Evi, čím jsi chtěla být jako malá?
Myslím, že jsem žádné vysněné povolání neměla. Já spíš věděla, čím být nechci. Na jakousi pomíjivou chvíli mě napadlo, že by se mi líbilo být horskou pošťačkou na koni. Hory jsem milovala, ale byla jsem líná chodit pěšky, tak se mi zdálo ideální, že bych jezdila (ale ekologicky samozřejmě) a tím si vydělávala na živobytí. To už bylo ovšem v době, kdy jsem věděla, že pracovat budu muset. Předtím jsem dlouho tvrdila, že chci být důchodkyně. Jenže k tomu musím podotknout, že moje babička odcházela do důchodu v pětapadesáti letech, takže byla ještě plná elánu, ale přitom pracovat už nemusela. To mě dost lákalo. Já jsem založením celkem lenoch, proto po večerech ještě překládám a o víkendu pracuji na zahradě nebo zedničím na chalupě. Vím, že jakmile se zastavím, skočí na mě flákací nálada a je konec. Ještě chci dodat, že teď v dospělosti naopak chodím pěšky moc ráda a turistika je jednou z mých nejoblíbenějších činností.
Na lenocha dost dobré! Každopádně namísto poštovnictví jsi vystudovala francouzštinu a religionistiku na brněnské MU — co tě přivedlo k těmto oborům?
V prvním případě náhoda — na základní škole se po převratu otevíral kroužek angličtiny, kam jsem chtěla chodit, ale bylo plno a volné místo se našlo v kroužku francouzského jazyka. Na základní škole jsem se ještě nijak neprofilovala, takže pak následovalo francouzské gymnázium (přesněji dvojjazyčná sekce Gymnázia Matyáše Lercha v Brně). A protože jsem ani po gymnáziu nevěděla, co se sebou, a přece tu francouzštinu nezahodíš, Evo, rozhodla jsem se zkusit přijímačky na francouzskou filologii. V té době jednooborové studium nebylo povolené, a tak jsem k francouzštině hledala nějaký zajímavý obor, který by mě bavil. Tehdy mě velmi zasáhla kniha Geralda Messadiého Člověk, který se stal Bohem. Volba religionistiky tedy byla vyústěním mého tehdejšího zájmu o náboženství (všechna) a víru. Nakonec se mé zaujetí celkem brzy stočilo od křesťanství a západních náboženství k náboženstvím východním, konkrétně k buddhismu (v magisterském programu jsem se už specializovala na něj).
A co tě přivedlo do nakladatelství Host, ve kterém pracuješ už hezkých dvanáct let?
Práce v nakladatelství je moje srdcovka, do Hosta jsem se poprvé hlásila hned po škole, tedy před dvaceti lety (to číslo mě popravdě teď trochu vyděsilo). Tehdy to ovšem bylo malé nakladatelství o pěti sedmi lidech a nikoho nového nehledali. Zkusila jsem si tak práci v korporátu, ze kterého jsem utekla na mateřskou dovolenou. No a po ní jsem měla to štěstí, že Host zrovna rozšiřoval své řady. Drápkem jsem se uchytila a už se nepustila.
Pracuješ na pozici redaktorky odborné literatury a ediční řady Česká knižnice. Pár redaktorů jsme už v tomto seriálu měli, někteří z nich vybírají tituly vhodné k vydání a poté dohlížejí na zdárný proces vzniku knihy, jiní tituly nevybírají, nicméně opět dohlížejí na plnění termínů, smlouvy atd. Co všechno máš na starosti ty?
Tituly nevybírám. V případě Knižnice vybírá svazky ediční rada složená z odborníků, literárních teoretiků a historiků a výběr je poměrně složitý proces. Moje úloha je spíš koordinační. Práci s textem zaštiťuje Ústav pro českou literaturu AV ČR, licenčně knihy ošetřuje Nadační fond ČK, Host má na starosti produkční stránku a distribuci. U odborné literatury už zastávám opravdu pozici odpovědné redaktorky a knihu mám na starosti od začátku. Tituly aktivně nevyhledávám, vědci se na Host zpravidla obracejí sami. Z větší části už jsou to stávající autoři, u těch nových posuzujeme s šéfredaktorem Mirkem Balaštíkem, jestli knihu pod hlavičkou Hosta vydáme. No a pak už mám produkčně celý proces vzniku na bedrech: sestavuji rozpočet, domlouvám smlouvy s univerzitami, protože jde vesměs o zaměstnanecká díla (a to je někdy pěkné dobrodružství), domlouvám s autory textové náležitosti, někdy obrazovou přílohu, koordinuji práci jazykové redaktorky, sazeče a grafika, hlídám termíny.
Je toho dost, ale ty toho máš na starosti mnohem víc, že?
Vzhledem k tomu, že titulů České knižnice a odborné literatury vydáváme kolem deseti ročně, je můj pracovní záběr o dost širší. V Hostu mám ještě na starosti grantovou agendu u českých institucí (od žádostí o granty po vyúčtování), připravuji smlouvy pro české autory a autorky ostatním žánrovým redaktorům, tvořím tiráže pro původní české knihy, mám na starosti komunikaci s externími sazeči a grafiky, také tzv. schvalovací kolečka — ve zkratce: aby návrhy obálek, layouty, sazby, vysazené obálky viděli a zkontrolovali všichni k tomu povolaní kolegové v nakladatelství. Možná by se to dalo popsat tak, že svým způsobem koordinuji výrobu knih (nejsem na to ovšem sama, mám skvělého kolegu Vojtu). V každém případě je to pestrá práce a mám štěstí, že „mýma rukama“ projde tak či onak každá kniha, kterou vydáváme.
Někteří čtenáři tohoto rozhovoru v tobě jistě poznají překladatelku oblíbených knížek z Hosta —z francouzštiny do češtiny jsi přeložila romány Muriel Barberyové Růže sama a Nesčetně hvězd a z dětské literatury máš na svědomí překlad komiksové série s rebelskou princeznou Růžou, roztomilosti (jak říkají redaktorky dětské literatury) s Pomelonem, Pomponem a Paskalínou, zábavné knížky pro mrňousky Marianne Dubucové, nově parádní výpravu do světa knih Velké knižní dobrodružství a taky Majku na motorce, za jejíž překlad jsi získala Zlatou stuhu 2024. Přiznej barvu — že ty ses modlila, aby knížka nevyhrála a abys nemusela jet na předávání?
To jsem se modlila loni, protože už jsem byla nominovaná minulý rok a předávání se účastnila. Letos jsem byla odhodlaná v případě výhry zvládnout předstoupit před publikum a měla jsem samozřejmě připravenou hlubokomyslnou řeč o světovém míru a lidství, která bohužel nezazněla, protože se nám s kolegyněmi z nakladatelství do Prahy nepodařilo dopravit kvůli srážce vlaků u Pardubic. Cítíš tam tu úlevu, že? Já totiž když se na mě upírá více než čtvero očí, zapomínám i česky. Pro mě tedy nastala ideální konstelace: vyhrát a nemuset na pódium.
A jaké pocity tě zaplavily, když ses o výhře dozvěděla?
Radost, to je jasné, a taky určitá hrdost. Vždycky je hezké, když vás někdo pochválí. Navíc mí úžasní kolegové a kolegyně mi blahopřáli, jako bych dostala nobelovku.
Je překlad tvým jediným kontaktem s francouzštinou? Nebo jazyk oprašuješ i jinak?
Abych se přiznala, na oprašování nemám moc času, takže jen vzácně si ve francouzštině přečtu knihu nebo se podívám na film. Ráno při cestě do práce obvykle poslouchám francouzské zprávy (trvají deset minut) a objevila jsem fajn aplikaci do mobilu, kde je spousta tří až pětiminutových poslechů a k tomu vždy několik cvičení na porozumění a terminologii. Jsou období, kdy se snažím systematicky, ale naneštěstí jde spíš o krátkodobé záchvaty. Já mám ale asi nejraději, když při překladu musím něco dohledávat na internetu, ať už slovo, idiom nebo reálie. Ono to tedy samozřejmě překlad zdržuje, ale zase projdu tolik stránek a najdu tolik zajímavých nových informací, to pak oprašuji jako divá. Také tak jednou za rok za námi přijede moje francouzská kamarádka. Mluvený jazyk mi chybí asi nejvíc, tam se jazykové dovednosti ztrácejí docela rychle.
Obligátní otázka na konec — blíží se léto, dovolené, vysněné leháro s knížkou… tak kterou knihu z Hosta našim čtenářům doporučíš a proč?
V poslední době mě totálně nadchl Babylon od R. F. Kuangové. Má v sobě několik rovin, od univerzitního románu přes fantasy po obžalobu kolonialismu. Kuangová vystavěla uvěřitelný svět alternativní historie, k tomu přidala strhující děj a bohatý jazyk a to všechno propojuje s lingvistikou a etymologií, která mě vždycky hodně zajímala. A je to kniha o překládání!! Srdce mi plesalo celých šest set stran.
