Vidíte takto opravdu svět, který nás obklopuje? Nebo je to ideální podoba světa, jak o něm sníte?
Je to takový mix. Každý si prošel nějakým velkým trápením a já ráda to, co mě bolí, zapíšu do knihy.
Tak například jsem zatím nenašla svou „lásku století“, ale jsem si jistá, že než zemřu, přijde to. Určitě existuje osoba, která funguje na stejné frekvenci jako já, jedna jediná taková osoba je potřeba! Člověk po lásce touží celý život a já si myslím, že tak to má být. Zároveň se dějí věci, které mě zraňují a od mého snu mě vzdalují. Ale po každém takovém období jsem opět šťastná. Možná jsem to odhodlání zdědila po své matce a babičce, které když si usmyslí jít zaplavat v zimě, prostě jen rozbijí led a jdou na to.
Jak je poznat i z magické obálky s hrochem, kniha Kodaňská Píseň písní je plná roztodivných motivů, originálních zápletek a zvratů. Odkud je čerpáte, přichází to samo postupně při psaní, nebo si předem vytváříte nějaký seznam?
Zřejmě je to tím, že jsem byla dlouho spíš hudebnice než spisovatelka. Roky jsem vystupovala na koncertech a ráda jsem mezi jednotlivými písněmi vyprávěla krátké příběhy. Čtyři roky jsem takto koncertovala v Americe a to mě hodně naučilo. Jednou jsem třeba hrála a zpívala pro jednoho koně.
To mě moc nepřekvapuje, protože jsem četla vaši knihu.
Ano! Často jsem na koncertech taky vyprávěla o lidech ze své rodiny, vlastně jsem to dělala od dětství a pokračuju v tom i ve svém psaní. V rodině je totiž vždycky někdo na hlavu, určitě i v té vaší! Zajímají mě hlavně lidé, kteří vypadají normálně, ale normální nejsou ani omylem. Například matka z knihy Kodaňská Píseň písní má předobraz v mé matce. Taky ráda chodila do obchoďáku, v podstatě se tam narodila. Pořád si chtěla kupovat parfémy, ale byla jasnozřivá. Předem věděla, na čí pohřeb brzy půjdeme, ačkoli ta osoba nebyla ani nemocná. Ale přitom matka nebyla divná, byla to taková Grace Kellyová, stevardkovský typ. Ten svůj dar nechtěla, radši by měla nový outfit, ale byla obdařená jasnozřivostí. Všechno o matce v knize je pravda, dokonce i vracející se sen o baletkách tančících na našem trávníku je pravdivý. Ačkoli ten trávník patřil k jinému domu, než který popisuju v knize. Mnohokrát mi ten sen jako dítěti vyprávěla.
Zmíněný rodinný dům stojící na Palermské ulici působí také magickým dojmem. Zdá se, že je jednou z dalších postav knihy.
Je to tak. Možná je to tím, že já sama pocházím z předměstí Kodaně, kde se nikdy nic magického nedělo. Lidé hráli fotbal, chodili do supermarketu, nic divného. Ale já si vždycky přála zažít něco divného, jako třeba hrát pro koně. Moje babička sice nikdy nevystupovala v cirkuse jako ta knižní, zato to byla drsná babča, která se pokaždé pohádala v obchodě a nám dětem nikdy nedávala pusinky. Nemilovala jsem ji, ale ráda jsem ji měla, byla divná.
Koncem května jsme vydali váš druhý román Kočovný biograf pana Saita. Mohou se čtenáři těšit na podobný žánr jako v případě Kodaňské Písně písní?
Ano, stejný žánr, opět to je kniha o bláznivých lidech! Novorozenou holčičku po smrti její matky odloží v krabici od bot u kláštera. Dostane jméno Fabiola a stane se úspěšnou podnikatelkou s botami v Buenos Aires. Její dcera vypráví příběh své matky posedlé botami i svůj vlastní. Například o tom, jak spolu musely utéct z Argentiny a skončily na kanadském ostrově Newfoundland. Tam se mimochodem ve skutečnosti usadila sestra mého dědečka, který zase skutečně žil — i když jen jako dítě – na Palermské ulici z mého prvního románu Kodaňská Píseň písní.
Takže vlastně píšete příběhy své rodiny?
Ano i ne. V nové knize nezpracovávám příběh sestry svého dědečka, ale ten její ostrov mě přitahoval celé dětství, vždycky jsem si představovala Kanadu a francouzské lovce a obchodníky s kožešinami. Ve své době byli na ostrově vikingové, žily zde původní národy. Když se nad tím tak zamyslíte, je to jeden bláznivý ostrov a je toho spousta, o čem se dá psát! Argentinská módní guru přes obuv Fabiola nesdílí místní zálibu v gumácích a dřevácích a chce odsud co nejdříve zmizet. Ale její dcera tu zase konečně najde přátelství.
Evidentně vás fascinují rodinné příběhy, pouta mezi lidmi, která vznikají na základě různých nepravděpodobných příhod, a která dokonce přetrvávají mezi generacemi.
Každý pocházíme z různých časů. Myslím si, že nejsem jenom dcera svých rodičů, ale že za mnou stojí všichni mí předci. Nevíme, jaké měli touhy ani co z toho v rodině přetrvává dodnes. Ráda o tom však přemýšlím.
Nikdy jsem například nepotkala svého dědečka, byl to skladatel. Nic velkého, vedl sbor ve škole, učil hudbu. Miloval klasiku a pořád měl po ruce nějaký hudební nástroj, stejně jako já. Podle mě s ním mám mnoho společného. Líbí se mi, jak jsou věci propojené, a těší mě vědomí toho, že existuje spousta věcí, které nás přesahují.
Máte úžasně divokou představivost, zásobí vás příběhy i vaši blízcí?
Ano, nikdy bych nemohla psát bez lidí, kteří mi vyprávějí příběhy. Shromažďuju je ve své hlavě a mám ráda i bizarní věty, něco, co někdy někdo pronesl. Nebo třeba věty z filmů. Jsem tak trochu uvězněna v jazyce a v příbězích.
Pamatuju si, že když jsem poprvé četla biblickou Píseň písní, měla jsem málem závrať. Občas jdu do kostela a zpívám a ta slova jsou prostě nádherná a vytvářejí obrazy, příběh. Myslím si, že slova jsou posvátná, a to je možná můj problém.
Dnes se odmítám dívat na zprávy. Všechno, co se děje, je odporné: koronavirus, životní prostředí, Ukrajina. Říkám si, že bychom jako lidé měli být schopni i jiných příběhů. Domnívám se, že musíme přinášet i ty dobré, a o to mi při psaní jde.
Vraťme se zpátky k mé první knize Kodaňská Píseň písní a příběhu o matce. Mohla jsem ho napsat taky dost jinak, protože má matka byla prostě a jednoduše sobecká. Mohla jsem napsat znepokojivý příběh o své narcistní matce.
Tento matčin povahový rys je v knize mezi řádky také znát.
Ano, je to tam, ale pořád tu postavu máte ráda. Lidé mají různé vady charakteru a dělají chyby, ale přesto je má někdo rád. V knize Kodaňská Píseň písní je jedna výjimka: soused hrobař je čisté zlo, i takoví lidé existují. V knize vždycky musí být jeden stoprocentní padouch!
Pro vaše několikagenerační vyprávění jsou podstatné i velké dějiny. Probádala jste archivy, byla jste třeba v Rusku?
Ano, jela jsem do Sankt Petěrburgu. Setkala jsem se tam s kamarádem, bylo tam naprosto nádherně. A pak jsem se jednoho rána probudila ve svém hotelovém pokoji a venku byl řev a všude tanky a já jsem se vyděsila — ocitla jsem se uprostřed nějaké revoluce? Ale bylo prvního května, jen mi to hned nedošlo. V Rusku nikdy nevíte! Sankt Petěrburg miluju. Takže hrdinky románu, sestry Esther a Olga, tam musely jet taky.
Hlavní hrdinka Esther je nejobyčejnější postava celé knihy Kodaňská Píseň písní. Nebo alespoň tak sama o sobě uvažuje. Není dost krásná, nemá dost talentu. Proč je zrovna ona protagonistkou románu?
Chtěla jsem, aby kniha promlouvala hlasem pochybujícího, protože ten já znám moc dobře. Dlouhé roky jsem vedla kreativní kurzy pro odsouzené ve vězení, pro začínající písničkáře i pro děti. A často jsem slýchala názor, že lidé se nějak narodí — buď to v nich je, nebo ne, a pokud ano, vědí, co s tím mají dělat. To je podle mě kravina. Věřím ve všechny lidi, kteří si nevěří, protože já sama sobě taky často nevěřím. Někdy potřebuju od všeho pauzu a říkám si stejně jako oni, že ve mně nic není. A druhý den mám stejné pochybnosti a třetí den zas, ale pak se do toho přes všechny pochybnosti dám. Nejsem instagramová holka!
Ale knižní Olga, slavná zpěvačka a Estheřina sestra, vždycky ví co a jak!
Protože když máte talent, tak máte všechno? Nesouhlasím! Dědeček Esther a Olgy si objednal pro svůj cirkus slona, ale místo toho mu přišel hroch, který se dostal i na obálku knihy. A já chci taky radši toho hrocha! Je to pravda nejdřív trochu zklamání, ale s troškou talentu můžete z hrocha udělat něco velkolepého a krásného. Například ho namalovat, jako to udělala Esther. Někteří lidé vědí, co chtějí. No a pak jsou tu průzkumníci. Tady máš vikingskou loď a tady ostrov… a já nevím, co tam je, ale nakonec se hecnu! A i k takovým lidem chci promlouvat, protože většina z nás jsou takové Esther.
