A co Martin Stöhr jako redaktor? Byl hodný?

Mar­tin Stöhr byl fan­tas­tic­ký. Nešlo mi o to, aby byl hod­ný, ale aby vznik­la dob­rá kníž­ka. Tak­že jsem byla vděč­ná za všech­ny jeho postře­hy a pod­ně­ty. Text jsem nejdřív kon­zul­to­va­la i s Petrem Bor­kov­cem, kte­rý byl mým mentorem.

V čem pro tebe bylo psaní románu nové?

Nové bylo udr­žet v sobě tak vel­ké množ­ství tex­tu soudrž­né sty­lem i obsa­hem. Neo­t­ví­rat si pří­liš mno­ho dve­ří. Neztra­tit se. Žít to, co píšu, a při­tom fun­go­vat v běž­ném životě.

Trochu si to asi dokážu představit. Jak jde ale takový ponor dohromady s výchovou malé dcery? Ptám se proto, že některé autorky našeho nakladatelství začaly psát na mateřské, podle mě to ale musí být hodně těžké…

Je prav­da, že jsem také zača­la něco jiné­ho než poezii psát až na mateř­ské. Teh­dy to byla popu­lár­ně-nauč­ná kni­ha Měs­ta zdí, poz­dě­ji Nemís­ta měst. Teď už je Eliš­ce osm let, tak­že je to mno­hem jed­no­duš­ší, ale i tak nesta­čím pře­pí­nat ze svě­ta fik­ce do rea­li­ty dost rych­le a na naší domác­nos­ti je to občas znát.

V knížce se dotýkáš stavu současné výtvarné (nebo i obecně umělecké scény), zaměřuješ se na téma srozumitelnosti. Chceš knihou otevřít nějakou diskusi, hájíš nějakou stranu barikády? Nebo prostě jen zkoumáš téma?

Sou­čas­né umě­ní je v kni­ze nahlí­že­no posta­vou malíř­ky Pet­ry. Umě­ní je zrca­dlem spo­leč­nos­ti a Pet­ra je zase zrca­dlem umě­ní. Nejsem ani na jed­né stra­ně bari­ká­dy, ale je pro mě nesmír­ně zají­ma­vé obě ty stra­ny pozo­ro­vat a zkou­mat. A kdy­by to vyvo­la­lo i něja­kou dis­ku­si, budu jedi­ně ráda.

Takže to je i trochu apelativní kniha? Nemyslím to zle, naopak. Někteří lidé tě znají i jako slamerku, nedávno jsi nahrála píseň s ostře protiputinovským tónem, diskuse se nestraníš, spíš bych řekl, že i Nemísty měst jsi nějak formovala názor…

Anga­žo­va­ná není. Zákla­dem je pří­běh, dile­ma sou­čas­né­ho umě­ní je tam k nale­ze­ní asi spíš pod­pra­ho­vě. Pohled Pet­ry se s mým názo­rem nesho­du­je. Moje uva­žo­vá­ní záměr­ně v kni­ze není, ale jed­not­li­vé posta­vy svým jed­ná­ním mohou klást otáz­ky, aby si odpo­věď našel kaž­dý sám. 

Současné umění mi připadá pro publikum hodně složité, tedy myslím tím to, co se dělá na školách.

Sami stu­den­ti mi říka­jí, že je nesmír­ně slo­ži­té. Někdy mám pocit, že tomu rozu­mě­jí jen sami auto­ři, pokud vůbec. Zají­má mě, kam má tato nesro­zu­mi­tel­nost vést. Este­ti­ka bez obsa­hu mě neu­spo­ko­ju­je, pře­hna­ná slo­ži­tost ale také ne. Ono je pak totiž jed­no­du­ché skrýt za slo­ži­tost nepo­ve­de­né dílo. Na dru­hou stra­nu mal­ba je jen jed­ním z mno­ha médií, po kte­rém lze sáh­nout. Umě­lec­ký akt začí­ná prá­vě vol­bou pat­řič­né­ho média.

To je mi jasné, i já moc dobře vím, že to, o čem píšu, si samo říká o formu, jakou o tom psát. Vracím se k tvému románu: tomuhle tématu by tedy byl slam málo?

Počkat — to by stá­lo za zkouš­ku! A pokud se do toho pus­tím, najdeš tako­vý slam na mém You­Tu­be kaná­le, hned za pro­ti­pu­ti­nov­ským rapem.

V knize proti sobě stavíš umělecký svět a svět konzumu, umělecký svět proti supermarketu. Jak ti ten výzkum vychází? Mohou se ty dva světy vzájemně prostupovat?

Je mno­ho uměl­ců, kte­ří svý­mi díly na kon­zum rea­gu­jí, opač­ně to ale nefun­gu­je. Svět super­mar­ke­tu má pou­ze eko­no­mic­ké cíle, žád­né jiné.

To je ale vlastně zvláštní, protože pro spoustu lidí je supermarket potravou, opravdovou i přeneseně, mnozí tam tráví rádi i volný čas, neděle. Co s tím? Zbavíme se někdy supermarketů, nebo myslíš, že se mohou časem i nějak reformovat?

Lidé trá­ví nedě­le v obchod­ních cen­t­rech, super­mar­ke­ty mají ješ­tě jiný cha­rak­ter. V obchod­ních cen­t­rech najde­me dět­ské kout­ky, kavár­ny, někdy dokon­ce i gale­rie. Super­mar­ke­ty jsou tak­zva­ní tahouni — kot­vy— cen­ter a jejich tlak na výdě­leč­nost je mno­hem vyš­ší než u obchoďá­ků. Znám jed­nu býva­lou vedou­cí super­mar­ke­tu, kte­rá z prá­ce ode­šla, pro­to­že už ten tlak na výkon a eko­no­mic­ké cíle nemoh­la snést. Při­tom by sta­či­lo málo — tro­chu sle­vit z poža­dav­ků. Vnést do pro­vo­zu víc lid­skosti a ohledu.

Sám jsem v supermarketu pracoval a byl to docela otřesný zážitek, který mě formoval třeba po stránce nakládání s jídlem v domácnosti. Obohatí taková zkušenost tvou hrdinku Petru taky něčím, nebo ji jen ničí?

Ne že by si Pet­ra v tom pro­stře­dí nedo­ká­za­la najít něja­kou sku­li­nu pro fan­ta­zii, v prin­ci­pu ji to ale ničí.

Předpokládám, že práce tam je pro ni nutností. Změní se to v knize nějak? Nechci prozrazovat příliš…

Změ­ní se to. Ale jak, to už pro­zra­zo­vat nebudu. :)