Transfer je v knize letištní prostor, kde se potkávají lidé s různými osudy. Má ten název pro tebe ještě další význam?
Každý ze čtyř protagonistů se ve stejném okamžiku ocitne na stejném místě v bodě, kdy se nachází na nějaké zásadní osobní křižovatce, něco podstatného si musí vyřešit, pohnout se novým směrem, smířit se, nebo vyrůst, posunout.
Jak kniha vznikala? Měla jsi od začátku plán spojit několik příběhů do jednoho celku, nebo to vykrystalizovalo spontánně v průběhu psaní?
Transfer vznikl úplně neplánovaně, je to takový levoboček. Delší dobu v hlavě nosím rozsáhlejší text, asi román, který je ale pořád v gestaci, protože jsem zatím neměla čas se mu pořádně věnovat. V jednom okamžiku mě ze zálohy přepadly ty čtyři postavy a zcela nečekaně se mi vmezeřily do tvůrčích plánů. A najednou z nich byl vcelku kompaktní text, redakce se ujala Klára Fleyberková a celé to tradičně posunula o ligu výš. Řekla bych, že Transfer vznikl ze všech mých delších věcí asi nejspontánněji a psal se sám, myslím, že mi netrval déle než měsíc.
Tvoje knihy jsou překládány do řady jazyků, cestuješ po světě, procházíš transfery, byla to tvoje inspirace?
Nepochybně, od doby, kdy jsem odevzdala rukopis, už jsem několikrát někam letěla a pokaždé mi bylo líto, že k textu nemůžu ještě něco dopsat, protože se tam pokaždé přihodí něco zajímavého a nečekaného. Fenomén cestování svádí najednou do stejného prostoru lidi, kteří se vůbec neznají a jsou často odsouzeni spolu nedobrovolně strávit mnoho hodin. Zároveň je to prostředí velmi bohaté na emoce, lidé jsou unavení a vystresovaní, mnohdy vystavení zcela novým sociálním situacím a příležitostem. Já jsem se třeba s jedním chlapcem seznámila tak, že na něj při letu ze Sofie spadl kus obložení letadla s výstražným nápisem. Seděla jsem o sedadlo za ním, on se na mě s tou cedulí otočil a povídá: „To je tvoje?“ To prostředí je nevyčerpatelným zdrojem inspirace.
Každá tvoje kniha je jiná. Oproti předcházejícímu románu Ostrov, který odkazuje na středověké legendy a je holdem svobodnému vypravěčství, otevírá Transfer řadu současných témat. Jak si vybíráš náměty na knihy?
Já bych ani neřekla, že se ty knihy liší, spíš naopak, píšu pořád o tomtéž, jen se mění kulisy. A ono to zní jako klišé, ale u mě ta volba opravdu nikdy nebývá výsledek racionální úvahy, neříkám si, že bych chtěla napsat o tomhle tématu, protože je důležité, spíš si mě ten námět sám najde. V tomhle konkrétním případě to myslím začalo tak, že mě oslovila jedna soukromá televize, jestli bych pro ně neměla námět na pořad, já jim navrhla seriál, oni mě ho nechali několikrát upravit, načež ho zamítli s tím, že by byl pro jejich diváky příliš náročný a temný. Jeden z příběhů postavy z Transferu je tedy reliktem z toho televizního námětu, ostatní se nějak organicky přidaly.
V letošním roce jsi za román Jezero získala další ocenění, tentokrát mimořádně významnou evropskou literární cenu — EBRD Literature Prize. Co pro tebe jako autorku taková cena znamená?
Ta cena byla za anglický překlad Jezera, který převedl Alex Zucker, vyhráli jsme ji společně. Lidé, kteří se pohybují v britských literárních kruzích — recenzenti, dramaturgové festivalů, moderátoři —, ji dobře znají. V tomto směru bylo zajímavé na sebe upozornit, i když se žádné prodejní rekordy nekonaly. Asi nejhezčí moment té ceny byl v napětí, které její průběh přináší — zničehonic se dozvíte, že jste na longlistu ocenění, z něj pak porotci po dvou měsících vyberou účastníky užšího finále a ti se pak výsledek dozvědí o měsíc později na vyhlášení v Londýně. To zhruba tříměsíční stupňované napětí je zdrojem silných emocí, pro mě bylo ve chvíli vyhlášení nejdůležitější nedat na sobě před kamerami znát zklamání, až vyhraje někdo jiný. O to větší byla pak radost, že se ta mizivá pravděpodobnost opravdu naplnila, i když mezi nominovanými byli třeba nobelisté Olga Tokarczuková a Orhan Pamuk či Georgi Gospodinov, letošní laureát International Booker Prize; smála jsem se jako nějaká teta, takže mě taky jako slaboduchou tetu vyfotili, a ta fotka pak bude někde na internetu viset navěky, amen.
A je pozoruhodné, že to letos bylo poprvé, kdy tuto literární cenu vyhrála žena — a i všechny tři finalistky byly autorky.
V souvislosti s cenou jsem zažila i zábavnou příhodu, když jsem dva týdny po vyhlášení přijela do Londýna podruhé; protože mi ješitnost nedala, tak jsem se na nádraží St. Pancras šla podívat do knihkupectví, jestli tam moji knihu po tak významné ceně mají v distribuci. Samozřejmě že neměli, ale potkala jsem v obchodě Jarvise Cockera, zpěváka skupiny Pulp, na jejíž koncert jsem zrovna přiletěla. „Ahoj, Jarvisi,“ povídám. „Ahoj,“ odpověděl mi Jarvis.
Když sleduješ recenze nebo máš čtení mimo Česko, máš pocit, že románu rozumějí v zahraničí jinak než tady?
Každá čtenářská zkušenost je nutně individuální, stejně jako se liší literární a kulturní kánony. Třeba na čtení v Itálii čtenáři plakali u ukázky, která mi vůbec nepřišla dojemná. Japonští studenti literatury na Tokijské univerzitě zase v mém textu objevili princip triád, kterého jsem si vůbec nebyla vědoma. V Americe si povšimli, že se v mém románu hodně fyzicky pracuje; proč to tak je? Vytratila se z jejich života už úplně drobná denní práce, jako je vaření, zašívání, okopávání brambor, zavařování, svařování, zatímco náš čtenář ještě přece jen tyto činnosti často provozuje, a proto se nad nimi nepozastaví? Recenze, které mi připadaly nejrelevantnější — to znamená, že dokázaly rozpoznat, o co jsem se snažila, a hodnotit, jak se mi to podařilo naplnit —, vyšly jinde než v Čechách. Ale nebudu si stěžovat, jsem ráda za každého čtenáře, který si mé texty najde a umí si je užít. Okamžik, kdy jako čtenář najednou zjistíte, že ve vás text rezonuje, ano, mluví k vám, autor formuluje vaše vlastní pocity, kniha vás vzrušuje tak, že ji nedokážete odložit, ten je vzácný jako setkání s jednorožcem. Proto je pro mě jako pro autorku každé takové souznění (o kterém se obyčejně ani nedozvím, protože se odehrává v intimitě čtenářského křesla) požehnáním.
Před pár dny jsem v Dillí zažila literární setkání s belgickým spisovatelem Tomem Lanoye, který větší část roku žije v Jihoafrické republice. Tom si stěžoval, jak jsou setkání s evropským publikem ve srovnání s těmi jihoafrickými nudná; zatímco my spořádaně a potichu sedíme a posloucháme, Jihoafričané souhlasně či nesouhlasně pokřikují, mlaskají, rozhazují rukama a vyskakují ze židlí. Taková interakce by mě bavila.
