„Jezero je dystopický příběh odehrávající se v postsovětské krajině zpustošené nemilosrdným drancováním, který sleduje cestu dospívajícího chlapce, jenž hledá svou matku. Román vykresluje Rusy jako primární nepřátele, kteří představují brutální chování, ničení životního prostředí a vojenskou sílu,“ stojí ve vyjádření poroty EBRD Prize. Její předseda Toby Lichtig dodává: „Jezero je uhrančivým, okouzlujícím, děsivým a šokujícím vhledem do světa zkázy, do říše, v níž se něha a odvaha střetávají s brutalitou a lhostejností, v níž osobní zájmy a pošetilost znamenají víc než pocit sounáležitosti a pospolitosti — a v níž malá gesta přesto živí plamen naděje. Je naprosto působivé, pohlcující a jedinečné a zaslouží si stát se evropskou klasikou, kterou bude číst mnoho budoucích generací.“ Právě světovost je jedním z podstatných rysů knihy — ve smyslu širší perspektivy, jež si nevšímá, na rozdíl od mnoha dalších současných českých autorek a autorů, našich dějin a reálií.
Foto: archiv Biancy Bellové
„Jezerem obohatila Bianca Bellová českou literaturu o krutou dystopii, o jednu z nejpozoruhodnějších knih posledních let. […] Tento román není žádná fantazie, ale drastická realita. A realistický je i jazyk, jímž Bellová píše. Jeho účinek je znásobený tím, že vyprávění se nese v přítomném čase a čtenář si tak připadá jako bezprostřední svědek událostí,“ napsala kritička Alena Slezáková v recenzi publikované po vydání knihy v MF DNES. Bellovou k napsání knihy inspirovaly fotografie vysychajícího Aralského jezera, právě na jeho břehy i zbytek mrtvé hladiny zasadila příběh chlapce Namiho.
Podle ohlasů kritiky i čtenářů se zdá, že tento titul je vnímaný jako zlomový moment v tvorbě Biancy Bellové. „Jezero bylo opravdu zlomové i pro mě. Nejenom v kariéře, hlavně v mém stylu psaní. Tři knihy, které mi vyšly před ním, byly o běžném životě v současnosti s nějakým historickým břemenem. Jezero a Mona už jsou jiné, jsou víc experimentální, jako když namalujete obraz vodovými barvami a necháte ho rozpít. Chybí v nich záchytné momenty, místní i časové,“ říká autorka.
Většina kritik v souvislosti s Jezerem zdůrazňuje obraz zkázy. Děti se rodí se zdeformovanými nebo nadbytečnými končetinami, každý, kdo se v jezeře koupe, zvrací a má ekzém, ryby z něj už dávno nejsou k jídlu. Duch jezera si vybírá svou daň, zabije i Namiho dědu a jeho bába je Duchu obětována, nic ale nepomáhá. Každý touží z bídy na březích páchnoucí ustupující vody odejít do velkoměsta. I Nami. Hledá tam svou matku, vlastně spíš sám sebe. A dost možná cestu k sobě najde, ale teprve ve chvíli, kdy se k jezeru vrátí. „Zanechal fragmenty sebe samého v lidech, které miloval, a sám už nemá nic.“ Jenomže právě v tom je naděje, protože co jiného to slovo značí, když ne to, že i poslední chudáci, kteří vyrostli mezi fackami a bez projevů lásky, jak ji známe, mohou někoho milovat?
Debata o tom, proč cenu získalo v době války na Ukrajině zrovna Jezero, je legitimní a nejspíš se ještě povede. Rusko hraje v knize podstatnou roli: jeho pažravost, snaha ukořistit území, které bývalo životodárné, ale dnes u něj rezivějí zbytky armádních strojů a zkáza zachvacuje všechno živé, tvoří kulisu, nad níž se tyčí socha Státníka, dost možná Stalina. Kulisu zmaru, půdorys apokalypsy. Hmatatelný důvod, proč stojí za to se bránit. Bránit území a milované lidi, kteří na něm žijí.
Jezero patří k českým knihám, o které je v zahraničí zájem, bylo přeloženo do více než dvaceti jazyků. Podobný úspěch, jako má Bianca Bellová, si se svými překlady do cizích jazyků připisuje třeba Kateřina Tučková s Žítkovskými bohyněmi, ty získaly například italskou cenu Premio Salerno Libro d’Europa (Keller Editore, překlad Laura Angeloni). Jan Němec s Dějinami světla obdržel Cenu Evropské unie za literaturu v roce 2014. Francouzský překlad Hany Aleny Mornštajnové (Les Éditions Bleu & Jaune, překlad Benoît Meunier) získal letos druhé místo v soutěži středních škol (Prix des lycéens de littérature des pays de l’Union européenne). Jakuba Katalpa a její román Němci v překladu Jānise Krastiņše (vydalo nakladatelství Pētergalis) se loni objevil v užší nominaci na Výroční cenu lotyšské literatury (Latvijas Literatúras Gada Balva). Mezi finalisty Angelus Central European Literature Award, tedy ceny udělované za překlad do polštiny, patří kromě Jezera (Afera, překlad Anna Radwan-Żbikowska) například i román Na krásné modré Dřevnici vloni zesnulého Antonína Bajaji (Książkowe Klimaty, překlad Dorota Dobrew).
Biance Bellové gratulujeme — a vážíme si toho, že můžeme vydávat její knihy.
