Sil­né pří­běhy, čti­vě a pou­ta­vě vykres­le­né stře­ty vel­kých dějin a intim­ních živo­tů postav, kte­ré jako bys­te zna­li i ze své­ho oko­lí. To je základ­ní rámec, kte­rý oce­ňu­jí čte­ná­ři Ale­ny Morn­štaj­no­vé na jejích kni­hách. Na jaře letoš­ní­ho roku navíc vyjde už pátý román s názvem Lis­to­pád. V něm spi­so­va­tel­ka posou­vá hra­ni­ce své­ho psa­ní zase o něco dál. Zamýš­lí se nad tím, jaké by byly naše osu­dy, kdy­by komu­nis­mus neskon­čil a my zůsta­li za želez­nou opo­nou, kte­rá by nás dál oddě­lo­va­la od zbyt­ku svě­ta a tvo­ři­la i bari­é­ru mezi lid­mi. Je pří­bě­hem oby­čej­né rodi­ny, kte­rou jed­na lis­to­pa­do­vá noc roz­dě­lí a posta­ví pro­ti sobě. A také vyprá­vě­ním o živo­tě dív­ky Mag­da­le­ny, kte­rá vyrůs­tá v „ozdra­vov­ně“, kde se vycho­vá­va­jí nové komu­nis­tic­ké kádry.

Autor­ka sama říká, že myš­len­ku na to, co by se sta­lo, kdy­by se situ­a­ce v lis­to­pa­du 1989 vyvi­nu­la jinak, nosi­la v hla­vě dlou­ho. „Mys­lím, že kaž­dé­ho občas napa­dá, co by se sta­lo, kdy­by… Psát o udá­los­tech, kte­ré se nesta­ly, ale moh­ly stát, dáva­ly vět­ší pro­stor fan­ta­zii, ale sna­ži­la jsem pří­běh udr­žet v man­ti­ne­lech sku­teč­nos­ti. Bylo by láka­vé popus­tit uzdu před­sta­vi­vos­ti a stvo­řit novou spo­leč­nost, nově nalin­ko­va­ný svět, ale to jsem nechtě­la. A jest­li to bylo napí­na­vé? Pro mě je napí­na­vé psa­ní kaž­dé kni­hy. Ces­ta od nápa­du k oka­mži­ku, kdy v rukou držím výtisk kni­hy, je jed­no vel­ké dob­ro­druž­ství,“ popisuje.

Same­to­vá revo­lu­ce pro ni samot­nou byla napros­to zásad­ním život­ním oka­mži­kem. „Do té doby byl pro mě svět zaha­le­ný mlhou, ve kte­ré bylo těž­ké se pohy­bo­vat, kte­rou neby­lo mož­né pro­hléd­nout. Nej­hor­ší byl pocit, že se ta mlha nikdy neroz­ply­ne. S lis­to­pa­dem 89 při­šel zlom a pro mě osob­ně zača­la veli­ce nároč­ná doba. Měla jsem malé děti, pra­co­va­la jsem, stu­do­va­la vyso­kou ško­lu, pře­klá­da­la – zača­la jsem dohá­nět roky, o kte­ré mě před­cho­zí režim při­pra­vil. Teď už vím, že mi ty roky budou chy­bět napo­řád, jsou věci, kte­ré se dohnat pros­tě neda­jí, ale všech­no, co v živo­tě zaži­je­te, vás urči­tým způ­so­bem obo­ha­tí, a mož­ná je dob­ře, že teď mám mož­nost srov­ná­ní. Lidé ale zapo­mí­na­jí, obzvlášť v těch­to neleh­kých časech. I pro­to jsem napsa­la Lis­to­pád. Je to při­po­mín­ka toho, že moh­lo být mno­hem, mno­hem hůř,“ vysvět­lu­je Ale­na Mornštajnová.

Lis­to­pád by mohl být skvě­lým lite­rár­ním nápa­dem, nespou­ta­nou autor­skou fan­ta­zií, napí­na­vou hrou na „co by — kdy­by“, pokud by sou­čas­ně nebyl také drs­nou sku­teč­nos­tí. Je to rodin­ný pří­běh, kte­rý se mohl ode­hrát před tři­ce­ti lety v naší zemi, a řada z nás radě­ji nechce ani pomys­let na to, jak by dnes vypa­da­ly naše živo­ty. Je však také pří­bě­hem, jenž se bohu­žel v růz­ných podo­bách ode­hrá­vá i dnes — tře­ba v Číně, v Sever­ní Kore­ji nebo done­dáv­na v zemích Latin­ské Ame­ri­ky. Lis­to­pád je vel­ké lite­rár­ní dob­ro­druž­ství, ze kte­ré­ho mra­zí. Už teď si může­te užít ale­spoň krát­kou ukázku:

DESÁ­TÁ KAPITOLA
Mag­da­le­na zva­ná Magda
Bře­zen 1995

Sta­lo se to pat­nác­té­ho břez­na během odpo­led­ní procházky.

Oblo­ha za okny byla tma­vá a po okně sté­kal mok­rý sníh. Louda­la jsem se k šat­ně a závi­dě­la star­ším hol­kám, že na pro­cház­ku nemu­sí. Povin­nou dáv­ku zdra­vé­ho pohy­bu na čer­stvém vzdu­chu si spl­ni­ly ces­tou do ško­ly a ze ško­ly a vrá­ti­ly se celé mok­ré. Pro­má­če­né boty vycpa­né sta­rý­mi výtis­ky Rudé­ho prá­va, jin­dy peč­li­vě shro­maž­ďo­va­né­ho k ode­vzdá­ní do sbě­ru, usy­cha­ly v šat­ně pod dře­vě­nou tělo­cvič­nou lavič­kou a navlh­lé kabá­ty zapácha­jí­cí sta­rým potem vise­ly na ramín­kách. Při pohle­du na splih­lé svrš­ky se mi ven chtě­lo ješ­tě méně, ale roz­vrh je roz­vrh a nijak hus­té mok­ré sně­ho­vé vloč­ky nespa­da­ly do kate­go­rie „zdra­ví ohro­žu­jí­cí poča­sí“, jako byly bouř­ky, vichři­ce nebo prů­tr­že mra­čen, kte­ré jedi­né — snad s výjim­kou nemo­ci — nás moh­lo od pro­cház­ky osvobodit.

Obu­la jsem se, ze své­ho věšá­ku s čís­lem 9⁄3 jsem si vza­la kabát, oko­lo krku jsem si obmo­ta­la šálu, navlék­la čepi­ci a ruka­vi­ce a zařa­di­la jsem se ved­le Zuza­ny až na konec dlou­hé­ho spo­řá­da­né­ho dvoj­stu­pu. Mlč­ky jsme pro­šly vrát­ni­cí a vyra­zi­ly na obvyklou tra­su. Šly jsme sviž­ně, bylo jas­né, že ani vycho­va­tel­ky neby­ly pro­cház­kou v před­jar­ním poča­sí nad­še­né a chtě­ly ji mít co nej­rych­le­ji za sebou. Mok­ré vloč­ky se mi lepi­ly na obli­čej, roz­tá­va­ly a sté­ka­ly v ten­kých pra­mín­cích na bra­du. Při­kr­či­la jsem se, bra­du otře­la do šály a pozo­ro­va­la jsem chod­ník pod noha­ma. Roz­břed­lý sníh se měnil v šedou vod­na­tou břeč­ku a při kaž­dém došlápnu­tí se roz­stři­ko­val do stran.

„Necá­kej!“ okřik­la mě Zuzana.

„Já to nedě­lám naschvál,“ namít­la jsem a záměr­ně jsem zvy­so­ka šláp­la do lou­že. „To by vypa­da­lo takhle. Jééé, promiň.“

I když mi Zuza­na byla ze spo­lubyd­lí­cích na poko­ji věkem nej­blíž, nikdy jsme si nemě­ly co říct. Táňu jsem respek­to­va­la jako dobrou veli­tel­ku, pro­to­že nás nechá­va­la v kli­du žít a zby­teč­ně nás nebu­ze­ro­va­la. K Janě jsem v té době ješ­tě vzhlí­že­la. Její málo­mluv­nost jsem pova­žo­va­la za znak moud­ros­ti. Spo­jo­va­la nás lás­ka ke kni­hám. Vůbec jsem si teh­dy neu­vě­do­mo­va­la, že já milu­ju kni­hy kvů­li krá­se slov a sple­ti­tým pří­bě­hům, zatím­co pro Janu jsou úni­kem do jiných světů.

Na Zuza­ně neby­lo zají­ma­vé­ho vůbec nic. Při­po­mí­na­la nádo­bu, kte­rá se plní prů­zrač­nou teku­ti­nou slov, jež nám v domo­vě vště­po­va­li. Nemě­la nic navíc. Žád­ná vlast­ní úva­ha nebo nápad nedo­da­ly čiré kapa­li­ně zají­ma­věj­ší odstín. Byla ide­ál­ní cho­van­kou domo­va. Vlast­ně byla mým zrca­dlo­vým odra­zem, i když jsem to teh­dy nevi­dě­la, ale asi jsem to pod­vě­do­mě cíti­la. Mož­ná to byla prá­vě ta nud­ná podob­nost se mnou, kte­rá mě na ní tolik dráždila.

Došly jsme ke galan­te­rii na rohu uli­ce a zabo­či­ly dopra­va. Nohy na šedých dla­žeb­ních kost­kách pod­klu­zo­va­ly, a tak jsme šly sou­stře­dě­ně, téměř mlč­ky a v duchu jsme odpo­čí­tá­va­ly kro­ky a minu­ty, kte­ré nás děli­ly od cíle ces­ty. Uli­ce byly sko­ro prázd­né, pra­cov­ní doba v továr­nách a kan­ce­lá­řích ješ­tě neskon­či­la, a kdo nemu­sel ven, nikam necho­dil, jen na rozích ulic stá­ly vojen­ské hlíd­ky. Pro­chá­ze­ly jsme ale­jí mír­ně se sva­žu­jí­cí k cen­t­ru. Tam jsme ale nikdy nedo­šly, naše obvyk­lá tra­sa odbo­čo­va­la těs­ně před náměs­tím dopra­va a pak ved­la po okra­ji měs­ta kolem řeky a spor­to­višť oblou­kem zpát­ky k domovu.

Na kon­ci uli­ce se obje­vi­lo bílé auto. Všech­ny jsme instink­tiv­ně ustou­pi­ly co nej­dál od obrub­ní­ku. Když nás auto míje­lo, zpo­ma­li­lo a pokra­čo­va­lo téměř kro­kem, asi aby nás nepo­stří­ka­lo špi­na­vou břeč­kou. Vycho­va­tel­ka, kte­rá šla vep­ře­du, oto­či­la hla­vu, usmá­la se a zamá­va­la řidi­či na zna­me­ní díků. Zdá­lo se, že muž za volan­tem vstříc­né ges­to neza­zna­me­nal, zato žena na seda­dle spo­lu­jezd­ce se za námi díva­la a otá­če­la hla­vu ješ­tě v zatáčce.

Mok­rý sníh se změ­nil v déšť a vycho­va­tel­ky zrych­li­ly krok. Zabo­či­ly jsme do ved­lej­ší uli­ce. Podél chod­ní­ku stá­la řada zapar­ko­va­ných aut. Na tom neby­lo nic neob­vyk­lé­ho, vjezd na náměs­tí měla povo­le­na jen vojen­ská vozi­dla a auta doprav­ní obslu­hy, ale jeden vůz par­ko­val zvlášt­ně dale­ko od obrub­ní­ku s před­ní čás­tí neo­pa­tr­ně vystr­če­nou do vozov­ky. Zad­ní dve­ře auta byly ote­vře­né a žena ve víno­vě čer­ve­né bun­dě kapes­ní­kem otí­ra­la boč­ní okén­ko. Řidič seděl na svém mís­tě a upře­ně zíral dopře­du. Bylo to totéž bílé auto, kte­ré oko­lo nás pro­je­lo sotva před pár okamžiky.

Vycho­va­tel­ky v čele naše­ho prů­vo­du nasa­di­ly ostřej­ší krok a sku­pi­na spo­řá­da­ných dvo­jic se zača­la trhat a roz­ta­ho­vat. Mlad­ší hol­ky si poví­da­ly a uspě­cha­né­mu tem­pu dospě­lých se nepři­způ­so­bi­ly. Jen když se utvo­ři­la dlou­há meze­ra, kou­sek popo­běh­ly a klá­bo­si­ly dál. Zuza­na a já jsme ve sku­pi­ně pat­ři­ly k těm star­ším, i pro­to jsme šly na kon­ci. Obvykle prů­vod uza­ví­ral někdo z dospě­lých, ale v tu chví­li šla vycho­va­tel­ka upro­střed a pobí­ze­la loudal­ky ke spěchu.

Žena u bílé­ho auta se oto­či­la a zadí­va­la se na nás. Vycho­va­tel­ky už ji minu­ly a kaž­dým kro­kem se vzda­lo­va­ly. Výraz v ženi­ně obli­če­ji mě zara­zil. Vypa­da­la jako šel­ma odhod­lá­va­jí­cí se ke sko­ku. Napadlo mě, že zavo­lám na vycho­va­tel­ky, aby na nás počka­ly, ale šly dale­ko vep­ře­du a my už jsme byly sko­ro u auta. V tu chví­li se k nám žena vrh­la, mě odstr­či­la stra­nou, ale Zuza­nu popadla za ruku a táh­la ji k autu.

„Nééé!“ kři­če­la Zuza­na. „Pomoc, pomoc!“

Žena se ji pokou­še­la vtla­čit do ote­vře­ných zad­ních dve­ří, ale Zuza­na se chy­ti­la sloup­ku a zou­fa­le se držela.

Mís­to abych se jí vyda­la na pomoc, ucouv­la jsem k plo­tu a díva­la se, jak se brá­ní. Ozva­lo se zaje­če­ní, pak dal­ší, prů­vod stál a vycho­va­tel­ky běže­ly naším smě­rem. Už jsem si mys­le­la, že se Zuza­ně poda­ří udr­žet, udě­la­la jsem dva kro­ky smě­rem k ní, abych jí pomoh­la, než při­spě­cha­jí vycho­va­tel­ky, ale v tu chví­li žena něco řek­la, Zuza­na se pus­ti­la, žena ji vmáčk­la dovnitř, sko­či­la za ní a auto se roz­je­lo pryč.

„Znač­ku, zapa­ma­tuj­te si znač­ku!“ vola­la vycho­va­tel­ka, ale espé­zetka byla zacá­ka­ná špi­na­vým sně­hem a nečitelná.

„Proč jsi ji nedr­že­la, proč jsi ji pus­ti­la?!“ kři­če­la na mě hys­te­ric­ky vycho­va­tel­ka, jako kdy­by to byla moje vina, že Zuza­nu odvez­li. Mlče­la jsem. Vždyť já jsem se se Zuza­nou za ruku vůbec nedr­že­la. Za ruce se vodí jenom škol­ká­či. Bála jsem se to ale říct, pro­to­že jsem si neby­la jis­tá, jest­li jsem nepo­ru­ši­la pravidla.

„Tele­fon, honem, kde je nej­bliž­ší tele­fon, zavo­lej­te na bez­peč­nost! Unes­li dítě!“ ječe­la vycho­va­tel­ka. Pak jako kdy­by ji napadlo, že se auto může vrá­tit a odvézt něko­ho dal­ší­ho, vykřik­la: „Ke mně děti, pojď­te ke mně.“

Mač­ka­ly jsme se v chumlu kolem zmat­ku­jí­cí ženy ve slu­žeb­ním pláš­ti. Pár prvňa­ček se roz­bre­če­lo, star­ší děv­ča­ta jen bez­rad­ně postá­va­la. Dru­há vycho­va­tel­ka zved­la hla­vu a vola­la do oken na zvě­dav­ce, kte­ré při­lá­kal povyk na uli­ci. „Máte tele­fon? Zavo­lej­te bez­peč­nost, unes­li nám dítě!“ Najed­nou byla všech­na okna prázd­ná a záclo­ny zata­že­né. Vycho­va­tel­ka se roz­běh­la k sil­ni­ci a mává­ním zasta­vi­la pro­jíž­dě­jí­cí auto. Řidič podráž­dě­ně stá­hl okén­ko a vycho­va­tel­ka se k němu naklo­ni­la. Chví­li se doha­do­va­li, ale pak se vycho­va­tel­ka narov­na­la a roz­křik­la se: „Jest­li mě hned neod­ve­ze­te k nej­bliž­ší vojen­ské hlíd­ce, tak vás nahlá­sím.“ Ote­vře­la zad­ní dve­ře, nastou­pi­la a auto se rozjelo.

Stá­ly jsme namač­ka­né kolem vycho­va­tel­ky jako stá­do ovcí. „Pama­tuj­te, neda­lo se nic dělat, rozu­mí­te? Nemoh­ly jsme vůbec nic dělat,“ opa­ko­va­la s plá­čem. „To jim řek­ne­te. Neda­lo se nic dělat!“

Jak je mož­né, že se bojí spíš o sebe než o Zuza­nu, napadlo mě. Vždyť Zuza­na je ta, komu prá­vě teď hro­zí nebezpečí.

Při­ří­ti­lo se vojen­ské auto, zabo­či­lo ke kraj­ni­ci, vje­lo do hlu­bo­ké lou­že a všech­ny nás postří­ka­lo. Už jsme neby­ly jen mok­ré, ale i špi­na­vé, avšak zdá­lo se, že je to všem dospě­lým úpl­ně jed­no. Najed­nou se věci, kte­ré byly jin­dy tak důle­ži­té, sta­ly napros­to nepodstatnými.
Z auta vystou­pi­li vojá­ci a za nimi vycho­va­tel­ka. Než k nám došli, dora­zi­lo tma­vé osob­ní auto, po krát­kém roz­ho­vo­ru nalo­ži­lo obě vycho­va­tel­ky a odje­lo. Vojá­ci nás obklo­pi­li, jako kdy­by nám hro­zi­lo nebez­pe­čí, a ved­li nás smě­rem k domu U Pěti dubů. Všich­ni šli ve dvo­ji­cích, jen já jsem zůsta­la sama. Za mnou dupa­ly nohy ve vojen­ských botách a já jsem si při­pa­da­la, jako kdy­bych za to všech­no, co se prá­vě seběh­lo, oprav­du mohla.