Názo­ry na žánr science ficti­on jsou vel­mi růz­no­ro­dé. Je to pou­há zába­va, kte­rá se sku­teč­nou vědou nemá mno­ho spo­leč­né­ho, nebo doká­že věd­ce také inspirovat?
Chyt­rá sci-fi může být vel­mi vizi­o­nář­ská. Vzpo­meň­me na někte­rá díla Sta­nisła­wa Lema, Arthu­ra C. Clar­ka nebo Wil­li­a­ma Gib­so­na. Fan­ta­sy mne pří­liš neo­slo­vu­je — tedy s výjim­kou Pána prs­te­nů —, ale jinak si rád pře­čtu ledasco. Tak­že ano, science ficti­on mám rád. Při­ná­ší inspi­ra­tiv­ní vítr do pla­chet roman­tic­kých úvah o budoucnosti.

Sci-fi román Pro­blém tří těles zís­kal celo­svě­to­vý věhlas díky důra­zu na rea­lis­tič­nost a filo­zo­fic­kým úva­hám nad cho­vá­ním lid­ské civi­li­za­ce. Jaký byl Váš dojem po přečtení?
Prv­ní dojem byl, že se jed­ná o vel­mi „hut­né“ čte­ní. Moji vel­kou výho­dou však je, že milu­ji Dál­ný východ. Sko­ro kaž­dý rok vyrá­žím jako baťůž­kář (dnes už poně­kud vyži­lý) někam do Asie. Tak­že jsem poznal tam­ní reá­lie na vlast­ní kůži. Samo­zřej­mě někte­ré udá­los­ti popi­so­va­né v kníž­ce jsou „z alter­na­tiv­ní­ho vesmí­ru“, ale snad by se tak stát i moh­ly. Mož­ná s výjim­kou jas­no­zři­vos­ti komu­nis­tic­ké­ho vede­ní teh­dej­ší Číny… to byla spí­še doba tem­na, ve kte­ré nikdo neprahl po svět­le vědění.

V kni­ze se obje­vu­je řada odbor­ných názvů a vědec­kých teo­rií. Lid­stvo napří­klad vyu­ži­je Slun­ce jako super­an­té­nu, kte­rá výraz­ně zesí­lí rádi­o­vý sig­nál, aby dopu­to­val až do vzdá­le­ných kou­tů vesmí­ru. Vysla­ný sig­nál násled­ně zachy­tí vyspě­lá mimo­zem­ská civi­li­za­ce obý­va­jí­cí nesta­bil­ní sou­sta­vu se tře­mi slun­ci. Nako­lik je něco podob­né­ho možné?
Mož­né je coko­li. Svět kolem nás je podi­vu­hod­něj­ší, než si mys­lí­me. Když jsem se před čty­ři­ce­ti roky začal zají­mat o vesmír, ast­ro­no­mie řeši­la celou řadu klí­čo­vých pro­blé­mů. Neby­lo zřej­mé, jak vesmír vzni­kl, kam se bude dál vyví­jet. Dnes stu­du­je­me tem­nou hmo­tu i tem­nou ener­gii, naše dale­ko­hle­dy sle­du­jí mili­ar­dy hvězd najed­nou a při­ná­še­jí víc úža­su než před nedáv­nem. Dva­cá­té sto­le­tí se někdy ozna­ču­je jako zla­té sto­le­tí ast­ro­no­mie… pak ale to sou­čas­né musí být při­nejmen­ším pla­ti­no­vé. Nebo spíš plu­to­ni­o­vé — plu­to­ni­um je totiž zhru­ba desetkrát dražší.
Fak­tem také je, že exis­tu­jí sil­né indi­cie o exis­ten­ci nejmé­ně jed­né pla­ne­ty u hvězdy Alfa Cen­tau­ri B. Má hmot­nost srov­na­tel­nou se Zemí, ale povr­cho­vou tep­lo­tu až 1500 stup­ňů Cel­sia. Není však vylou­če­no, že se zde nachá­ze­jí i dal­ší těle­sa… Mož­né je sku­teč­ně všechno.

Čín­ský spi­so­va­tel Liou Cch‘-sin v oce­ňo­va­né tri­lo­gii Vzpo­mín­ka na Zemi opa­ko­va­ně varu­je před prv­ním kon­tak­tem lid­stva s vyspě­lou mimo­zem­skou civi­li­za­cí. Tri­so­la­ra­né pova­žu­jí lid­stvo za pou­hý hmyz, kte­rý chtě­jí zce­la vyhla­dit. Jsou tako­vá varo­vá­ní opodstatněná?
Jak dopadly civi­li­za­ce na ame­ric­kém kon­ti­nen­tu po pří­jez­du Evro­pa­nů? Ale je to tak špat­ně? Kata­stro­fy — pří­rod­ní i civi­li­zač­ní — jsou jis­tě smut­né a tra­gic­ké. Sou­čas­ně jsou však také pří­le­ži­tos­tí pro vznik něče­ho nové­ho, hod­not­něj­ší­ho… Pří­le­tu prv­ní mimo­zem­ské kos­mic­ké lodi — pokud je něco tako­vé­ho vůbec mož­né — jis­tě neza­brá­ní­me a měli bychom mít v šuplí­ku něja­ké „kri­zo­vé“ scé­ná­ře. Lid­stvo jako tako­vé ale čelí mno­hem reál­něj­ším hroz­bám. Pokud už by měl mít někdo špat­né spa­ní, tak z nevě­do­mos­ti a tmář­ství kolem nás.