Pech je obsáhlá kniha detektivních příběhů, které spojuje postava neortodoxního vyšetřovatele. Má nějaký předobraz ve skutečnosti?

Vůbec ne. Psa­la jsem ho tak, aby mě bavil.

Můžete ho nějak popsat, abychom čtenáře trochu navnadili? A čím vás baví nejvíc?

Oli­ver Pech je cti­žá­dosti­vý, v osob­ním živo­tě bez­o­hled­ný vyšet­řo­va­tel, kte­rý se řídí vlast­ním morál­ním kom­pa­sem i tam, kde je to v roz­po­ru s pří­ka­zy nad­ří­ze­ných nebo se záko­nem. Ale vy mu to pros­tě musí­te pro­mi­nout, pro­to­že je ve své víře v to, že doká­že všech­no napra­vit, bez­bran­ně roz­to­mi­lý. Ješ­tě víc mě ale baví psát z pohle­du oprav­du zápor­ných postav, v tom si vylo­že­ně lebedím.

V knize popisujete prostředí, v němž žijete, sama u trati mezi Libercem a Jabloncem bydlíte. Kdy jste se rozhodla ta místa použít i ve svých příbězích?

Já jsem původ­ně z Pra­hy, moje prv­ní dvě děti se tam naro­di­ly. Údo­lí Nisy je krás­né, i když mís­ty ponu­ré. Nej­krás­něj­ší je v zimě, tram­vaj pro­jíž­dí zasně­že­ným lesem, kole­je se před eso­vi­tou zatáč­kou k Bran­dlu zve­da­jí nad úro­veň lesa a tam, kde v létě pro­té­ká zpustlou lou­kou potok, je jed­na obrov­ská závěj. Vždyc­ky jsem se tam dolů díva­la a před­sta­vo­va­la si růz­né věci. 

Jak jste se vlastně dostala k psaní — a proč detektivky?

Naše nejmlad­ší dce­ra byla po bio­lo­gic­ké léč­bě náchyl­ná k infekč­ním cho­ro­bám, měli jsme zaká­zá­no cho­dit do kolek­ti­vu, stý­kat se s lid­mi. Bylo to tako­vé domá­cí věze­ní, pře­sta­la jsem stu­do­vat, chy­bě­la mi něja­ká dušev­ní čin­nost. Tak mě napadlo zku­sit, jest­li bych doká­za­la dát dohro­ma­dy něja­ký pří­běh, chtě­la jsem, aby si ho nej­star­ší syn pře­če­tl, a pro­to­že spo­lu rádi sle­du­je­me kri­mi­nál­ní seri­á­ly, vymys­le­la jsem si detek­tiv­ní záplet­ku. Také jsem si potře­bo­va­la tro­chu uleh­čit prá­ci, kri­mi žánr pře­ce jen jede pod­le urči­té šablony.

Vím, že už máte připravené i další rukopisy. Chcete žánr detektivky někdy opustit?

Jak na mě při­jde pří­běh, tak píšu. Jde mi hlav­ně o posta­vy, o situ­a­ce, baví mě je pro­ží­vat. Kdy­by se mi poda­ři­lo dotáh­nout záplet­ku i v jiném žán­ru tak, abych byla s výsled­ným vyzně­ním spo­ko­je­ná, proč ne.

Jak dlouho vám psaní trvalo a kdy jste se rozhodla oslovit nakladatelství?

Tři měsí­ce. V den, kdy jsem dopsa­la, syn o můj pří­běh zájem nepro­je­vil, tak jsem si říka­la, že ho pošlu do svě­ta (ten pří­běh!). Až poz­dě­ji jsem pocho­pi­la, že to bylo poně­kud drzé. 

Máte nějaké oblíbené autory a žánry, které čtete?

Mám ráda, když má kni­ha ener­gii, když je chyt­rá, klid­ně sar­kas­tic­ká. Radě­ji autor­ky než auto­ry. Teď mám roze­čte­nou Tere­zu Bouč­ko­vou, jinak čtu vše od Vik­to­rie Hani­šo­vé, Pet­ry Dvo­řá­ko­vé, Pet­ry Sou­ku­po­vé, Rad­ky Třeští­ko­vé. Z detek­ti­vek mě asi nej­víc baví série se Sebas­ti­a­nem Berg­ma­nem od dvo­ji­ce švéd­ských auto­rů Micha­e­la Hjortha a Han­se Rosenfeldta.

Jaký jste tedy měla pocit, když se ukázalo, že vaše kniha bude ve stejném edičním plánu jako třeba další kniha Viktorie Hanišové?

Mra­ze­ní. Ale hez­ké mra­ze­ní. Moc si vážím toho, že Pech bude v tak dob­ré spo­leč­nos­ti. Už to, že redak­ci pří­bě­hů měla na sta­ros­ti spi­so­va­tel­ka Pet­ra Dvo­řá­ko­vá, byl pro mě šok. Mě navíc nikdy ani nena­padlo, že bych napsa­la kníž­ku. Netu­ši­la jsem, že tvo­řit a uza­ví­rat pří­běhy je tak doko­na­le opoj­ný pocit. 

Jak se vám líbí obálka knihy a co vás nejvíc překvapilo při převodu rukopisu do finální knižní podoby?

Obál­ka je nád­her­ná. Na celém pro­ce­su při­je­tí ruko­pi­su, redak­cí a korek­tur mě nej­víc pře­kva­pi­lo, jak ke mně byli všich­ni v Hos­tu milí a jakou se mnou měli trpě­li­vost. Za to moc děkuju.