Ocenění a nominace

  • Best­seller dení­ku New York Times a Sun­day Times
  • Kni­ha roku pod­le Dai­ly Mail, Sty­list a Huf­fing­ton Post
  • Dru­hý nej­lep­ší román v kate­go­rii Para­nor­mal fan­ta­sy v Good­reads Cho­ice Awards 2013
  • Jed­na z nej­lep­ších knih roku 2013 v kate­go­rii Science Ficti­on a Fan­ta­sy pod­le Amazonu
  • Užší nomi­na­ce na cenu Women of the Futu­re v kate­go­rii The Young Star 2012
  • Nomi­na­ce na cenu Futu­re­Book Innovation
  • Cena Red Hot Women Award – Woman to Watch 2013

Práva prodána do 27 jazyků

  • bul­har­šti­na, Cie­la Nor­ma AD
  • kata­lán­šti­na, Edi­ci­ons Bromera
  • čín­šti­na, Shan­ghai 99 Cul­tu­re Consulting
  • tra­dič­ní čín­šti­na, Sharp Point Press
  • chor­vat­šti­na, Simplified
  • češ­ti­na, Host
  • dán­šti­na, Uit­ge­ve­rij Prometheus
  • fran­couz­šti­na, Les Édi­ti­ons J’ai Lu
  • něm­či­na, Ber­lin Verlag
  • řečti­na, Platypus
  • hebrej­šti­na, Agam Books
  • maďar­šti­na, Athe­na­e­um Kiadó
  • ital­šti­na, Sala­ni Editore
  • lotyš­ti­na, Zvai­gz­ne ABC
  • norš­ti­na, Kag­ge Forlag
  • pol­šti­na, SQN
  • por­tu­gal­šti­na, Casa das Letras
  • por­tu­gal­šti­na, Edi­to­ra Roc­co (Bra­zí­lie)
  • rumun­šti­na, Cur­tea Veche
  • ruš­ti­na, Azbooka-Atticus
  • srbšti­na, Laguna
  • slo­ven­šti­na, Vyda­va­teľstvo Tatran
  • špa­něl­šti­na, Fantascy
  • švéd­šti­na, Modernista
  • thaiš­ti­na, The Post Pub­lishing Com­pa­ny Ltd
  • turečti­na, Pega­sus Yayincilik
  • viet­namš­ti­na, Nha Nam 

Ohlasy

Kni­ha se dovo­lá­vá poli­tic­ké tyra­nie Geor­ge Orwel­la stej­ně jako buko­lic­ké mýto­tvor­by J. R. R. Tolkiena.
— USA Today

Prvo­ti­na ve sty­lu Hun­ger Games.
— Irish Dai­ly Mail

Kos­ti­čas vykres­lu­je kri­mi­nál­ní pod­svě­tí budouc­nos­ti, v němž žijí jas­no­vid­ci – čás­teč­ně se jed­ná o fan­ta­sy, čás­teč­ně o dysto­pii plnou intrik. Je to svět impo­zant­ní­ho roz­sa­hu za dopro­vo­du tol­ki­e­nov­ských pří­loh, slov­ní­ků i map.
— Vogue

Kni­ha Kos­ti­čas pře­ky­pu­je bohat­stvím nápa­dů, její dob­ro­druž­ný pří­běh vás zce­la pohl­tí. Najde­me v ní ozvě­ny Nar­nie, pohá­dek i knih o dysto­pic­ké budoucnosti.
— Ale­xan­dra Prin­gle­o­vá, šéf­re­dak­tor­ka Bloomsbury

Osl­ni­vě inte­li­gent­ní, vtip­ný a okouz­lu­jí­cí pří­běh o nezměr­né odva­ze, hrdin­ském sou­ci­tu, nesku­teč­né lás­ce a hle­dá­ní svobody.
— Boo­klist

Tem­ná a skvě­le vykres­le­ná fantasy.
— Kami Gar­cia, spo­lu­au­tor­ka kni­hy Nád­her­né bytosti

Vnitř­ní myto­lo­gie je kom­plex­ní a fas­ci­nu­jí­cí, emo­ci­o­nál­ní boj pod­ma­ni­vý a tem­po zříd­kakdy klopýtá.
— Pub­lishers Weekly

Sku­teč­ně výji­meč­né a vzrušující.
— Andy Ser­kis, herec a před­sta­vi­tel Glu­ma z Pána prstenů

Obsah z 'https://www.youtube.com/e[…]' není možné zobrazit bez souhlasu s cookies.

Rozhovor se Samanthou Shannonovou

„Jaká kni­ha?“ rea­go­va­la rodi­na Saman­thy Shan­no­no­vé, když se dozvě­dě­la o smlou­vě na její knihu

Hlav­ní hrdin­ka kni­hy, deva­te­nác­ti­le­tá jas­no­vid­ka Pai­ge Maho­neyo­vá, nešťast­nou náho­dou zabi­je v Lon­dýně dva čet­ní­ky. Je une­se­na a drže­na v zaje­tí v Oxfor­du, ve měs­tě, nad nímž pře­vza­la vlá­du nad­po­zem­ská rasa Refájců.

Chtě­la jste vždyc­ky psát sci-fi?
Ano – mys­lím, že člo­vě­ku posky­tu­je spous­tu mož­nos­tí a fan­ta­zie. Je to žánr, ve kte­rém může­te bořit zdi. Musí­te mít uvě­ři­tel­ný, pro­myš­le­ný sys­tém, ale nabí­zí vám více mož­nos­tí než běž­ný pří­běh ze současnosti.

Je to záro­veň žánr ovlá­da­ný muži. Uva­žo­va­la jste někdy o tom, že pou­ži­je­te pseudonym?
Ano, uva­žo­va­la. Když jsem se o tom popr­vé zmí­ni­la své­mu agen­to­vi, kte­rý věděl, kdo jsem, pou­ži­la jsem obo­jet­ný pseudonym.

Musí­te se s námi o něj podě­lit. Jak zněl?
Neřek­nu to pro pří­pad, že bych ho ješ­tě někdy pou­ži­la! Ale zmí­ni­la jsem se o tom v Blo­om­sbu­ry a oni mi řek­li: „Oprav­du si nemu­síš dělat sta­ros­ti.“ Mys­lím si, že sci-fi už něco z toho chla­po­cen­t­ric­ké­ho pří­stu­pu ztra­ti­la díky lidem, jako je Suzan­ne Col­lin­so­vá a dal­ší, kte­ří uspě­li, když psa­li pod žen­ský­mi jmé­ny. Tak­že jsem si řek­la: Dob­ře, budu psát pod svým jmé­nem, a jsem oprav­du ráda, že jsem se tak rozhodla.

Jaká byla vaše reak­ce na pseu­do­nym Robert Gal­brai­th, pod nímž J. K. Row­lin­go­vá napsa­la Volá­ní kukačky?
Rozu­mím tomu, proč ho pou­ži­la. Mám dojem, že Ste­phen King udě­lal něco podob­né­ho – pou­žil pseu­do­nym pro­to, aby zjis­til, jest­li by ho i tak vyda­li. Pod­le mě je zají­ma­vé, že si vybra­la muž­ské jméno.

A jak se cítí­te v roli „nové J. K. Row­lin­go­vé“, jak vás nazý­va­jí? Když jste to sly­še­la popr­vé, jak jste reagovala?
No, to bylo oprav­du nešťast­né srov­ná­ní. Neby­lo to myš­le­no váž­ně; vznik­lo to jen kvů­li tomu, že mám u Blo­om­sbu­ry smlou­vu na sedm knih. Je to při­rov­ná­ní, kte­ré se se mnou táh­ne už rok, na zákla­dě jedi­né­ho člán­ku jed­no­ho novi­ná­ře [v The Sun­day Times]. Nijak toho novi­ná­ře neob­vi­ňu­ju, ale mys­lím si, že si teh­dy neu­vě­do­mil, co přes­ně tím způ­so­bí. Samo­zřej­mě se to obje­vi­lo na Twit­te­ru. Lidi říka­li: „Kdo si sak­ra mys­lí, že je? Nová J. K. Row­lin­go­vá? Co to Blo­om­sbu­ry dělá?“ Nemů­že za to Blo­om­sbu­ry, ale jeden chlá­pek. Nemys­lím si, že tato kni­ha při­po­mí­ná díla J. K. Row­lin­go­vé. Jsem pocho­pi­tel­ně její vel­ká fanyn­ka, tak je mi tro­chu nepří­jem­né, když se říká, že někdo je něčím novým; to nazna­ču­je, že je něco v nepo­řád­ku s tím sta­rým. Nepo­tře­bu­je­me novou J. K. Row­lin­go­vou. Víte, rad­ši bych byla prv­ní Saman­tha Shannonová.

Inspi­ro­val vás při psa­ní něja­ký styl vyprá­vě­ní či jiný autor?
Poměr­ně dost mě inspi­ro­va­la Mar­ga­ret Atwo­o­do­vá. Vlast­ně jsem žánr dysto­pie nezna­la, dokud jsem si nepře­čet­la Pří­běh Slu­žeb­ni­ce. Něja­ký vliv bych při­čet­la také bás­ní­kům, jako jsou John Don­ne a Emi­ly Dic­kin­so­no­vá, na jejichž dílo jsem se zamě­řo­va­la na uni­ver­zi­tě. Oba měli oprav­du zají­ma­vé způ­so­by, jak se dívat na život a na smrt. To bylo něco, co mě zau­ja­lo na fan­ta­sy, ta mor­bid­ní strán­ka věci.

(…)

Kolik z vašich vlast­ních zážit­ků a zku­še­nos­tí se pro­mít­lo do kni­hy? Pro­ni­kl tam váš čas strá­ve­ný v Oxfordu?
Mys­lím, že co se témat týče, tak ano. Nicmé­ně se obá­vám, že si mno­ho lidí mys­lí, že aby se z něko­ho stal dob­rý spi­so­va­tel, musí jít na uni­ver­zi­tu, což roz­hod­ně není prav­da. Nemys­lím si, že jsem se v Oxfor­du nau­či­la psát. Necho­di­la jsem do žád­né­ho kur­zu tvůr­čí­ho psa­ní nebo něče­ho takového.

V roce 2010, když jste byla na pra­xi u lite­rár­ní­ho agen­ta Davi­da Godwi­na, jste při­šla na záplet­ku kni­hy, je to tak? (Godwin je brit­ský agent, kte­rý zajis­til Pip­pě Mid­dle­to­no­vé zálo­hu čty­ři sta tisíc liber za její prvo­ti­nu Celebrate.)
Kan­ce­lář Davi­da Godwi­na síd­lí na Seven Dials (Sedm cifer­ní­ků) v Covent Gar­den, na mís­tě, na kte­ré jsem ješ­tě nikdy před­tím nena­ra­zi­la, přes­to­že jsem byla v Covent Gar­den už něko­li­krát. Podiv­ně jsem se zasni­la: že jsem dív­ka, kte­rá má stej­ný pra­cov­ní den jako já, až na to, že je sho­dou okol­nos­tí také jas­no­vid­ka. A tak jsem během poled­ní pau­zy vyběh­la ven, kou­pi­la si úpl­ně oby­čej­ný čer­ve­ný zápis­ník a zača­la jsem si zapi­so­vat nápa­dy. Měla jsem před­sta­vu dysto­pie a to všech­no jsem nějak pro­po­ji­la do toho­to bláz­ni­vé­ho pří­bě­hu. Potom jsem zača­la psát.

Jak jste hle­da­la inspi­ra­ci pro nápa­di­tou slov­ní záso­bu vaše­ho futu­ris­tic­ké­ho světa?
Hlav­ní inspi­ra­cí mi byl Mecha­nic­ký pome­ranč. Celá ta kni­ha je napsa­ná slan­gem. Vědě­la jsem, že nejsem tak dob­rá lin­gvist­ka, abych stej­ným způ­so­bem napsa­la celý román, ale slang dal Bur­ges­so­vu romá­nu oprav­du zají­ma­vé jazy­ko­vé zabar­ve­ní a já jsem to chtě­la ale­spoň čás­teč­ně pře­nést do své kni­hy. A tak jsem si vyhle­da­la slang vik­to­ri­án­ské­ho pod­svě­tí a upra­vi­la si ho pod­le své­ho. Chtě­la jsem, aby posta­vy v tom­to zvlášt­ním svě­tě deva­te­nác­té­ho sto­le­tí, respek­ti­ve budouc­nos­ti, měly zře­tel­ně odliš­né hlasy.

Kos­ti­čas je prv­ní kni­ha ze sed­mi­díl­né série. Jak moc máte pro­myš­le­ný děj u dal­ších šes­ti románů?
Mám pro­myš­le­nou kost­ru. Nemám ráda přís­né plá­no­vá­ní, pro­to­že si mys­lím, že se tím vytra­tí zába­va, když víte, co se sta­ne. Vím, čeho chci v kaž­dé kni­ze dosáh­nout, a mám hlav­ní body, ale nemám všech­no roz­plá­no­va­né po kapi­to­lách. Mys­lím si, že posta­vy se do urči­té míry píší samy.

Ode­vzda­la jste Kos­ti­čas – a co bylo pak? Ozná­mi­la jste, že píše­te dal­ších šest dílů?
Nevím, jest­li je to prav­da, ale sly­še­la jsem, že je tak tro­chu tabu při­jít k vyda­va­te­li a říct: „Musí­te vydat všech sedm mých knih.“ Je to tro­chu domýšlivé.

Neu­mím si před­sta­vit, že by to bylo dob­ře přijato.
Napsa­la jsem prv­ní kni­hu. Samo­zřej­mě v ní zůstá­vá spous­ta nezod­po­vě­ze­ných otá­zek, ale kon­čí tak, že by to tak moh­lo zůstat. Sna­ži­la jsem se to napsat tak, aby moh­li pří­pad­ně při­jmout jen jeden díl. Ale pak mi v Blo­om­sbu­ry řek­li: „Uva­žu­ješ o tom, že bys napsa­la dal­ší díly?“ A tak jsme se o tom tro­chu poba­vi­li a shod­li jsme se, že sedm by bylo dob­ré čís­lo. Už od začát­ku jsem chtě­la napsat prá­vě sedm dílů, pro­to­že je to pro sérii vel­mi sil­né čís­lo, a oni tomu byli otevření.

Mys­lí­te si, že se do dru­hé kni­hy pus­tí­te s vět­ší jis­to­tou, nebo jste z ní nervózní?
Mys­lím, že jsem se během korek­tur prv­ní kni­hy hod­ně nau­či­la. Když jsem text ode­vzdá­va­la, byl to syro­vý pro­dukt, ješ­tě nebyl při­pra­ve­ný k pub­li­ko­vá­ní. Napo­řád si budu pama­to­vat, že v tex­tu bylo osm kou­pa­cích scén. Pai­ge byla pořád ve vaně! Nej­spíš to bylo pro­to, že jsem si text po sobě nepře­čet­la, než jsem ho ode­vzda­la své­mu agen­to­vi. Vzpo­mí­nám si na jed­nu z prv­ních pozná­mek v ruko­pi­su: „Kou­pel?“ A záro­veň Pai­ge nikdy nic nejed­la, tak­že to byly jen samé kou­pe­le a žád­né jídlo.

Vyrost­la jste v lite­rár­ní domácnosti?
To tedy oprav­du ne. Jsem prv­ní z naší rodi­ny, kdo šel na vyso­kou ško­lu. A také jsem prv­ní spi­so­va­tel. Můj táta je poli­cis­ta v důcho­du a mamin­ka pra­cu­je ve spo­leč­nos­ti zpra­co­vá­va­jí­cí sklo jako mana­žer­ka zdra­ví a bez­peč­nos­ti. Můj nevlast­ní otec je insta­la­tér. Mám čty­ři nevlast­ní sou­ro­zen­ce, jed­no­ho z mámi­na man­žel­ství a tři z táto­va. Tak­že jsme tak tro­chu roz­trou­še­ní. Rodi­čům jsem ruko­pis ani neda­la pře­číst, pro­to­že jsem se měla věno­vat ško­le a zís­kat diplom. Drže­la jsem to v tichos­ti a tajnosti.

Co si rodi­na mys­lí o vaší závrat­né lite­rár­ní kariéře?
Mys­lím, že jsou z toho hod­ně pře­kva­pe­ní, pro­to­že když jsem zavo­la­la mámě a řek­la: „Vyda­jí mi kni­hu,“ odpo­vě­dě­la: „Jakou kni­hu?“ „Kni­hu, co jsem napsa­la za tvý­mi zády.“ Tak­že to byla cel­kem legra­ce, ale nako­nec byla máma moc ráda, pro­to­že už jed­nou zaži­la, jak to dopadlo s Auro­rou [román, kte­rý Shan­no­no­vá napsa­la v pat­nác­ti letech a v sedm­nác­ti ho roze­sla­la agen­tům, ale nikdy nevy­šel]. V jed­nu chví­li máma vyha­zo­va­la odmí­ta­vé dopi­sy ješ­tě dřív, než jsem je uvi­dě­la. Nechtě­la mě vidět ješ­tě naštva­něj­ší. Tak­že teď byla oprav­du nad­še­ná, když se mi to koneč­ně poda­ři­lo, navíc u tak vel­ké­ho nakla­da­tel­ství, jako je Blo­om­sbu­ry. Nemoh­li jsme tomu uvěřit!

Jak jste to oslavila?
Mys­lím, že jsem teh­dy při­je­la do ško­ly o něco dřív než nor­mál­ně; nemůžu si vzpo­me­nout, co přes­ně jsem ten den děla­la, ale jsem si cel­kem jis­tá, že na kole­ji nikdo jiný nebyl. Tak­že jsem sedě­la na poste­li a říka­la si „no teda!“. Bylo to váž­ně, oprav­du šíle­né. Nešla jsem ven do měs­ta nebo něco podob­né­ho. Jen jsem tam tak sedě­la a zíra­la na ten rukopis.

A šla jste si kou­pit něco úpl­ně bláznivého?
Jen něja­ké kni­hy! A mám v plá­nu spla­tit své stu­dent­ské půjčky.

V čem jste si s hlav­ní hrdin­kou Pai­ge podob­né? Je vaším alter egem?
Ona je nej­spíš tím, kým bych chtě­la být. Žiju zpro­střed­ko­va­ně skr­ze ni. Jsem roz­hod­ně mno­hem rozum­něj­ší než ona. Mys­lím, že by klid­ně vyhro­žo­va­la chla­po­vi, kte­rý je pět­krát vět­ší než ona. Někte­ří lidé mi říka­jí: „Dělá­te bojo­vé umě­ní nebo něco tako­vé­ho?“ a já odpo­ví­dám: „Ne, když vyle­zu naho­ru na scho­diš­tě, tak mě to ohromí.“

Napa­dá vás někdo, kdo by ji mohl hrát?
Legrač­ní je, že Pai­ge a Stráž­ce [Refá­jec, kte­rý se v Oxfor­du sta­ne jejím dozor­cem] jsou dvě posta­vy, u nichž jsem se nej­víc sna­ži­la, pro­to­že mám napros­to přes­nou před­sta­vu, jak by měli vypa­dat, a je vel­mi těž­ké pro ně najít odpo­ví­da­jí­cí her­ce. Nicmé­ně Jaxo­na [Pai­gin šéf v Lon­dýně] by měl roz­hod­ně hrát Bene­dict Cum­ber­batch a Nic­ka [Pai­gin nej­lep­ší pří­tel a kole­ga] Ale­xan­der Skar­s­gård. To by bylo moje ide­ál­ní herec­ké obsazení.

Autor­ka roz­ho­vo­ru: Bridget Arse­naul­to­vá, Vani­ty Fair
Redakč­ně upra­ve­no a krá­ce­no, zdroj: http://​www​.vani​ty​fair​.com/​o​n​l​i​n​e​/​d​a​i​l​y​/​2​0​1​3​/​0​8​/​t​h​e​-​b​o​n​e​-​s​e​a​s​o​n​-​s​a​m​a​n​t​h​a​-​s​h​a​n​n​o​n​-​i​n​t​e​rview

Samantha Shannonová: „Věděla jsem, že tato kniha mě změní“

Byl teh­dy zata­že­ný den, začá­tek roku 2012. Pár týd­nů poté, co můj ruko­pis zača­la zastu­po­vat agen­tu­ra. A můj agent mi volal dob­ré zprávy.

Špr­ta­la jsem na test z rene­sanč­ní lite­ra­tu­ry. Při­je­la jsem do Oxfor­du o pár dní dřív, na kole­ji nikdo nebyl. Ten tele­fo­nát byl po něja­ké době můj prv­ní kon­takt s člo­vě­kem. „Blo­om­sbu­ry posla­lo nabíd­ku na Kos­ti­čas,“ řekl mi můj agent. „Co tomu říkáš?“

Nemoh­la jsem vůbec pře­mýš­let, byla jsem v šoku. Pama­tu­ju si, že jsem řek­la „ano“, zavě­si­la jsem a něko­lik minut zůsta­la sedět na poste­li. Při­stih­la jsem se, jak zírám na ruko­pis, kte­rý jsem měla jako obvykle ote­vře­ný na svém note­boo­ku. Byl to oka­mžik závrat­né, ohro­mu­jí­cí radosti.

Píšu od svých tři­nác­ti let. Začí­na­la jsem povíd­ka­mi, svůj styl jsem si vyzkou­še­la na prv­ním romá­nu, kte­rý jsem napsa­la, když jsem ješ­tě byla na střed­ní ško­le. Ten­to román se nako­nec „uta­hal“, „vyho­řel“. Pra­co­va­la jsem na něm pří­liš dlou­ho, až jsem s ním úpl­ně ztra­ti­la kon­takt. Ale během stá­že v roce 2011 jsem dosta­la nápad na nový pří­běh. Před­sta­vo­va­la jsem si Lon­dýn, v němž žijí jas­no­vid­ci. Tato jis­kra zažeh­la proud dal­ších myš­le­nek. Najed­nou jsem se cíti­la nabi­tá elektři­nou. Ano, toto bych moh­la napsat. Vlast­ně ne – to musím napsat.

Pocho­pi­tel­ně jsem si s sebou do prá­ce nevza­la žád­ný blok. Během poled­ní pau­zy jsem se vyda­la po Bow Street hle­dat papír­nic­tví. Poté co jsem se neu­vě­ři­tel­ně ztra­ti­la, jsem vběh­la na poš­tu a tam jsem si kou­pi­la záři­vě čer­ve­ný zápis­ník. Nebyl to sty­lo­vý blok, žád­ný Moleski­ne nebo Cas­tel­li, jaký bys­te moh­li kou­pit spi­so­va­te­li k Váno­cům – ale mělo to strán­ky a já jsem nic víc nepo­tře­bo­va­la. Po zby­tek stá­že jsem kaž­dou poled­ní pau­zu trá­vi­la v kavár­ně na Monmou­th Street a čmá­ra­la si nápa­dy. Brzy jsem měla základ­ní ingre­di­en­ce romá­nu: vypra­vě­če, záplet­ku, posta­vy. V době, kdy jsem se pus­ti­la do prv­ní kapi­to­ly, jsem už vědě­la, že mě tato kni­ha změní.

(…)

Po tele­fo­ná­tu s agen­tem jsem poska­ko­va­la po poko­ji s mobi­lem u ucha a vola­la kaž­dé­mu, koho znám. Bylo to dočas­né šílen­ství. Nebo mož­ná ne až tak dočas­né. Ta zku­še­nost s vydá­ním kni­hy je pro mě stá­le tak neu­vě­ři­tel­ná a úžas­ná jako teh­dy. Dosta­lo se mi vře­lé­ho při­ví­tá­ní v nakla­da­tel­ském svě­tě: od mého agen­ta, mých dvou skvě­lých redak­to­rů, knih­kup­ců a blo­ge­rů a dokon­ce i od sku­teč­né kniž­ní posta­vy – Glu­ma, kte­rý kou­pil fil­mo­vá prá­va (v rafi­no­va­něj­ší mas­ce Andy­ho Ser­ki­se, spo­lu­vlast­ní­ka spo­leč­nos­ti Ima­gi­na­ri­um). Kos­ti­čas pro­šel redak­cí, byl pro­dán do dal­ších zemí a zís­kal nád­her­nou obálku.

Nedo­ká­žu popsat, jak se cítím v tom­to roce, kdy kni­ha vychá­zí. Nikdy jsem si nepo­mys­le­la, že budu moci napsat slo­va „rok vydá­ní“ bez záchvě­vu tou­hy. Zdá se, že už je to dáv­no, co mi bylo pat­náct, prs­ty jsem měla ztuh­lé po něko­li­ka hodi­nách psa­ní na stro­ji, kdy jsem chr­li­la slo­va, kte­rá, jak se zdá­lo, nikdy nikdo neu­sly­ší. Psa­ní je hoř­ko­slad­ké – někdy osa­mě­lé, vždyc­ky nároč­né –, ale jsem ráda, že mé pat­nác­ti­le­té já svůj prv­ní román odho­di­lo. Dalo mi to šan­ci začít zno­va. A jest­li jsem se nau­či­la něco, co bych moh­la pora­dit začí­na­jí­cím auto­rům, pak je to tohle: nikdy neměj­te strach zku­sit to znovu.

(…)

Nikdy neza­po­me­nu na to, že kni­ha, kte­rá mi vychá­zí, míva­la podo­bu skrom­né­ho zápis­ní­ku vysta­ve­né­ho v regá­lu na poš­tě blíz­ko Stran­du – a pokud by Blo­om­sbu­ry neda­lo šan­ci nezná­mé­mu auto­ro­vi, moh­lo by to v něm zůstat dodnes.

Saman­tha Shan­no­no­vá, Waterstones
Redakč­ně krá­ce­no a upra­ve­no, zdroj: http://​blog​.water​sto​nes​.com/​2​0​1​3​/​0​1​/​t​h​e​-​y​e​a​r​-​a​h​e​a​d​-​s​a​m​a​n​t​h​a​-​s​h​a​nnon/