Z jaké potře­by vznik­la vaše tře­tí kniha?

Psa­ní knih obec­ně vze­šlo z mé potře­by říct všech­no to, co jsem měl v sobě naku­pe­no za ty roky, co se zahrad­ní archi­tek­tu­ře věnu­ju. Tako­vá pro­dlou­že­ná prá­ce naše­ho ate­li­é­ru, tele­viz­ní­ho pořa­du nebo semi­ná­řů, kte­ré dělá­me, jejich zhmot­ně­ní do pev­né vaz­by. Když vznik­la prv­ní kni­ha nazva­ná Žij­te ve své zahra­dě, zača­li za mnou cho­dit lidé, kte­ří mi říka­li, že jim její čte­ní dra­ma­tic­ky změ­ni­lo život. I pro­to jsme napsa­li dru­hou kni­hu Zele­né poko­je a teď i novin­ku Zahra­da je pro radost. Pořád máme co říct, i když kon­cept je u kaž­dé kni­hy tro­chu jiný. Ten­to­krát uka­zu­je­me pří­běhy zahrad.

Proč?

Pro­to­že na pří­bě­zích a obra­zech zahrad se naše filo­zo­fie poměr­ně dob­ře uka­zu­je, to je to, co čte­ná­řům asi nej­víc pomů­že zamys­let se nad jejich vlast­ní zahra­dou. Dosta­li jsme se s ate­li­é­rem Fle­ra do fáze, že pro nás pra­cu­je tři­cet archi­tek­tů, dělá­me oprav­du hod­ně zahrad, máme řadu foto­gra­fů a ti se zdo­ko­na­lu­jí v zazna­me­ná­vá­ní našich zahrad víc a víc, jez­dí je fotit opa­ko­va­ně, v růz­ných roč­ních obdo­bích. To všech­no hrá­lo roli, když jsme zva­žo­va­li nápad napsat tře­tí kni­hu. Ostat­ně, Vin­ne­tou měl taky tři díly, tedy ty zásad­ní, na kte­rých jsem vyros­tl, tak­že tuhle kni­hu beru jako posled­ní výstřel — a snad ho ve zdra­ví přežiju.

Kon­cep­ce této kni­hy sto­jí na dva­nác­ti rea­li­za­cích. Jak jste z toho množ­ství zahrad, kte­ré navr­hu­je­te, vybí­ra­li zrov­na tuhle dvanáctku?

Sna­ži­li jsme se vybí­rat zahra­dy, kte­ré budou co nej­víc růz­no­ro­dé. Aby si kaž­dý čte­nář v kni­ze našel tako­vou zahra­du, kte­rá bude typo­vě nebo roz­lo­hou nebo polo­hou co nej­víc podob­ná té jeho. Mícha­li jsme ven­kov­ské a měst­ské zahra­dy, vel­ké i malé, navíc jsme muse­li vybrat foto­ge­nic­ké zahra­dy. To je tro­chu para­dox: někte­ré zahra­dy jsou skvě­lé v tom, jak to v nich žije, jejich maji­te­lé v nich trá­ví spous­tu času, jsou v nich oprav­du rádi, všech­no doko­na­le fun­gu­je — ale nějak se sta­ne, že ta zahra­da není foto­ge­nic­ká. Což je ško­da, ale na fot­kách v kni­ze to kouz­lo tako­vé zahra­dy pros­tě nevy­nik­ne. Naštěs­tí to nepla­tí čas­to nebo nějak ploš­ně. Pod­stat­ným kri­té­ri­em byla také ocho­ta majitelů.

Řekl někdo ne?

Ne, neřekl. Důle­ži­tým kri­té­ri­em pro nás bylo taky to, jak se kdo o svo­ji zahra­du sta­rá. Nesta­čí totiž zahra­du dob­ře napro­jek­to­vat, je potře­ba v ní dál být a pečo­vat o ni — a na zahra­dách, kte­rým jejich maji­te­lé věnu­jí lás­ku a péči, je to vidět. Samo­zřej­mě nemlu­vím o něja­ké dři­ně nebo úmor­ných hodi­nách prá­ce, ale tro­chu se své zahra­dě věno­vat musí­te, aby se vám odvděčila.

Co nové­ho jste obje­vil, když jste díky kni­ze zahra­dy zno­vu viděl takhle pospo­lu jako sou­bor o dva­nác­ti položkách?

To byl sko­ro tera­pe­u­tic­ký záži­tek. Když jsem si popr­vé sedl ke tře­tí kni­ze a začal se s hla­vou v dla­ních sou­stře­dit na to, co nové­ho chci vlast­ně říct, došla mi důle­ži­tá věc. V posled­ní době si vší­mám toho, jak pod­stat­né je pro mě zjed­no­du­šo­vá­ní, zpo­ma­lo­vá­ní. Dřív jsme s tím nej­lep­ším svě­do­mím pro­chá­ze­li s kli­en­ty seznam toho, co všech­no je dob­ré mít na zahra­dě, aby se v ní cíti­li dob­ře. Dnes s tím nej­lep­ším svě­do­mím říkám, jak málo sta­čí, aby se cíti­li dob­ře. To je vlast­ně filo­zo­fie kni­hy: sed­nout si pod strom s někým, koho máte ráda, je mno­hem zásad­něj­ší než to, jaké všech­ny moder­ní prv­ky si do své zahra­dy poří­dí­te. Zahra­da je náruč. Nezmě­ní vám život, ale když si ji cit­li­vě a prav­di­vě vymys­lí­te, nabíd­ne vám mož­nost si ten život uží­vat. Skvě­lá zahra­da není o peně­zích, o veli­kos­ti ani o sofis­ti­ko­va­ných postupech.

A v čem je tedy kouz­lo dob­ré zahrady?

V tom, že jste pří­tom­ná, víte, co vám dělá v živo­tě dob­ře, kde sto­jí­te a co chce­te, taky co nechce­te, s kým to chce­te — a když si na tohle oprav­du prav­di­vě odpo­ví­te, bude­te schop­ná také říct, co potře­bu­je­te od své zahra­dy a jak má vypa­dat. A mož­ná prá­vě zjis­tí­te, že nemu­sí být nijak slo­ži­tá a sofis­ti­ko­va­ná, že tady není pro­to, aby ji někdo obdi­vo­val, ani sou­se­di ne, že je tu pro­to, abys­te se v ní pros­tě a jed­no­du­še cíti­la dob­ře a den­ně si ji užívala.

Je tahle vaše filo­zo­fie obec­něj­ším trendem?

Urči­tě, ale­spoň v něja­ké naší bub­li­ně. Ale přál bych si, aby to rezo­no­va­lo obec­ně ve spo­leč­nos­ti. Ten trend sto­jí na zjed­no­du­še­ní, skrom­nos­ti, poko­ře, lokál­nos­ti. A je pocho­pi­tel­ně spo­je­ný s trva­lou udr­ži­tel­nos­tí. Ostat­ně netý­ká se jen zahrad­ní archi­tek­tu­ry, ale gastro­no­mie, módy, kul­tu­ry. Ne kaž­dý kli­ent to samo­zřej­mě má takhle pojme­no­va­né, ale vší­mám si, že v posled­ních měsí­cích k nám cho­dí lidé, kte­ří mají sice oprav­du hod­ně peněz, ale říka­jí: My nepo­tře­bu­je­me takhle vel­ký dům, udě­lá­me to men­ší, skrom­něj­ší, neví­me proč, ale tak to cítí­me a dává nám to smy­sl. Dřív jsme byli dale­ko čas­tě­ji svěd­ky toho, že skr­ze gastro­no­mii, tech­no­lo­gie, módu nebo tře­ba vlast­nic­tví domu, zahra­dy nebo auta si lidé doka­zo­va­li svůj spo­le­čen­ský sta­tus. To se mění. Už si nepo­tře­bu­je­me nic moc doka­zo­vat. Mám z toho radost.

Proč přes­ně vám to dělá radost?

Pro­to­že je to nej­lep­ší ces­ta ke zdra­věj­ší pla­ne­tě. Nej­vět­ší pro­blém eko­lo­gic­ké kri­ze je kon­zum, naše věč­ná nena­sy­ce­nost, hro­ma­dě­ní. A já jsem svěd­kem toho, jak se lidé vzdá­va­jí kon­zum­ních láka­del, stá­va­jí se skrom­něj­ší­mi a děla­jí to dob­ro­vol­ně. Navíc už to není něja­ký under­ground, ale stá­vá se to něčím doce­la běžným.

Sta­čí to — začít na vlast­ní zahradě?

Vaše zahra­da je pře­ce pro vás to nej­bliž­ší a nej­sná­ze ucho­pi­tel­né téma. Poli­tic­ké nebo spo­le­čen­ské změ­ny jsou samo­zřej­mě potře­ba, ale záro­veň se z té potře­by stá­vá těž­ká deka, kte­rá na nás padá, sotva si na to vzpo­me­ne­me. Vaše zahra­da je kou­sek kabát­ku země­kou­le. To je ten kus země, kte­rý máte na sta­ros­ti jen vy a může­te na něm udě­lat coko­li — dob­ré­ho nebo špat­né­ho, pří­nos­né­ho nebo niči­vé­ho. Nemu­sí­te řešit stra­te­gie vlád, ale to, jest­li na své zahra­dě zadr­žu­je­te deš­ťo­vou vodu, sta­rá­te se o půdu, seje­te a sází­te lokál­ní seme­na a saze­ni­ce nebo stro­my, kte­ré pat­ří do naší kra­ji­ny, nepo­u­ží­vá­te che­mii, zná­te svo­je brou­ky — a mlu­ví­te o tom se sou­se­dy a návště­va­mi. Dneska říká­me kli­en­tům: sázej­te stro­my, vel­ké stro­my, ne malin­ké strom­ky se zastři­že­ný­mi korun­ka­mi, ale sku­teč­ně vel­ké stro­my, kte­ré budou čis­tit vzduch, zadr­žo­vat vodu. Kaž­dý tako­vý strom na vaší zahra­dě pomá­há, aby se nepře­hří­va­lo měs­to. Navíc když máte rodi­nu, může­te tenhle pří­stup tím, jak ho žije­te, pře­dá­vat i dětem.

Vy máte čty­ři děti — fun­gu­je to vysvětlování?

Ano, baví­me se čas­to o kra­ji­ně i eko­lo­gii, když sedí­me v zahra­dě u ohně, naše děti moc dob­ře chá­pou, jak to fun­gu­je. Těší se na to, jak budou aktiv­ní nebo tře­ba půjdou volit. A já jsem si jis­tý, že tahle gene­ra­ce nezvo­lí něko­ho, kdo to s pla­ne­tou nebu­de mys­let váž­ně, pro­to­že si uvě­do­mu­je, že eko­lo­gie je pros­tě zásad­ní téma.

Vydá­vá­te kni­hy, točí­te pro tele­vi­zi, pořá­dá­te ško­le­ní a worksho­py, šíří­te svo­ji filo­zo­fii — a tím i svo­je poměr­ně oje­di­ně­lé know-how. Jak jste u vás ve stu­diu pře­mýš­le­li o tom, zda a jak si to know-how střežit?

V prv­ní tří­dě jsem měl nápad, nakres­lil jsem ho a kama­rád ho po mně obkres­lil. To bylo prv­ní vykra­de­ní know-how, kte­ré jsem zažil. Nevím, jest­li už teh­dy, ale urči­tě mi v prů­bě­hu živo­ta došlo, že buď máte v živo­tě nápa­dy, nebo je nemá­te. Není to tak, že máte jeden jedi­ný geni­ál­ní nápad, a když vám ho vez­mou, nikdy už jiný mít nebu­de­te. Vlast­ně nao­pak. Navíc věřím, že je humán­ní šířit to, k čemu dospě­je­te, pokud to pova­žu­je­te za pro­spěš­né, a ne si to stře­žit pro sebe. Lid­skost v jiných obo­rech si asi před­sta­ví­te snad­ně­ji, ale cho­vat se lid­sky v mém obo­ru? To s sebou nese asi prá­vě tohle — že sdí­lí­te svo­ji filo­zo­fii, pro­to­že jí věří­te. Nejde o design, ale o pla­ne­tu. Máme v kur­zech deset tisíc lidí a já jim všem můžu klid­ně říct, jak pře­mýš­lím, v co věřím a proč mi to dává smy­sl. Že nemá význam při­vézt asij­skou bonsaj a trá­pit ji na čes­ké zahra­dě nebo vymýš­let něja­kou pseu­do­pro­ven­sál­skou výsad­bu, že je mno­hem smys­lu­pl­něj­ší si na té zahra­dě zasa­dit jab­lo­ně a pivoň­ky. Navíc lidé z mých kur­zů by si stej­ně asi nikdy nena­ja­li zahrad­ní­ho archi­tek­ta, ale děla­li by si svo­je zahra­dy sami své­po­mo­cí, jen by asi hned nevě­dě­li, jak na to. Tak­že tím dost mož­ná ani nepři­chá­zím o klienty.

Zmí­nil jste pojem čes­ká zahra­da. Exis­tu­je něco jako typic­ká čes­ká zahrada?

Ano! Je jed­no­du­chá a čis­tá. Lokál­ní. Odka­zu­je k čes­kým hájům a lukám, k naší kra­ji­ně, kte­rá se otis­ku­je v naší zahra­dě: není uni­ver­zál­ní, pro­to­že je tro­chu jiná v již­ních Čechách a jiná na seve­ru v pod­hůří. Archi­tek­ti a zahrad­ní archi­tek­ti ve dva­cá­tých a tři­cá­tých letech dva­cá­té­ho sto­le­tí si uvě­do­mo­va­li jedi­neč­nost čes­ké kra­ji­ny a odka­zo­va­li k ní ve svých rea­li­za­cích zahrad. To se bohu­žel pře­ru­ši­lo s nástu­pem nacis­mu a pak komu­nis­mu, kdy se pobyt na zahra­dě vní­mal spíš jako bur­žo­az­ní pře­ži­tek, pokud jste tedy nepěs­to­va­li zele­ni­nu a nesta­vě­li skle­ník pod­le Receptá­ře. To je kou­zel­né, ale je to jen jed­na výseč naše­ho obo­ru. Zahra­dy kolem vil obě tota­li­ty roz­se­ka­ly na malé kous­ky, podob­ně jako obsa­di­ly ty vily a nastě­ho­va­ly do nich něko­li­ka­ná­sob­ně víc lidí, než bylo původ­ně v plá­nu. Ty domy samo­zřej­mě trpě­ly, ale stej­ně trpě­ly i zahra­dy. Zahrad­ní archi­tek­tu­ra jako obor má tedy jen málo, na co by navázala.

Inspi­ru­je­te se v zahraničí?

Ano, ale hlav­ně pokud jde o prin­ci­py, ne o kon­krét­ní rost­li­ny. V Ang­lii nebo ve Fran­cii se skvě­le sta­ra­jí o svo­je zahra­dy, chá­pou, jak důle­ži­tý je ulič­ní pro­stor. To je pro nás inspi­ra­tiv­ní, ale neta­há­me do Čes­ka levan­du­le a jiné stře­do­moř­ské rost­li­ny, neda­ři­lo by se jim tady a nepat­ří sem. Sem pat­ří růže, pivoň­ky, ovoc­né stromy.

Daří se vám být v zahra­dě nepra­cov­ně? Mys­lím tím, jest­li umí­te odpo­čí­vat ve své vlast­ní zahra­dě, tak jak to učí­te své klienty.

Přál bych si, aby tako­vé­ho času bylo víc, učím se ho mít a jde mi to čím dál tím líp. Poda­ři­lo se nám s ate­li­é­rem Fle­ra poří­dit nád­her­ný sta­tek v již­ních Čechách, jme­nu­je se Bal­dýn­ka. Tam zaží­vám kva­lit­ní čas, i když i Bal­dýn­ka je pro­jekt. Odpo­čí­vám tam, peču­ju o vyvý­še­né záho­ny, sta­vím kur­ník a učím se zpo­ma­lit. Pěs­tu­ju bram­bo­ry, tes­tu­je­me, jak se daří růz­ným trvalkám.

Co přes­ně je Bal­dýn­ka za projekt?

Od jara začne­me s worksho­py, kte­ré tam bude­me pořá­dat. Vět­ši­na mých akti­vit se ode­hrá­vá u počí­ta­če, dělá­me onli­ne kur­zy, kres­lí­me a navr­hu­je­me — a Bal­dýn­ka je v tomhle skvě­lá mož­nost jít do teré­nu a vzít tam naše kli­en­ty a kur­zis­ty, uká­zat jim pří­mo v tako­vé mode­lo­vé zahra­dě, jak to cho­dí. Aby se tře­ba nebá­li pří­rod­ní vody a vidě­li, jak se sta­ví a jak vypa­dá zahrad­ní jezír­ko a kdo kolem něj díky té vodě žije a jak moc to pak tako­vé zahra­dě prospívá.

Máte za sebou pro­jek­ty na něko­li­ka kon­ti­nen­tech, oce­ně­ní, kus prá­ce. Máte ješ­tě něja­ký nespl­ně­ný sen?

Zahra­nič­ní rea­li­za­ce jsou vždyc­ky obo­ha­cu­jí­cí. Počí­na­je Asií a kon­če tře­ba Dán­skem. Stej­ně obo­ha­cu­jí­cí jsou ale i pro­jek­ty doma, klid­ně úpl­ně ty malé. Zažil jsem, že od nás z ate­li­é­ru odchá­ze­li lidé se slza­mi štěs­tí v očích, pro­to­že se popr­vé setka­li s tím až tera­pe­u­tic­kým pří­stu­pem k sobě a své zahra­dě, man­že­lé, kte­ří si díky nám pro­mlu­vi­li, pro­to­že se potře­bo­va­li srov­nat s pro­jek­tem své zahra­dy, a tak si řek­li věci, kte­ré by si jinak asi neřek­li. Spl­nil jsem si toho hod­ně. Můj sou­čas­ný sen je prá­vě ta naše Bal­dýn­ka. Nepo­spí­chám na ni. Je to pro­jekt na celý zby­tek živo­ta — a když ho náho­dou nestih­nu dokon­čit, mohou v něm, pokud budou chtít, pokra­čo­vat moje děti. Tam nachá­zím klid. Tam mám z prá­ce mozo­ly. Tam si u prá­ce zpívám…

Fer­di­nand Lef­fler (1978)

Vystu­do­val obor kra­jin­né plá­no­vá­ní v kom­bi­na­ci se zahrad­ním inže­nýr­stvím na Čes­ké země­děl­ské univerzitě.

Je zakla­da­te­lem ate­li­é­ru zahrad­ní archi­tek­tu­ry Fle­ra, kte­rý pat­ří k nej­vět­ším v Evro­pě. Věnu­je se pro­jek­tům sou­kro­mé­ho i veřej­né­ho pro­sto­ru a něko­li­krát se svým týmem zís­kal titul Zahra­da roku a dal­ší oce­ně­ní. Úspěš­ně rea­li­zu­je pro­jek­ty v Evro­pě i ve svě­tě — v Kana­dě, ve Střed­ní Ame­ri­ce nebo na afric­kém Zanzibaru. 

Je spo­lu­au­to­rem a mode­rá­to­rem oce­ňo­va­né­ho tele­viz­ní­ho pořa­du Fer­di­nan­do­vy zahra­dy. Vydal kni­hu Žij­te ve své zahra­dě (2017; ang­lic­ky 2018), Zele­né poko­je (2019) a kníž­ku pro děti Kuka­dýl­ko (2016). 

V rám­ci pro­jek­tu Fle­ra Aca­de­my pořá­dá před­náš­ky a worksho­py pro veřej­nost. Svý­mi vystou­pe­ní­mi a pub­li­ka­ce­mi usi­lu­je o osvě­tu v oblas­ti zahrad­ní archi­tek­tu­ry a o kon­struk­tiv­ní dis­ku­si mezi odbor­nou a laic­kou veřej­nos­tí. Je pro­pa­gá­to­rem zod­po­věd­né­ho život­ní­ho sty­lu a eko­lo­gic­ké­ho pří­stu­pu k pla­ne­tě Zemi.