Ješ­tě než jsem osla­ven­ce poznal osob­ně dob­ře, spat­řil jsem ho kde­si vystu­po­vat, bylo to ve dvo­ji­ci s Janem Bala­bá­nem. Když ten doče­tl, obrá­til se na pří­tom­né a řekl svým neza­mě­ni­tel­ným způ­so­bem: „A teď vám před­sta­vím své­ho pří­te­le Pet­ra Hruš­ku, dob­ré­ho bás­ní­ka a pře­de­vším… dob­ré­ho člo­vě­ka.“ Mož­ná se ješ­tě nena­psal rok 1995, kdy oba vyda­li své pozd­ní debu­ty, bylo to jis­tě v Olo­mou­ci, v neu­vě­ři­tel­ném ples­ni­vém sklep­ním pod­ni­ku, málem žád­né svět­lo, dvě střa­pa­té silu­e­ty mla­dých chla­pů… Bylo mi něco přes dva­cet a měl jsem z té nalé­ha­vé váž­nos­ti tro­chu sran­du. Dnes bych šel do klu­bu s udusa­nou hlí­nou pod noha­ma doko­na­le váž­ný a roz­dychtě­ný, ale tak­to už se vra­cet nejde. Od té doby se změ­nil svět i jeho pod­la­hy, ale tolik trva­lých stop jako ti dva Ost­ra­va­né zde zane­chal málo­kdo. Nane­be­vza­té­mu mávám a toho, kte­rý je nám dodnes Bohem daro­ván, přá­tel­sky a pev­ně objí­mám, aby nám zůstal, aby byl zdra­vý, aby neod­chá­zel. Když to tak dnes obhlí­žím, když se teď tak točím v peri­me­t­ru srdeč­ním i lite­rár­ním, vidím, že bych o něm stej­ně neu­měl říct nic pád­něj­ší­ho. Petr Hruš­ka zkrát­ka je dob­rý člo­věk a dob­rý bás­ník. Byl to dar pro nás a jis­tě i pro čte­ná­ře, že nako­nec prá­vě v Brně po všech­na ta léta vydá­vá své sbír­ky. Chtěl jsem toho tady napsat víc, důsaž­ně­ji, dokon­ce jsem navští­vil Pet­ro­vo hes­lo na Wiki­pe­dii, kde je to celé o něm tak pěk­ně udě­lá­no (ach, kdy to ten údaj­ný bohém všech­no doká­zal?), ale pak jsem si řekl, že bude lep­ší pro­jít si pár foto­gra­fic­kých zasta­ve­ní, jak se to někdy o naro­ze­ni­nách dělá­vá. Jak je milé být s ním při tako­vém svě­žím červ­no­vém ránu. Zce­la výji­meč­ně jsem si načal pivo a lač­ně upil jeden dou­šek, stu­de­ný a sva­tý. Tak na Tvo­je zdra­ví, Pet­ře, a díky za všech­no! No a pak jsem se posa­dil k počí­ta­či a do hle­dáč­ku napsal Hru…

Pozn. auto­ra: Růz­ných sním­ků Pet­ra Hruš­ky by se v redakč­ním archi­vu samo­zřej­mě dalo najít (a našlo) dale­ko více, ale zde je jen výběr, to, co disk vydal po napsá­ní pís­men „hru“. Byla to jaká­si neplá­no­va­ná hra, neby­lo v mých silách dohle­dat všech­ny auto­ry foto­gra­fií. Ať nám to pro­sím pro­mi­nou, tře­ba by jim neby­lo pro­ti mys­li brát to jako malý dárek pro osla­ven­ce i čte­ná­ře, kte­ré to bude zají­mat a budou se těšit s obráz­ky auto­ra zachy­ce­né­ho a zasta­ve­né­ho v sítu času.