Dlou­há trať je sbír­kou poví­dek, kte­rou vydá­vá­te po ukon­če­ní vol­né romá­no­vé tri­lo­gie. Jaké pro vás bylo vtěs­nat téma­ta do men­ších útvarů?
Byl to pro mě úpl­ně jiný druh psa­ní, tako­vá mik­ro­prá­ce. Kaž­dý román, kte­rý jsem zatím napsa­la, vyža­do­val vel­ké pří­pra­vy v řádu mini­mál­ně měsí­ců. Povo­lá­ním jsem uči­tel­ka, tak­že jsem v tomhle ohle­du vyce­po­va­ná. Při psa­ní poví­dek to ale neby­lo tře­ba, pros­tě jsem si sed­la ke kom­pu a bác ho, povíd­ka byla hoto­vá. Samot­nou mě někdy pře­kva­pi­lo, jak jed­no­du­ché to bylo, a ješ­tě vět­ší pře­kva­pe­ní při­šlo, když se Host roz­ho­dl mi povíd­ky vydat. Tře­ba povíd­ka „Díra“ vznik­la poté, co se u nás v čin­žá­ku sta­la nešťast­ná udá­lost: sou­se­dům pro­pa­dl zábrad­lím scho­diš­tě pej­sek a zabil se. Já jsem z toho pak nemoh­la spát, večer v poste­li jsem pořád kou­ka­la dolů do díry upro­střed naše­ho scho­diš­tě, a tak jsem se těch nepří­jem­ných před­stav potře­bo­va­la zba­vit. „Díru“ jsem napsa­la za odpo­led­ne a pak ji ješ­tě pár­krát pře­dě­lá­va­la, ale cel­ko­vě to neby­lo déle než pár hodin. A nej­víc času mi zabra­la povíd­ka „Zby­teč­ný člo­věk“, kte­rou jsem psa­la pár týd­nů. Je prav­da, že tam jsem si spous­tu infor­ma­cí dohle­dá­va­la, ale nehro­ti­la jsem to, pod­le mě by to bylo kontraproduktivní.

I v Dlou­hé tra­ti se vypo­řá­dá­vá­te s tíži­vý­mi námě­ty. Pomá­ha­jí vám povíd­ky „nasví­tit“ pro­blémy tře­ba z tro­chu jiných úhlů pohledu?
Roz­díl vidím hlav­ně ve způ­so­bu prá­ce, ale jinak píšu pořád o tom samém. Povíd­ka je urči­tá zkrat­ka, nedo­vo­lu­je vět­ší odboč­ky, a tak umož­ňu­je sou­stře­dit se na jed­no téma. Někde jsem sly­še­la, že povíd­ka je roz­pra­co­va­ná anekdo­ta, a v mém pří­pa­dě to urči­tě sedí. Zákla­dem byl vždyc­ky jeden nápad, kte­rý sta­či­lo rozvést.

Kníž­ka má krát­ce po svém vydá­ní vel­mi dob­ré hod­no­ce­ní, čte­ná­ři oce­ňu­jí atmo­sfé­ru poví­dek a to, že jde­te až na dřeň. Téma­ta, o nichž píše­te, vám vel­mi sedí. Zkou­še­la jste ale někdy psát o něčem veselejším?
Kaž­dá moje kni­ha měla zpo­čát­ku vel­mi dob­ré hod­no­ce­ní a pak se to zhor­ši­lo, tak­že se tepr­ve uvi­dí, kam hod­no­ce­ní spad­ne, ale zdá se, že to na sebe­vraž­du nebu­de. Jinak já bych straš­ně ráda napsa­la něco pozi­tiv­ní­ho, co zahře­je u srdíč­ka. Kaž­dou chví­li mi volá někdo z rodi­ny nebo kama­rá­dů a vyzý­vá mě, ať koneč­ně napíšu něco vese­lé­ho, tře­ba kníž­ku pro děti, ale ono mi to nejde. Když se poku­sím o vtip, je to tra­pas. Když se sna­žím načrt­nout komic­kou posta­vu, tak mi umře. Při­tom mi všich­ni kama­rá­di říka­jí, že jsem straš­ně vtip­ná, ale když začnu psát, v hla­vě mi to pře­cvak­ne do patosu.

Ptám se pro­to, že jsme se s pár lid­mi už bavi­li o tom, jak by to asi vypa­da­lo. Tak mě zají­má, jest­li jste to sama někdy zkou­še­la. Tře­ba vás vese­lej­ší námě­ty vůbec neza­jí­ma­jí, což bych taky chápal.
Vese­lej­ší námě­ty mě roz­hod­ně zají­ma­jí, ale je fakt, že mám asi tro­chu jiný smy­sl pro humor než vět­ši­na. Napří­klad jsem se ani jed­nou neza­smá­la u Vej­ce a já nebo Šťast­né­ho Jima. Nato­ž­pak u Satur­ni­na. Já vidím humor napří­klad v Kaf­ko­vi, Solže­nicyno­vi nebo Von­ne­gu­to­vi. To se směju, až brečím.

Nedáv­no vyšel v Hos­tu oče­ká­va­ný román Ber­nar­di­ne Eva­ris­to­vé Dív­ka, žena, jiné, kte­rý jste pře­klá­da­la. Jak se vám daři­lo vyznat se ve sple­ti postav? Může­te tu kni­hu nějak popsat? 
Dív­ka, žena, jiné pro mě byla vel­ká výzva. Leh­ko­váž­ně jsem kýv­la na pře­klad a pak jsem byla v ner­vu, že to nezvlád­nu. Ve zkrat­ce se jed­ná o pro­ple­te­né pří­běhy dva­nác­ti žen, kte­ré žijí nebo žily v Bri­tá­nii, mají aspoň zčás­ti čer­né před­ky a kro­mě toho všech­ny chá­pou svou sexu­a­li­tu jako výzvu. Kaž­dá z žen má jiný styl vyja­d­řo­vá­ní, což bylo tře­ba zohled­nit v pře­kla­du. Bylo tam hod­ně pře­kla­da­tel­ských oříš­ků: dia­lek­ty, slang, nige­rij­ská ang­lič­ti­na, slov­ní hříč­ky. Pro mě to byla sko­ro až detek­tiv­ní práce.

V roz­ho­vo­ru na iLi­te­ra­tu­ře jste avi­zo­va­la, že při­pra­vu­je­te kni­hu o měst­ských eko­lo­gic­kých pro­jek­tech. Jak dale­ko jste? 
Kni­ha je z mého pohle­du více­mé­ně hoto­vá. V pod­sta­tě se to tro­chu podo­bá Eva­ris­to­vé: V kni­ze před­sta­vu­ju pří­běhy tři­nác­ti měst­ských osob­nos­tí, kte­ré svou envi­ron­men­tál­ní čin­nos­tí pro­mě­ňu­jí tvář měs­ta k lep­ší­mu. Kaž­dý na to jde po svém: mám tam zahrad­ní­ky z komu­nit­ních zahrad, vče­lař­ku, per­ma­kul­tu­rist­ky, par­ty­zán­ské­ho zahradníka… 

Vět­ši­na čte­ná­řů vás vní­má jako autor­ku belet­rie, teď jste se tedy pus­ti­la do popu­lár­ně-nauč­né lite­ra­tu­ry. Jaký máte k eko­lo­gii ve měs­tech vztah? 
Já jsem eko­log kaza­tel. Hod­ně toho nake­cám, ale jinak spíš jen tak při­cmrn­dá­vám a akti­vi­ty zamě­řu­ju pře­váž­ně smě­rem k sobě a ke svo­jí rodi­ně. Sna­žím se kupo­vat lokál­ně a bio, a pokud mož­no si co nej­víc vypěs­to­vat, pří­pad­ně skli­dit v sadu, před­chá­zím tvor­bě odpa­du a tak podob­ně, ale to je všech­no. Pro­to jsem se taky roz­hod­la sesta­vit kni­hu Beton a hlí­na, abych v ní před­sta­vi­la lidi, kte­ří nejen žijí „zele­ně“, ale jejich čin­nost má kon­krét­ní výsled­ky: obno­ve­ný sad, zachrá­ně­ný náby­tek, ukli­ze­ný park a tak podob­ně. Při­jde mi inspi­ra­tiv­ní, že tahle hrst­ka jedin­ců doká­za­la tak vel­ké věci. V tomhle ohle­du je to moje prv­ní pozi­tiv­ní kniha.