Dnes sla­ví­me Mezi­ná­rod­ní den pře­kla­da­te­lů, jenž při­pa­dá na svá­tek sva­té­ho Jero­ný­ma, pat­ro­na pře­kla­da­te­lů. Chtě­li bychom pro­to na tom­to mís­tě podě­ko­vat všem pře­kla­da­te­lům, kte­ří s námi spo­lu­pra­cu­jí, za všech­nu jejich prá­ci a čas, jejž kni­hám věnu­jí. Mno­ho svě­to­vých auto­rů a zají­ma­vých knih bychom si bez jejich pomo­ci nemoh­li v češ­ti­ně pře­číst. Výbor­ným pří­kla­dem je prá­vě čes­ký pře­klad Duka­jo­va Ledu, kte­rý by bez obrov­ské­ho nasa­ze­ní a odhod­lá­ní Micha­ly Bene­šo­vé a Micha­e­la Ale­xy dnes nee­xis­to­val. Na závěr je ale nut­no dodat, že nemé­ně pod­stat­nou roli při dová­dě­ní pře­kla­du k doko­na­los­ti hra­je i redak­tor — jak ostat­ně doklá­dá zmi­ňo­va­ný Led a záslu­hy skvě­lé redak­tor­ky Kvě­ty Hegerové.

Micha­el Ale­xa (1989) vystu­do­val polo­nis­ti­ku na Filo­zo­fic­ké fakul­tě Masa­ry­ko­vy uni­ver­zi­ty. Pra­cu­je v obcho­dě s hudeb­ní­mi nástro­ji a pře­klá­dá z pol­šti­ny, pře­de­vším pró­zu a poezii. V loň­ském roce se podí­lel na pře­kla­du Ledu Jacka Duka­je (s Micha­lou Bene­šo­vou), sbír­ky bás­ní Zato­pe­ný estu­ár Mar­zan­ny Bogu­miły Kie­la­ro­vé (s Rena­tou Putzla­cher-Buch­to­vou) a pře­lo­žil také goy­ov­ský román Saturn Jacka Dehnela. 

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

Nej­lé­pe se sou­stře­dím brzy ráno, mezi prv­ní kávou a prv­ním jíd­lem. Vsta­nu klid­ně na budík, nesní­dám už snad dru­hou deká­du, vždyc­ky si dám jenom vodu a hrnek kafe — a sed­nu si k počí­ta­či. Prv­ním jíd­lem, zpra­vi­dla vel­mi pozd­ním obě­dem, se sou­stře­dě­ní roz­bi­je (na mě taky začí­ná být moc tep­la, svět­la a hlu­ku z uli­ce) a vět­ši­nou mi nezbý­vá než na zby­tek den­ní smě­ny pře­sed­lat na jinou část pře­kla­da­tel­ské prá­ce — vyse­dá­vá­ní v knihov­nách, růz­né stu­di­um, dohle­dá­vá­ní, pří­pad­ně korek­tu­ra. Ano, pře­lo­žil jsem na tři­cet knih a vět­ši­nu z nich hladový.

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Tra­dič­ní rys pře­kla­da­tel­ské prá­ce, jímž je jaký­si vol­něj­ší pra­cov­ní režim, se samo­zřej­mě pro­je­vu­je i u mě. Čas­to bývá chá­pán jako výho­da, někdy neli­bě vní­ma­ná (není vzác­né, že oko­lí pova­žu­je pře­kla­da­te­le za domá­cí­ho či kavá­ren­ské­ho pova­le­če, kte­rý „si“ něco pře­klá­dá — a tedy nepra­cu­je, „nemu­sí cho­dit do prá­ce“, má „pro­dlou­že­ný víkend“, kdy­ko­li se mu zama­ne, a „sick day“ je pro něj sko­ro komic­ká vymo­že­nost; sta­čí jed­nou za rok nezmas­tit daňo­vé při­zná­ní a pře­kla­da­te­lé si pod­le někte­rých žijí jako krá­lo­vé), osob­ně v něm však spat­řu­ju spíš nevý­ho­dy. Ruku na srd­ce, pře­klá­dám ze sice his­to­ric­ky pes­t­ré­ho (no a co?), ale malé­ho, málo atrak­tiv­ní­ho jazy­ka. Val­ná část mého oko­lí vní­má sou­slo­ví „pol­ská lite­ra­tu­ra“ jako kom­bi­na­ci dvou nejmé­ně sexy výra­zů všech dob, a co si o tom mys­lím sám, je vlast­ně ved­lej­ší: při­lé­ha­vým vzor­kem čes­ké­ho lite­rár­ní­ho trhu jsou spíš oni než já. Až na pár výji­mek (Host!, pře­de­vším Duka­jův Led!) je pol­ská lite­ra­tu­ra vlast­ně tako­vou popel­kou, obá­vám se, že z ní nekou­ká kdo­ví­ja­ký kšeft, a pokud ano, spíš to bude zatra­ce­ná kli­ka než plán, o kte­rý se lze opřít; s Polá­ky se to bude asi jen zkou­šet než je setr­va­le, věr­ně, cíle­ně pře­klá­dat a vydá­vat — a zde se vol­ný režim pře­kla­da­te­lů pro­je­vu­je svou nestá­los­tí a věč­nou oba­vou, zda se i za rok poda­ří sehnat pár kní­žek k překladu. 

Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem?

Při prá­ci na Duka­jo­vě Ledu jsme potře­bo­va­li cito­vat z bib­le a s redak­tor­kou Kvě­to­sla­vou Hege­ro­vou jsme dlou­ho hle­da­li vhod­ný pře­klad. Autor sám v sou­la­du s jakousi jazy­ko­vou pati­nou cito­val z barok­ní­ho pře­kla­du do pol­šti­ny, v češ­ti­ně jsme tudíž zavrh­li běž­né řeše­ní for­mou eku­me­nic­ké­ho pře­kla­du (je pří­liš moder­ní) a po dlou­hém pát­rá­ní jsme vyu­ži­li bib­le v Hej­člo­vě pře­kla­du z prv­ních dekád dva­cá­té­ho sto­le­tí. Jiné ver­ze byly buď nesro­zu­mi­tel­né, nebo nekom­plet­ní (Dukaj citu­je ze Staré­ho i Nové­ho záko­na). Oba svaz­ky Hej­člo­va pře­kla­du se ale dost špat­ně shá­ně­jí, během pře­klá­dá­ní Ledu byly k dis­po­zi­ci pou­ze pre­zenč­ně v praž­ské Národ­ní knihov­ně, kte­rou jsem tedy navští­vil snad pat­náct­krát (během pře­klá­dá­ní, ale i poz­dě­ji kvů­li korek­tu­ře), a paní kni­hov­ni­ce si ode mě ani nebra­la žádan­ku, už si mě pama­to­va­la. Jed­nou jsem jí o Ledu nad­še­ně vyprá­věl, a tře­ba­že jsem ten­krát ve stu­dov­ně dost rušil, zís­kal jsem ji jako čtenářku. 

Na čem zrovna pracujete?

Pře­klá­dám pro Slo­vart dru­hý díl his­to­ric­ké detek­tiv­ky Glatz ode­hrá­va­jí­cí se v pol­sko-čes­ko-němec­kém Klad­sku, v pes­t­rém obdo­bí těs­ně po prv­ní svě­to­vé vál­ce. Pří­jem­ná, čti­vá a nápa­di­tá kni­ha, rozuz­le­ní pří­pa­du vychá­zí z pozor­nos­ti a chyt­ros­ti detek­ti­va, žád­né deus ex machi­na, jak se občas stává.

Jaký překlad z Hosta doporučujete?

S loň­ským dotis­kem jsem se opět vrá­til ke své oblí­be­né hos­tov­ské kni­ze 1913. Léto jed­no­ho sto­le­tí od Flo­ri­a­na Illie­se v pěk­ném pře­kla­du Tomá­še Dim­te­ra. Pokra­čo­vá­ní Co jsem ješ­tě chtěl vyprá­vět mě tepr­ve čeká, ale lite­rár­ní fres­ky zpra­co­va­né ve vel­ké lite­ra­tu­ře se nemůžu dočkat.