Bouřný úsvit po třech letech završuje sérii Krysy apokalypsy. Za tu dobu se toho událo mnoho v reálném světě i v tom fiktivním. Změnilo tě to všechno nějak po autorské stránce?
Určitě mě to změnilo. V reálném životě jsem nabrala pár dalších zkušeností (některé bych si klidně i byla odpustila — asi jako spousta dalších lidí s ohledem na události posledních měsíců a let). A mám i nové zkušenosti z fiktivního světa. Nejen že se mi podařilo dokončit prozatím nejrozsáhlejší příběh, ale také jsem díky čtenářským odezvám získala spoustu nových podnětů, které bych ráda do budoucna zužitkovala. Největší autorskou změnu však vnímám asi v tom, že bych chtěla napsat něco hezkého, milého a pohodového — pokud to zvládnu…
O mnohých autorech fantastiky by se dalo soudit, že podle toho, jak svým postavám ve svých knihách ubližují, tak je musejí nenávidět. Musím se zeptat, jak to máš ty, protože v Bouřném úsvitu těm svým dáváš zabrat snad ještě více než v předchozích dvou dílech.
Počkat, on někdo v Krysách trpí? No dobře, budu to brát vážně… Já vlastně ani nevím, proč autoři fantastiky svým postavám tak ubližují. Nemyslím si, že je to tím, že bychom je vyloženě nenáviděli — přece jen s nimi musíme pár let žít ve vlastní hlavě. Na druhou stranu tam určitá míra únavy určitě je. Já osobně si asi nikdy netroufnu napsat víc než trilogii, protože se bojím, aby mi pak postavy nelezly natolik na nervy, že bych je na konci vážně všechny zabila. Ale vypozorovala jsem, že u mě platí pravidlo, že čím víc mám postavu ráda (a zpravidla ji mají tím pádem rádi i čtenáři), tím víc trpí. Nedělám to záměrně, abych nějak hrála na čtenářské city, prostě to tak vychází. Takže vlastně míra toho, jak postavě zatápím, je důkazem mé autorské lásky k ní.
Vzpomínám si, že když vycházel román Před bouří, několikrát se v knihkupectvích objevil v poličkách s young adult, což nás docela trápilo. Ne kvůli žánru jako takovému, ale kvůli tématům, jež by měla rezonovat s jiným publikem. Mateřství, krize vztahů, otázky viny a trestu — které ve skutečnosti hýbou zákulisím „velké“ politiky víc, než se zdá — a podobně. Myslíš, že už si čtenáři zvykli na takto komorní pojetí fantasy?
Upřímně v to doufám. Já sama v posledních letech preferuji spíš knihy s propracovanými postavami než s nadupaným, epickým dějem. A v duchu rčení, že autor by měl psát to, co by ho bavilo číst, se snažím takové knihy sama psát (a hodlám takové příběhy psát i do budoucna). Také jsem zastáncem názoru, že mezilidské vztahy jsou v našem životě zásadní a v nemalé míře ho ovlivňují — tuhle skutečnost se snažím v knihách reflektovat, ačkoliv to ne všem musí být po chuti. Když ale čtenáři nahlédnou pod tu vztahovou část, věřím, že v mých knihách objeví i mnohem víc.
Myslím, že v Bouřném úsvitu ještě více vystupuje do popředí téma nejednoznačnosti. A to, jak budeme mnohé postavy a činy hodnotit, bude hodně záležet na tom, z jakého úhlu a perspektivy se na ně díváme. Jak těžké pro tebe bylo takové situace psát a třeba si je i z pohledu aktérů obhájit?
Těžké chvilky pro mě představovaly okamžiky, kdy se měli zásadně neshodnout dva hrdinové, kteří by za ideálních podmínek jinak byli skvělými přáteli. Udržet mezi nimi konflikt a nesklouznout k pohodlnému smířlivému tónu, který by ale vzhledem k situaci nebyl reálný, mi občas dávalo zabrat. A co se týče obhajování z pohledu aktérů — jakmile jsem konečně přijala fakt, že nemusím jako autor se všemi postavami názorově souznít, psalo se to snáz. Přesto jsou v Krysách dvě postavy, které se mi nepsaly úplně lehce. Zajímavé pro mě bylo pracovat s Fjorlem a myšlenkou toho, jestli jeden hrozný čin může pohřbít všechno dobré, co člověk udělal (a třeba i ještě udělá). Dát do — v jistém ohledu — klíčové role v příběhu vedlejší postavu, u níž jako autor nedávám jasné indicie k tomu, zda jí má, nebo nemá být odpuštěno, byl takový můj malý experiment. Paradoxně největší oříšek pro mě ale představoval Serpin a „omluva“ jeho nicnedělání.
Z událostí Krys apokalypsy víme, že Ler není jediným kontinentem (ostatně napsala jsi i dva romány z jiného světadílu). Je pro tebe důležité mít celý svět provázaný tak, aby jednou složil jeden celek a vše do sebe zapadlo, nebo spíše skládáš nekonečnou mozaiku, jejímž cílem je cesta za příběhem?
Myslím, že je to od obojího trochu. Už od začátku, když jsem začínala psát ve svých ‑nácti, jsem věděla, že chci mít jednou všechny svoje příběhy na určité úrovni propojené. Ať už se jedná o postavy, nebo události, které (ne)nápadně ovlivní dění na jiném kontinentě. Mým cílem je, aby se každý příběh dal číst samostatně, ale zároveň ten, kdo bude mít přečtené i ostatní knihy z jiných kontinentů, dostane jakousi nadstavbu, širší perspektivu, která mu umožní — jak doufám — vidět třeba některé události v trochu jiném světle nebo mu doplní pár zajímavých detailů. Ráda bych vše propojovala průběžně podle toho, jak budou vznikat další knihy, takže v tom vidím částečně i onu nekonečnou cestu za příběhem.
Jsou Krysy apokalypsy skutečně u konce, nebo plánuješ nějaké další příběhy z Leru? Nebo chystáš po takto rozsáhlém a náročném příběhu nějaký oddech?
Příběh Krys je v tuhle chvíli skutečně u konce, ale vzhledem k tomu, že dvě věci v závěru zůstaly otevřené, bych se do Leru jednou chtěla vrátit (dokonce mám ty dva příběhy už promyšlené).
Ale teď potřebuju od Leru a jeho obyvatel trochu pauzu — nerada bych se dostala do stavu, kdy budu mít vlastního světa plné zuby a nebude se mi do něj chtít vracet. Tím, že čas od času přeskočím k jinému příběhu, se mi zatím daří tuhle případnou nechuť docela dobře eliminovat. Relativně blízko před dokončením mám teď dvě věci. Jedna je opravdu hodně oddechová a jde o příběh, co mě vytáhl ze spisovatelského bloku, který mě přepadl loni těsně před dopsáním Bouřného úsvitu. A na druhém příběhu sedím jako žába na prameni už strašně dlouho, takže možná nastal čas zkusit ho ukázat světu…
