Dlouhá trať je sbírkou povídek, kterou vydáváte po ukončení volné románové trilogie. Jaké pro vás bylo vtěsnat témata do menších útvarů?
Byl to pro mě úplně jiný druh psaní, taková mikropráce. Každý román, který jsem zatím napsala, vyžadoval velké přípravy v řádu minimálně měsíců. Povoláním jsem učitelka, takže jsem v tomhle ohledu vycepovaná. Při psaní povídek to ale nebylo třeba, prostě jsem si sedla ke kompu a bác ho, povídka byla hotová. Samotnou mě někdy překvapilo, jak jednoduché to bylo, a ještě větší překvapení přišlo, když se Host rozhodl mi povídky vydat. Třeba povídka „Díra“ vznikla poté, co se u nás v činžáku stala nešťastná událost: sousedům propadl zábradlím schodiště pejsek a zabil se. Já jsem z toho pak nemohla spát, večer v posteli jsem pořád koukala dolů do díry uprostřed našeho schodiště, a tak jsem se těch nepříjemných představ potřebovala zbavit. „Díru“ jsem napsala za odpoledne a pak ji ještě párkrát předělávala, ale celkově to nebylo déle než pár hodin. A nejvíc času mi zabrala povídka „Zbytečný člověk“, kterou jsem psala pár týdnů. Je pravda, že tam jsem si spoustu informací dohledávala, ale nehrotila jsem to, podle mě by to bylo kontraproduktivní.

I v Dlouhé trati se vypořádáváte s tíživými náměty. Pomáhají vám povídky „nasvítit“ problémy třeba z trochu jiných úhlů pohledu?
Rozdíl vidím hlavně ve způsobu práce, ale jinak píšu pořád o tom samém. Povídka je určitá zkratka, nedovoluje větší odbočky, a tak umožňuje soustředit se na jedno téma. Někde jsem slyšela, že povídka je rozpracovaná anekdota, a v mém případě to určitě sedí. Základem byl vždycky jeden nápad, který stačilo rozvést.

Knížka má krátce po svém vydání velmi dobré hodnocení, čtenáři oceňují atmosféru povídek a to, že jdete až na dřeň. Témata, o nichž píšete, vám velmi sedí. Zkoušela jste ale někdy psát o něčem veselejším?
Každá moje kniha měla zpočátku velmi dobré hodnocení a pak se to zhoršilo, takže se teprve uvidí, kam hodnocení spadne, ale zdá se, že to na sebevraždu nebude. Jinak já bych strašně ráda napsala něco pozitivního, co zahřeje u srdíčka. Každou chvíli mi volá někdo z rodiny nebo kamarádů a vyzývá mě, ať konečně napíšu něco veselého, třeba knížku pro děti, ale ono mi to nejde. Když se pokusím o vtip, je to trapas. Když se snažím načrtnout komickou postavu, tak mi umře. Přitom mi všichni kamarádi říkají, že jsem strašně vtipná, ale když začnu psát, v hlavě mi to přecvakne do patosu.

Ptám se proto, že jsme se s pár lidmi už bavili o tom, jak by to asi vypadalo. Tak mě zajímá, jestli jste to sama někdy zkoušela. Třeba vás veselejší náměty vůbec nezajímají, což bych taky chápal.
Veselejší náměty mě rozhodně zajímají, ale je fakt, že mám asi trochu jiný smysl pro humor než většina. Například jsem se ani jednou nezasmála u Vejce a já nebo Šťastného Jima. Natožpak u Saturnina. Já vidím humor například v Kafkovi, Solženicynovi nebo Vonnegutovi. To se směju, až brečím.

Nedávno vyšel v Hostu očekávaný román Bernardine Evaristové Dívka, žena, jiné, který jste překládala. Jak se vám dařilo vyznat se ve spleti postav? Můžete tu knihu nějak popsat?
Dívka, žena, jiné pro mě byla velká výzva. Lehkovážně jsem kývla na překlad a pak jsem byla v nervu, že to nezvládnu. Ve zkratce se jedná o propletené příběhy dvanácti žen, které žijí nebo žily v Británii, mají aspoň zčásti černé předky a kromě toho všechny chápou svou sexualitu jako výzvu. Každá z žen má jiný styl vyjadřování, což bylo třeba zohlednit v překladu. Bylo tam hodně překladatelských oříšků: dialekty, slang, nigerijská angličtina, slovní hříčky. Pro mě to byla skoro až detektivní práce.

V rozhovoru na iLiteratuře jste avizovala, že připravujete knihu o městských ekologických projektech. Jak daleko jste?
Kniha je z mého pohledu víceméně hotová. V podstatě se to trochu podobá Evaristové: V knize představuju příběhy třinácti městských osobností, které svou environmentální činností proměňují tvář města k lepšímu. Každý na to jde po svém: mám tam zahradníky z komunitních zahrad, včelařku, permakulturistky, partyzánského zahradníka…

Většina čtenářů vás vnímá jako autorku beletrie, teď jste se tedy pustila do populárně-naučné literatury. Jaký máte k ekologii ve městech vztah?
Já jsem ekolog kazatel. Hodně toho nakecám, ale jinak spíš jen tak přicmrndávám a aktivity zaměřuju převážně směrem k sobě a ke svojí rodině. Snažím se kupovat lokálně a bio, a pokud možno si co nejvíc vypěstovat, případně sklidit v sadu, předcházím tvorbě odpadu a tak podobně, ale to je všechno. Proto jsem se taky rozhodla sestavit knihu Beton a hlína, abych v ní představila lidi, kteří nejen žijí „zeleně“, ale jejich činnost má konkrétní výsledky: obnovený sad, zachráněný nábytek, uklizený park a tak podobně. Přijde mi inspirativní, že tahle hrstka jedinců dokázala tak velké věci. V tomhle ohledu je to moje první pozitivní kniha.