Vidí­te tak­to oprav­du svět, kte­rý nás obklo­pu­je? Nebo je to ide­ál­ní podo­ba svě­ta, jak o něm sníte?

Je to tako­vý mix. Kaž­dý si pro­šel něja­kým vel­kým trá­pe­ním a já ráda to, co mě bolí, zapíšu do knihy.

Tak napří­klad jsem zatím nena­šla svou „lás­ku sto­le­tí“, ale jsem si jis­tá, že než zemřu, při­jde to. Urči­tě exis­tu­je oso­ba, kte­rá fun­gu­je na stej­né frek­ven­ci jako já, jed­na jedi­ná tako­vá oso­ba je potře­ba! Člo­věk po lás­ce tou­ží celý život a já si mys­lím, že tak to má být. Záro­veň se dějí věci, kte­ré mě zra­ňu­jí a od mého snu mě vzda­lu­jí. Ale po kaž­dém tako­vém obdo­bí jsem opět šťast­ná. Mož­ná jsem to odhod­lá­ní zdě­di­la po své mat­ce a babič­ce, kte­ré když si usmys­lí jít zapla­vat v zimě, pros­tě jen roz­bi­jí led a jdou na to.

Jak je poznat i z magic­ké obál­ky s hro­chem, kni­ha Kodaň­ská Píseň pís­ní je plná roz­to­div­ných moti­vů, ori­gi­nál­ních záple­tek a zvra­tů. Odkud je čer­pá­te, při­chá­zí to samo postup­ně při psa­ní, nebo si pře­dem vytvá­ří­te něja­ký seznam?

Zřej­mě je to tím, že jsem byla dlou­ho spíš hudeb­ni­ce než spi­so­va­tel­ka. Roky jsem vystu­po­va­la na kon­cer­tech a ráda jsem mezi jed­not­li­vý­mi pís­ně­mi vyprá­vě­la krát­ké pří­běhy. Čty­ři roky jsem tak­to kon­cer­to­va­la v Ame­ri­ce a to mě hod­ně nau­či­lo. Jed­nou jsem tře­ba hrá­la a zpí­va­la pro jed­no­ho koně.

To mě moc nepře­kva­pu­je, pro­to­že jsem čet­la vaši knihu.

Ano! Čas­to jsem na kon­cer­tech taky vyprá­vě­la o lidech ze své rodi­ny, vlast­ně jsem to děla­la od dět­ství a pokra­ču­ju v tom i ve svém psa­ní. V rodi­ně je totiž vždyc­ky někdo na hla­vu, urči­tě i v té vaší! Zají­ma­jí mě hlav­ně lidé, kte­ří vypa­da­jí nor­mál­ně, ale nor­mál­ní nejsou ani omy­lem. Napří­klad mat­ka z kni­hy Kodaň­ská Píseň pís­ní má předob­raz v mé mat­ce. Taky ráda cho­di­la do obchoďá­ku, v pod­sta­tě se tam naro­di­la. Pořád si chtě­la kupo­vat parfémy, ale byla jas­no­zři­vá. Pře­dem vědě­la, na čí pohřeb brzy půjde­me, ačko­li ta oso­ba neby­la ani nemoc­ná. Ale při­tom mat­ka neby­la div­ná, byla to tako­vá Gra­ce Kelly­o­vá, ste­vard­kov­ský typ. Ten svůj dar nechtě­la, rad­ši by měla nový out­fit, ale byla obda­ře­ná jas­no­zři­vos­tí. Všech­no o mat­ce v kni­ze je prav­da, dokon­ce i vra­ce­jí­cí se sen o balet­kách tan­čí­cích na našem tráv­ní­ku je prav­di­vý. Ačko­li ten tráv­ník pat­řil k jiné­mu domu, než kte­rý popi­su­ju v kni­ze. Mno­ho­krát mi ten sen jako dítě­ti vyprávěla.

Zmí­ně­ný rodin­ný dům sto­jí­cí na Palerm­ské uli­ci půso­bí také magic­kým dojmem. Zdá se, že je jed­nou z dal­ších postav knihy.

Je to tak. Mož­ná je to tím, že já sama pochá­zím z před­měs­tí Koda­ně, kde se nikdy nic magic­ké­ho nedě­lo. Lidé hrá­li fot­bal, cho­di­li do super­mar­ke­tu, nic div­né­ho. Ale já si vždyc­ky přá­la zažít něco div­né­ho, jako tře­ba hrát pro koně. Moje babič­ka sice nikdy nevy­stu­po­va­la v cir­ku­se jako ta kniž­ní, zato to byla drs­ná bab­ča, kte­rá se pokaž­dé pohá­da­la v obcho­dě a nám dětem nikdy nedá­va­la pusin­ky. Nemi­lo­va­la jsem ji, ale ráda jsem ji měla, byla divná.

© Ditte Plauborg Larsen

V Dán­sku vám na pod­zim 2023 vyšel nový román, u nás jeho vydá­ní plá­nu­je­me na léto 2024. Máme se těšit na podob­ný žánr jako v pří­pa­dě Kodaň­ské Pís­ně pís­ní?

Ano, stej­ný žánr, opět to bude kni­ha o bláz­ni­vých lidech! Novo­ro­ze­nou hol­čič­ku po smr­ti její mat­ky odlo­ží v kra­bi­ci od bot u kláš­te­ra. Dosta­ne jmé­no Fabi­o­la a sta­ne se úspěš­nou pod­ni­ka­tel­kou s bota­mi v Bue­nos Aires. Její dce­ra vyprá­ví pří­běh své mat­ky posed­lé bota­mi i svůj vlast­ní. Napří­klad o tom, jak spo­lu muse­ly utéct z Argen­ti­ny a skon­či­ly na kanad­ském ost­ro­vě New­found­land. Tam se mimo­cho­dem ve sku­teč­nos­ti usa­di­la sest­ra mého dědeč­ka, kte­rý zase sku­teč­ně žil — i když jen jako dítě – na Palerm­ské uli­ci z mého prv­ní­ho romá­nu Kodaň­ská Píseň pís­ní.

Tak­že vlast­ně píše­te pří­běhy své rodiny?

Ano i ne. V nové kni­ze nezpra­co­vá­vám pří­běh sest­ry své­ho dědeč­ka, ale ten její ost­rov mě při­ta­ho­val celé dět­ství, vždyc­ky jsem si před­sta­vo­va­la Kana­du a fran­couz­ské lov­ce a obchod­ní­ky s kože­ši­na­mi. Ve své době byli na ost­ro­vě vikin­go­vé, žily zde původ­ní náro­dy. Když se nad tím tak zamys­lí­te, je to jeden bláz­ni­vý ost­rov a je toho spous­ta, o čem se dá psát! Argen­tin­ská mód­ní guru přes obuv Fabi­o­la nesdí­lí míst­ní záli­bu v gumá­cích a dře­vá­cích a chce odsud co nejdří­ve zmi­zet. Ale její dce­ra tu zase koneč­ně najde přátelství.

Evi­dent­ně vás fas­ci­nu­jí rodin­né pří­běhy, pou­ta mezi lid­mi, kte­rá vzni­ka­jí na zákla­dě růz­ných neprav­dě­po­dob­ných pří­hod, a kte­rá dokon­ce pře­tr­vá­va­jí mezi generacemi.

Kaž­dý pochá­zí­me z růz­ných časů. Mys­lím si, že nejsem jenom dce­ra svých rodi­čů, ale že za mnou sto­jí všich­ni mí před­ci. Neví­me, jaké měli tou­hy ani co z toho v rodi­ně pře­tr­vá­vá dodnes. Ráda o tom však přemýšlím.

Nikdy jsem napří­klad nepo­tka­la své­ho dědeč­ka, byl to skla­da­tel. Nic vel­ké­ho, vedl sbor ve ško­le, učil hud­bu. Milo­val kla­si­ku a pořád měl po ruce něja­ký hudeb­ní nástroj, stej­ně jako já. Pod­le mě s ním mám mno­ho spo­leč­né­ho. Líbí se mi, jak jsou věci pro­po­je­né, a těší mě vědo­mí toho, že exis­tu­je spous­ta věcí, kte­ré nás přesahují.

Máte úžas­ně divo­kou před­sta­vi­vost, záso­bí vás pří­běhy i vaši blízcí?

Ano, nikdy bych nemoh­la psát bez lidí, kte­ří mi vyprá­vě­jí pří­běhy. Shro­maž­ďu­ju je ve své hla­vě a mám ráda i bizar­ní věty, něco, co někdy někdo pro­ne­sl. Nebo tře­ba věty z fil­mů. Jsem tak tro­chu uvěz­ně­na v jazy­ce a v příbězích.

Pama­tu­ju si, že když jsem popr­vé čet­la bib­lic­kou Píseň pís­ní, měla jsem málem závrať. Občas jdu do kos­te­la a zpí­vám a ta slo­va jsou pros­tě nád­her­ná a vytvá­ře­jí obra­zy, pří­běh. Mys­lím si, že slo­va jsou posvát­ná, a to je mož­ná můj problém.

Dnes se odmí­tám dívat na zprá­vy. Všech­no, co se děje, je odpor­né: koro­na­vi­rus, život­ní pro­stře­dí, Ukra­ji­na. Říkám si, že bychom jako lidé měli být schop­ni i jiných pří­bě­hů. Domní­vám se, že musí­me při­ná­šet i ty dob­ré, a o to mi při psa­ní jde.

Vrať­me se zpát­ky k mé prv­ní kni­ze Kodaň­ská Píseň pís­ní a pří­bě­hu o mat­ce. Moh­la jsem ho napsat taky dost jinak, pro­to­že má mat­ka byla pros­tě a jed­no­du­še sobec­ká. Moh­la jsem napsat zne­po­ko­ji­vý pří­běh o své nar­cist­ní matce.

Ten­to mat­čin pova­ho­vý rys je v kni­ze mezi řád­ky také znát.

Ano, je to tam, ale pořád tu posta­vu máte ráda. Lidé mají růz­né vady cha­rak­te­ru a děla­jí chy­by, ale přes­to je má někdo rád. V kni­ze Kodaň­ská Píseň pís­ní je jed­na výjim­ka: sou­sed hro­bař je čis­té zlo, i tako­ví lidé exis­tu­jí. V kni­ze vždyc­ky musí být jeden sto­pro­cent­ní padouch!

Pro vaše něko­li­kage­ne­rač­ní vyprá­vě­ní jsou pod­stat­né i vel­ké ději­ny. Pro­bá­da­la jste archi­vy, byla jste tře­ba v Rusku?

Ano, jela jsem do Sankt Petěr­bur­gu. Setka­la jsem se tam s kama­rá­dem, bylo tam napros­to nád­her­ně. A pak jsem se jed­no­ho rána pro­bu­di­la ve svém hote­lo­vém poko­ji a ven­ku byl řev a všu­de tan­ky a já jsem se vydě­si­la — ocit­la jsem se upro­střed něja­ké revo­lu­ce? Ale bylo prv­ní­ho květ­na, jen mi to hned nedo­šlo. V Rus­ku nikdy neví­te! Sankt Petěr­burg milu­ju. Tak­že hrdin­ky romá­nu, sest­ry Esther a Olga, tam muse­ly jet taky.

© Ditte Plauborg Larsen

Hlav­ní hrdin­ka Esther je nej­oby­čej­něj­ší posta­va celé kni­hy Kodaň­ská Píseň pís­ní. Nebo ale­spoň tak sama o sobě uva­žu­je. Není dost krás­ná, nemá dost talen­tu. Proč je zrov­na ona pro­ta­go­nist­kou románu?

Chtě­la jsem, aby kni­ha pro­mlou­va­la hla­sem pochy­bu­jí­cí­ho, pro­to­že ten já znám moc dob­ře. Dlou­hé roky jsem ved­la kre­a­tiv­ní kur­zy pro odsou­ze­né ve věze­ní, pro začí­na­jí­cí pís­nič­ká­ře i pro děti. A čas­to jsem slý­cha­la názor, že lidé se nějak naro­dí — buď to v nich je, nebo ne, a pokud ano, vědí, co s tím mají dělat. To je pod­le mě kra­vi­na. Věřím ve všech­ny lidi, kte­ří si nevě­ří, pro­to­že já sama sobě taky čas­to nevě­řím. Někdy potře­bu­ju od vše­ho pau­zu a říkám si stej­ně jako oni, že ve mně nic není. A dru­hý den mám stej­né pochyb­nos­ti a tře­tí den zas, ale pak se do toho přes všech­ny pochyb­nos­ti dám. Nejsem instagra­mo­vá holka!

Ale kniž­ní Olga, slav­ná zpě­vač­ka a Esthe­ři­na sest­ra, vždyc­ky ví co a jak!

Pro­to­že když máte talent, tak máte všech­no? Nesou­hla­sím! Děde­ček Esther a Olgy si objed­nal pro svůj cir­kus slo­na, ale mís­to toho mu při­šel hroch, kte­rý se dostal i na obál­ku kni­hy. A já chci taky rad­ši toho hro­cha! Je to prav­da nejdřív tro­chu zkla­má­ní, ale s troš­kou talen­tu může­te z hro­cha udě­lat něco vel­ko­le­pé­ho a krás­né­ho. Napří­klad ho nama­lo­vat, jako to udě­la­la Esther. Někte­ří lidé vědí, co chtě­jí. No a pak jsou tu prů­zkum­ní­ci. Tady máš vikingskou loď a tady ost­rov… a já nevím, co tam je, ale nako­nec se hec­nu! A i k tako­vým lidem chci pro­mlou­vat, pro­to­že vět­ši­na z nás jsou tako­vé Esther.