Jak to začalo?

Bylo to někdy na začát­ku pan­de­mie, čas­to mi při­chá­ze­la na mysl ana­lo­gie s morem a pak už to šlo nějak ráz naráz, sami na mě vyska­ko­va­li tvo­ro­vé z bes­ti­á­řů a růz­né pověs­ti, legen­dy a lido­vé vyprá­věn­ky. Nezva­la jsem je, ale byla radost s nimi pra­co­vat. Mojí ambi­cí bylo čis­tě stvo­řit pří­běh, urči­tě to neby­la prá­ce s his­to­ric­ký­mi pra­me­ny, respek­ti­ve ději­no­vě­du jsem pou­ží­va­la jen jako inspi­ra­ci. Tře­ba výpra­vu brat­ří Sher­leyo­vých ke dvo­ru per­ské­ho šáha Abbá­se. K tomu mě zase naved­la Rem­brand­to­va výsta­va, ote­vře­ná v Pra­ze na krát­kou dobu mezi dvě­ma loc­kdow­ny. Posled­ní stří­pek tex­tu — pro­log — vzni­kl při mé záři­jo­vé návštěvě Paler­ma a je inspi­ro­va­ný stře­do­vě­kou legen­dou o Tes­ta di Moro, Mau­ro­vě hla­vě, váš­ni­vou a krva­vou, přes­ně tak, jak si můj text žádal. Z podob­ných útrž­ků se mi pří­běh Ost­ro­va sklá­dal pod rukama. 

Když jsem kdysi četl Jezero, připadalo mi úplně mimo český kontext, nejdřív jsem myslel, že jsi zahraniční autorka. Musím říct, že mě tehdy úplně uhranulo. A teď se to stalo znovu: Ostrov mi přijde svou atmosférou jako knížka, která jako by přišla z jiného světa. Nebo se mýlím?

Já nesle­du­ji domá­cí lite­ra­tu­ru nato­lik, abych to doká­za­la posou­dit. Vím, že Michal Ajvaz si občas vypo­mů­že fan­task­nem či nee­xis­tu­jí­cí­mi říše­mi, a urči­tě nebu­de sám. Pro mě je ten stře­do­věk jen změ­na kulis, ale vlast­ně píšu pořád o tom samém. Nedáv­no mě oslo­vil Čes­ký roz­hlas, jest­li bych si nechtě­la vyzkou­šet napsat povíd­ku spo­leč­ně s umě­lou inte­li­gen­cí GPT‑3, což je sys­tém zalo­že­ný na neu­ro­no­vé struk­tu­ře moz­ku, kte­rý má načte­ny spous­ty tera­by­tů knih, dra­mat, fil­mo­vých scé­ná­řů i lid­ských kon­ver­za­cí ze soci­ál­ních sítí a na jejich zákla­dě gene­ru­je pro­ce­sem tzv. hlu­bo­ké­ho uče­ní tex­ty, je tedy tako­vým digi­tál­ním spi­so­va­te­lem. A my auto­ři to v pod­sta­tě dělá­me stej­ně; čte­me pří­běhy, naslou­chá­me jim, učí­me se, na jakých prin­ci­pech sto­jí dob­ré záplet­ky, hle­dá­me v nich něja­ké styč­né body a pře­sa­hy, zdro­je čte­nář­ské­ho pou­če­ní a satis­fak­ce a pak to zkou­ší­me sami. (Je ovšem tře­ba říct, že dle mých zku­še­nos­tí to my lidé pořád umí­me o něko­lik lig lépe než umě­lá inte­li­gen­ce, pro­to­že jí ale­spoň pro­za­tím chy­bí kre­a­ti­vi­ta, nato­lik vlast­ní prá­vě jen lid­ské mysli.) 

No a já se ve všech těch pří­bě­zích sna­žím najít ty spo­leč­né nit­ky, ale pak si je svá­zat po svém. 

Z té knížky se linou rozličné orientální vůně, pohádková atmosféra. Já měl vždycky ve filmech rád toho starého Sindibáda nebo tyhle náměty zpracované Karlem Zemanem. Co pro tebe znamenají příběhy, pohádky? A jsem úplně mimo, když to takhle stavím vedle sebe?

Ano, chtě­la jsem tou kni­hou vzdát hold vypra­věč­ství a pří­bě­hům, tomu, jak nám v našem kul­tur­ním okru­hu for­mo­va­ly vní­má­ní dob­ra, eti­ky, este­ti­ky, smr­ti a smr­tel­nos­ti, i pros­té prak­tic­ké návo­dy do živo­ta. Nemys­lím, že kde­ko­liv na svě­tě žije kul­tu­ra, kte­rá by si nepře­dá­va­la pří­běhy, asi ani jed­not­li­vec, pokud nemá něja­kou neu­ro­lo­gic­kou poru­chu, kte­rý by doká­zal exis­to­vat bez vyprá­vě­ní, jež rámu­jí jeho život, ať už jsou to lido­vé pově­ry, nebo bib­lic­ké příběhy.