně se obávám, že si mnoho lidí myslí, že aby se z někoho stal dobrý spisovatel, musí jít na univerzitu, což rozhodně není pravda. Nemyslím si, že jsem se v Oxfordu naučila psát. Nechodila jsem do žádného kurzu tvůrčího psaní nebo něčeho takového.

V roce 2010, když jste byla na praxi u literárního agenta Davida Godwina, jste přišla na zápletku knihy, je to tak? (Godwin je britský agent, který zajistil Pippě Middletonové zálohu čtyři sta tisíc liber za její prvotinu Celebrate.)
Kancelář Davida Godwina sídlí na Seven Dials (Sedm ciferníků) v Covent Garden, na místě, na které jsem ještě nikdy předtím nenarazila, přestože jsem byla v Covent Garden už několikrát. Podivně jsem se zasnila: že jsem dívka, která má stejný pracovní den jako já, až na to, že je shodou okolností také jasnovidka. A tak jsem během polední pauzy vyběhla ven, koupila si úplně obyčejný červený zápisník a začala jsem si zapisovat nápady. Měla jsem představu dystopie a to všechno jsem nějak propojila do tohoto bláznivého příběhu. Potom jsem začala psát.

Jak jste hledala inspiraci pro nápaditou slovní zásobu vašeho futuristického světa?
Hlavní inspirací mi byl Mechanický pomeranč. Celá ta kniha je napsaná slangem. Věděla jsem, že nejsem tak dobrá lingvistka, abych stejným způsobem napsala celý román, ale slang dal Burgessovu románu opravdu zajímavé jazykové zabarvení a já jsem to chtěla alespoň částečně přenést do své knihy. A tak jsem si vyhledala slang viktoriánského podsvětí a upravila si ho podle svého. Chtěla jsem, aby postavy v tomto zvláštním světě devatenáctého století, respektive budoucnosti, měly zřetelně odlišné hlasy.

Kostičas je první kniha ze sedmidílné série. Jak moc máte promyšlený děj u dalších šesti románů?
Mám promyšlenou kostru. Nemám ráda přísné plánování, protože si myslím, že se tím vytratí zábava, když víte, co se stane. Vím, čeho chci v každé knize dosáhnout, a mám hlavní body, ale nemám všechno rozplánované po kapitolách. Myslím si, že postavy se do určité míry píší samy.

Odevzdala jste Kostičas – a co bylo pak? Oznámila jste, že píšete dalších šest dílů?
Nevím, jestli je to pravda, ale slyšela jsem, že je tak trochu tabu přijít k vydavateli a říct: „Musíte vydat všech sedm mých knih.“ Je to trochu domýšlivé.

Neumím si představit, že by to bylo dobře přijato.
Napsala jsem první knihu. Samozřejmě v ní zůstává spousta nezodpovězených otázek, ale končí tak, že by to tak mohlo zůstat. Snažila jsem se to napsat tak, aby mohli případně přijmout jen jeden díl. Ale pak mi v Bloomsbury řekli: „Uvažuješ o tom, že bys napsala další díly?“ A tak jsme se o tom trochu pobavili a shodli jsme se, že sedm by bylo dobré číslo. Už od začátku jsem chtěla napsat právě sedm dílů, protože je to pro sérii velmi silné číslo, a oni tomu byli otevření.

Myslíte si, že se do druhé knihy pustíte s větší jistotou, nebo jste z ní nervózní?
Myslím, že jsem se během korektur první knihy hodně naučila. Když jsem text odevzdávala, byl to syrový produkt, ještě nebyl připravený k publikování. Napořád si budu pamatovat, že v textu bylo osm koupacích scén. Paige byla pořád ve vaně! Nejspíš to bylo proto, že jsem si text po sobě nepřečetla, než jsem ho odevzdala svému agentovi. Vzpomínám si na jednu z prvních poznámek v rukopisu: „Koupel?“ A zároveň Paige nikdy nic nejedla, takže to byly jen samé koupele a žádné jídlo.

Vyrostla jste v literární domácnosti?
To tedy opravdu ne. Jsem první z naší rodiny, kdo šel na vysokou školu. A také jsem první spisovatel. Můj táta je policista v důchodu a maminka pracuje ve společnosti zpracovávající sklo jako manažerka zdraví a bezpečnosti. Můj nevlastní otec je instalatér. Mám čtyři nevlastní sourozence, jednoho z mámina manželství a tři z tátova. Takže jsme tak trochu roztroušení. Rodičům jsem rukopis ani nedala přečíst, protože jsem se měla věnovat škole a získat diplom. Držela jsem to v tichosti a tajnosti.

Co si rodina myslí o vaší závratné literární kariéře?
Myslím, že jsou z toho hodně překvapení, protože když jsem zavolala mámě a řekla: „Vydají mi knihu,“ odpověděla: „Jakou knihu?“ „Knihu, co jsem napsala za tvými zády.“ Takže to byla celkem legrace, ale nakonec byla máma moc ráda, protože už jednou zažila, jak to dopadlo s Aurorou [román, který Shannonová napsala v patnácti letech a v sedmnácti ho rozeslala agentům, ale nikdy nevyšel]. V jednu chvíli máma vyhazovala odmítavé dopisy ještě dřív, než jsem je uviděla. Nechtěla mě vidět ještě naštvanější. Takže teď byla opravdu nadšená, když se mi to konečně podařilo, navíc u tak velkého nakladatelství, jako je Bloomsbury. Nemohli jsme tomu uvěřit!

Jak jste to oslavila?
Myslím, že jsem tehdy přijela do školy o něco dřív než normálně; nemůžu si vzpomenout, co přesně jsem ten den dělala, ale jsem si celkem jistá, že na koleji nikdo jiný nebyl. Takže jsem seděla na posteli a říkala si „no teda!“. Bylo to vážně, opravdu šílené. Nešla jsem ven do města nebo něco podobného. Jen jsem tam tak seděla a zírala na ten rukopis.

A šla jste si koupit něco úplně bláznivého?
Jen nějaké knihy! A mám v plánu splatit své studentské půjčky.

V čem jste si s hlavní hrdinkou Paige podobné? Je vaším alter egem?
Ona je nejspíš tím, kým bych chtěla být. Žiju zprostředkovaně skrze ni. Jsem rozhodně mnohem rozumnější než ona. Myslím, že by klidně vyhrožovala chlapovi, který je pětkrát větší než ona. Někteří lidé mi říkají: „Děláte bojové umění nebo něco takového?“ a já odpovídám: „Ne, když vylezu nahoru na schodiště, tak mě to ohromí.“

Napadá vás někdo, kdo by ji mohl hrát?
Legrační je, že Paige a Strážce [Refájec, který se v Oxfordu stane jejím dozorcem] jsou dvě postavy, u nichž jsem se nejvíc snažila, protože mám naprosto přesnou představu, jak by měli vypadat, a je velmi těžké pro ně najít odpovídající herce. Nicméně Jaxona [Paigin šéf v Londýně] by měl rozhodně hrát Benedict Cumberbatch a Nicka [Paigin nejlepší přítel a kolega] Alexander Skarsgård. To by bylo moje ideální herecké obsazení.

Autorka rozhovoru: Bridget Arsenaultová, Vanity Fair
Redakčně upraveno a kráceno, zdroj: http://www.vanityfair.com/online/daily/2013/08/the-bone-season-samantha-shannon-interview

Samantha Shannonová: „Věděla jsem, že tato kniha mě změní“

Byl tehdy zatažený den, začátek roku 2012. Pár týdnů poté, co můj rukopis začala zastupovat agentura. A můj agent mi volal dobré zprávy.

Šprtala jsem na test z renesanční literatury. Přijela jsem do Oxfordu o pár dní dřív, na koleji nikdo nebyl. Ten telefonát byl po nějaké době můj první kontakt s člověkem. „Bloomsbury poslalo nabídku na Kostičas,“ řekl mi můj agent. „Co tomu říkáš?“

Nemohla jsem vůbec přemýšlet, byla jsem v šoku. Pamatuju si, že jsem řekla „ano“, zavěsila jsem a několik minut zůstala sedět na posteli. Přistihla jsem se, jak zírám na rukopis, který jsem měla jako obvykle otevřený na svém notebooku. Byl to okamžik závratné, ohromující radosti.

Píšu od svých třinácti let. Začínala jsem povídkami, svůj styl jsem si vyzkoušela na prvním románu, který jsem napsala, když jsem ještě byla na střední škole. Tento román se nakonec „utahal“, „vyhořel“. Pracovala jsem na něm příliš dlouho, až jsem s ním úplně ztratila kontakt. Ale během stáže v roce 2011 jsem dostala nápad na nový příběh. Představovala jsem si Londýn, v němž žijí jasnovidci. Tato jiskra zažehla proud dalších myšlenek. Najednou jsem se cítila nabitá elektřinou. Ano, toto bych mohla napsat. Vlastně ne – to musím napsat.

Pochopitelně jsem si s sebou do práce nevzala žádný blok. Během polední pauzy jsem se vydala po Bow Street hledat papírnictví. Poté co jsem se neuvěřitelně ztratila, jsem vběhla na poštu a tam jsem si koupila zářivě červený zápisník. Nebyl to stylový blok, žádný Moleskine nebo Castelli, jaký byste mohli koupit spisovateli k Vánocům – ale mělo to stránky a já jsem nic víc nepotřebovala. Po zbytek stáže jsem každou polední pauzu trávila v kavárně na Monmouth Street a čmárala si nápady. Brzy jsem měla základní ingredience románu: vypravěče, zápletku, postavy. V době, kdy jsem se pustila do první kapitoly, jsem už věděla, že mě tato kniha změní.

(...)

Po telefonátu s agentem jsem poskakovala po pokoji s mobilem u ucha a volala každému, koho znám. Bylo to dočasné šílenství. Nebo možná ne až tak dočasné. Ta zkušenost s vydáním knihy je pro mě stále tak neuvěřitelná a úžasná jako tehdy. Dostalo se mi vřelého přivítání v nakladatelském světě: od mého agenta, mých dvou skvělých redaktorů, knihkupců a blogerů a dokonce i od skutečné knižní postavy – Gluma, který koupil filmová práva (v rafinovanější masce Andyho Serkise, spoluvlastníka společnosti Imaginarium). Kostičas prošel redakcí, byl prodán do dalších zemí a získal nádhernou obálku.

Nedokážu popsat, jak se cítím v tomto roce, kdy kniha vychází. Nikdy jsem si nepomyslela, že budu moci napsat slova „rok vydání“ bez záchvěvu touhy. Zdá se, že už je to dávno, co mi bylo patnáct, prsty jsem měla ztuhlé po několika hodinách psaní na stroji, kdy jsem chrlila slova, která, jak se zdálo, nikdy nikdo neuslyší. Psaní je hořkosladké – někdy osamělé, vždycky náročné –, ale jsem ráda, že mé patnáctileté já svůj první román odhodilo. Dalo mi to šanci začít znova. A jestli jsem se naučila něco, co bych mohla poradit začínajícím autorům, pak je to tohle: nikdy nemějte strach zkusit to znovu.

(...)

Nikdy nezapomenu na to, že kniha, která mi vychází, mívala podobu skromného zápisníku vystaveného v regálu na poště blízko Strandu – a pokud by Bloomsbury nedalo šanci neznámému autorovi, mohlo by to v něm zůstat dodnes.

Samantha Shannonová, Waterstones
Redakčně kráceno a upraveno, zdroj: http://blog.waterstones.com/2013/01/the-year-ahead-samantha-shannon/