Klá­ra Elší­ko­vá: Pacan­ka

Pacan­ka je rebel­ka bez pří­či­ny v mezích záko­na. Pacan­ka je žena, kte­rá se nene­chá sva­zo­vat kon­ven­ce­mi. Sna­ží se vyma­nit z tra­dič­ní role ženy. I když její dušev­ní pouť neve­de do San­ti­a­ga, ale spí­še od baru k baru, svůj způ­sob živo­ta nepře­stá­vá hle­dat. Co na tom, že občas šláp­ne tro­chu ved­le a morál­ní koco­vi­na je hor­ší než ta alko­ho­lo­vá. Zami­lu­je­te si ji i s její­mi chy­ba­mi. Ať už vyra­zí­te na dovo­le­nou do Řec­ka, nebo do Hor­ních Dube­nek, vez­mě­te ji s sebou. Nuda s ní nehro­zí. Pacan­ka nebu­de sedět v koutě!

Dopo­ru­ču­je Simo­na Bare­šo­vá, redak­tor­ka čes­ké beletrie

Annet­te Bjer­g­fel­d­to­vá: Kočov­ný bio­graf pana Saita

Kni­hy Annet­te Bjer­g­fel­d­to­vé by měly mít na obál­ce dopo­ru­če­ní: ŠET­ŘE­TE SI TOTO ČTE­NÍ NA DOVO­LE­NOU ČI NA SVÁT­KY. Prv­ní autor­čin román Kodaň­ská píseň pís­ní mám spo­je­ný s Váno­ci, dru­hý román, novin­ku Kočov­ný bio­graf pana Sai­ta, zase s let­ním poča­sím. Oba romá­ny jsou bal­zá­mem pro duši, ačko­li se nevy­hý­ba­jí život­ním para­do­xům ani tem­ným strán­kám živo­ta. Novin­ka nás čte­ná­ře opět nala­dí opti­mis­tic­ky a doje­tí se ani ten­to­krát nevy­hne­me. S hlav­ní hrdin­kou Litou se podí­vá­me do Argen­ti­ny nebo na malič­ký ost­rov poblíž kanad­ské­ho New­found­lan­du. Ať už plá­nu­je­te dovo­le­nou kde­ko­li, může­te se tam vydat s ní.

Dopo­ru­ču­je Niko­la Kocho­vá, vedou­cí pře­kla­do­vé redakce

Jiří Pasz: Páchat dob­ro

Léto, to je ces­to­vá­ní, dob­ro­druž­ství, pozná­vá­ní… ale pro vět­ši­nu z nás tak jak­si v mezích bez­pe­čí a zná­mé­ho. Novi­nář a huma­ni­tár­ní pra­cov­ník Jiří Pasz v kni­ze Páchat dob­ro nabí­zí tro­chu jiný kalibr: napsal str­hu­jí­cí repor­tá­že ze svých cest po nefunkč­ních nebo rov­nou kola­bu­jí­cích stá­tech. Naštěs­tí však jde o pří­běhy s dob­rým kon­cem — Jiří­ho zají­ma­jí a fas­ci­nu­jí všech­ny podo­by pomo­ci i roz­lič­né for­my odva­hy: pře­de­vším odva­ha otevřít se, naslou­chat a hle­dat nadě­ji. A teď můžou na jeho ces­ty a hle­dá­ní i čte­ná­ři. Klid­ně ve svých mezích bez­pe­čí a známého. 

Dopo­ru­ču­je Zde­něk Stas­zek, redak­tor non-fiction

Marie Dom­ská: Nejas­né hranice

Pokud ke čte­ní zvo­lí­te Nejas­né hra­ni­ce, zís­ká­te náskok před fanouš­ky science ficti­on, kte­ří do téhle vesmír­né lodi nasko­čí, až se o ní bude mlu­vit všu­de. V cyk­lu Kchrat se Marie Dom­ská vydá­vá zkou­mat nejen hlu­bo­ký vesmír, nezná­mé civi­li­za­ce a jejich roz­díl­né kul­tu­ry, ale stej­ně jako ti nej­lep­ší auto­ři sci-fi nemi­lo­srd­ně odha­lu­je pod­sta­tu lid­ství a uka­zu­je nejis­to­ty, kte­ré člo­vě­ka trá­pí při setká­ní s nezná­mem. Záro­veň však jde i o dob­ro­druž­nou čet­bu se spous­tou napě­tí a intrik v dru­hých a tře­tích plá­nech. Zkrát­ka nás čeká pří­běh, kte­rý sice začí­ná u mimo­zem­ské­ho vojá­ka Ich­ke­ra­ta, ale ani zda­le­ka u něj nekon­čí. A dal­ší díl Skry­té ulti­má­tum vyjde už na podzim!

Dopo­ru­ču­je Jiří Ště­pán, redak­tor sci-fi a fantasy

Sofia Chan­freau: Žira­fy mají veli­kán­ské srdce

Vím, prázd­ni­no­vé kuf­ry, taš­ky a bato­hy mají své limi­ty, ale jed­na kníž­ka se tam vejde vždyc­ky. A když ne, strč­te ji pod paži. Zachrá­ní vás na mezi­ná­rod­ním letiš­ti při čeká­ní na pří­poj, při výlu­ce na ven­kov­ském nádra­ží i ve sta­nu na pro­pr­še­ném tábo­ře. A tahle za ty gra­my navíc obzvlášť sto­jí! Je v ní všech­no: fan­ta­zie, dob­ro­druž­ství, moře, ost­ro­vy, ces­to­vá­ní, limo­ná­da, muf­fi­ny, dopi­sy, akro­ba­ti, kama­rá­di. Je tam taky dob­rý konec a dob­rý pocit, kte­rý ve vás po pře­čte­ní zůsta­ne. A navíc se v ní dají liso­vat kyt­ky, napsat na ní pohled domů, zalo­žit do ní vstu­pen­ku či jíz­den­ku. Vejde se do ní lec­cos, je totiž veli­kán­ská jako žira­fí srdce.

Dopo­ru­ču­je Pav­la Nejed­lá, redak­tor­ka lite­ra­tu­ry pro děti a mládež

Alex Ahn­do­ril: Zavřu oči v modlitbě

Tep­lo­ty stou­pa­jí nad tři­cet a vy máte oblí­be­né sever­ské mor­dy spo­je­né s depre­siv­ním pod­zi­mem a tuhou zimou? Na let­ní čte­ní pro­to fanouškům napě­tí dopo­ru­ču­ju něco leh­čí­ho, při čem vám nebu­de tuh­nout krev v žilách a nebu­de­te chtít s odpo­rem zaho­dit celou kni­hu, když autor popí­še dal­ší nechut­ně detail­ní vraž­du. Zavřu oči v mod­lit­bě je who­dun­nit kla­sic­ká detek­tiv­ka s hádan­kou od Ale­xe Ahn­do­ri­la. Na začát­ku se v ní dokon­ce neob­je­ví žád­ná vraž­da. Spo­lu s vyšet­řo­va­tel­kou Julii Star­ko­vou se oci­tá­me v diva­dle, kde hlav­ní herec­kou hvězdu začne navště­vo­vat duch její­ho zemře­lé­ho snou­ben­ce. Upro­střed noci stál v její lož­ni­ci a o něko­lik dní dří­ve se jí údaj­ně vlou­pal do diva­del­ní šat­ny. Její snou­be­nec však tra­gic­ky zahy­nul před tře­mi lety, prá­vě když zkou­še­la hlav­ní žen­skou roli v tragé­dii Macbe­th. Je to snad pro­kle­tí? Na to musí­te přijít.

Dopo­ru­ču­je Kate­ři­na Šar­dic­ká, redak­tor­ka krimi

Caro­li­ne Cri­a­do Perez: Nevi­di­tel­né ženy

V jed­né čte­nář­ské recen­zi na inter­ne­tu o téhle kni­ze čte­nář­ka píše: „Nečtě­te tuhle kni­hu, pokud jste na mateř­ské nebo máte PMS, jinak se bude­te zlo­bit na muž­ský svět.“ Kni­ha Nevi­di­tel­né ženy totiž vel­mi tref­ně — na zákla­dě dat, sta­tis­tik a výzku­mů — shr­nu­je, jak svět čas­to zapo­mí­ná na to, že v něm žijí i ženy, a auto­ma­tic­ky pova­žu­je muže za nor­mu a ženu za odchyl­ku. Ale já si říkám, no a co, tak se zlob­me a buď­me naštva­né a ozý­vej­me se, tře­ba se něco změ­ní. Tak­že čtě­me a buď­me naštva­né a konej­me! Pře­ji vám všem léto plné revo­luč­ních myšlenek.

Dopo­ru­ču­je Eva Kec­ko­vá, redak­tor­ka non-fiction

Yayo Kawa­mu­ra: Myšá­ček Mo

Chys­tá­te se k moři nebo na kou­pák s bato­la­ty? Neza­po­meň­te s sebou kro­mě obvyk­lých nezbyt­nos­tí vzít i kníž­ku! Ide­ál­ně tako­vou, co se hned tak neroz­mo­čí a nadlou­ho zaba­ví. Přes­ně jako naše nej­no­věj­ší hle­da­cí lepo­re­lo Myšá­ček Mo. Sym­pa­tic­ký for­mát, zaob­le­né rohy, roz­to­mi­lé ilu­stra­ce, zví­řát­ka a hlav­ně — ote­ví­ra­cí okén­ka. Kníž­ka je urče­na dětem od dvou let, ale je ově­ře­no, že ote­ví­rá­ní oké­nek, hle­dá­ní posta­vi­ček (kte­rých je tu víc než 40!) a vymýš­le­ní jejich pří­bě­hů baví i star­ší sou­ro­zen­ce. Upřím­ně, nejen je… Tře­ba mou oblí­be­nou posta­vič­kou je babič­ka Mo, kte­rá v noci sle­du­je dale­ko­hle­dem hvězdy a ráno cvi­čí před domem jógu.

Dopo­ru­ču­je Eva Sed­láč­ko­vá, redak­tor­ka lite­ra­tu­ry pro děti a mládež

Emi­ly Lloyd-Jone­so­vá: Uto­nu­lý kraj

Když se řek­ne léto, vět­ši­ně se vyba­ví čas strá­ve­ný u vody nebo něja­ká ta dovo­le­ná. Já mám pro­to tip napros­to uni­ver­zál­ní, ať jste milov­ní­ci moře, nebo túry v horách. Uto­nu­lý kraj od Emi­ly Lloyd-Jone­so­vé v sobě kom­bi­nu­je obo­jí. Zná­te pří­běh o báj­né Atlan­ti­dě? A víte, že ve Wale­su kolu­je legen­da o báj­ném krá­lov­ství, kte­ré spolk­la voda? Tohle je román o tom, proč Cantre’r Gwa­e­lod navě­ky spí pod vod­ní hla­di­nou. Spo­lu s vodo­má­gy­ní Mer, prin­cez­nou zlo­děj­ské­ho cechu, sirot­kem s dote­kem smr­ti, krá­lov­ským špe­hem a psem cor­gim (ne, nedě­lám si legra­ci) se vydá­vá­te na nebez­peč­nou výpra­vu za pomstou. Uto­nu­lý kraj si zami­lu­je­te. Je tam napě­tí, je tam humor, je tam vše­ho tak akorát!

Dopo­ru­ču­je Kate­ři­na Šar­dic­ká, redak­tor­ka young adult

Jiří Ště­pán: Parti­tu­ra a provedení

Jiřin z Fre­nu, tedy Jiří z Fren­štá­tu pod Rad­hoš­těm, je můj oblí­be­ný kole­ga. Kaž­dý den před poled­nem obe­jde kan­ce­lá­ře a vyzve redak­tor­ský národ k obě­du. Jde­me jezt a vedem řeči. Ces­tou k pul­to­vé jídel­ně na Cej­lu, zatím ješ­tě hla­do­ví, nej­čas­tě­ji o bás­nič­kách. Po jíd­le dis­ku­tu­je­me taky o všem dal­ším, smut­ném i vese­lém. A když se pak vrá­tí­me k počí­ta­čům, těším se, pro­to­že mi pokaž­dé v cha­tu při­sta­ne od Jir­ky něja­ký inspi­ra­tiv­ní link na mar­go pro­bí­ra­ných témat. Jíd­lo, poezie a pozná­ní se mi tak slé­va­jí do krás­né­ho poled­ní­ho ritu­á­lu. Gastro teď dáme stra­nou. Zby­de nám „poezie a pozná­ní“. A klid­ně bez té spoj­ky, tedy: „poezie pozná­ní“. To je mož­ná emblém i cha­rak­te­ris­ti­ka Jiří­ho nové sbír­ky Parti­tu­ra a pro­ve­de­ní. Je to ona pří­slo­več­ná umě­lec­ká „hra doo­prav­dy“. Jiří chce bás­ně­mi něco pod­stat­né­ho ohle­dat, poznat a pocho­pit. Nemá zájem lyric­ky čvaňhat ani se jen „vypsat“ či „vychr­lit“. Nejsou to útul­né „krát­ké řád­ky pro kaž­dé­ho“. Je to tvor­ba váž­ná, obřad­ná, je to cosi jako řeč před posled­ním sou­dem. Je v ní vyslo­ve­na tíha z lid­ské­ho vědo­mí a lid­ské­ho údě­lu, posčí­ta­ná za věky věků. A koneč­ně je v té jeho sbír­ce pří­tom­na napros­to váž­ně míně­ná lás­ka k poezii, něco, po čem jsem sice hod­ně hla­do­věl, ale nikdy se mi to nepo­da­ři­lo satu­ro­vat. Tohle Jiří­mu závi­dím, ale jen kama­rád­sky. K rados­ti nad novou kníž­kou samo­zřej­mě při­spí­vá i nová úpra­va naší edi­ce z rukou našich kole­gyň, inter­ních gra­fi­ček Iva­ny Dud­ko­vé a Ale­ny Gratiasové.

Dopo­ru­ču­je Mar­tin Stöhr, redak­tor poezie