Jme­nu­ji se Esco­ba­ro­vá a pochá­zím z Kolum­bie. Nikdy jsem to nepo­va­žo­va­la za nic zvlášt­ní­ho, dokud jsem nena­vští­vi­la Evro­pu. Během osm­de­sá­tých a deva­de­sá­tých let dva­cá­té­ho sto­le­tí jsem stej­ně jako vět­ši­na ostat­ních Kolum­bij­ců noc co noc sle­do­va­la v tele­vi­zi zábě­ry z vál­ky. V roce 1989 zabi­lo náklad­ní auto plné výbuš­nin šede­sát tři lidí pří­mo před síd­lem vlád­ní bez­peč­nost­ní agen­tu­ry. Byl to nej­hor­ší útok, jaký si pama­tu­ji. Ale během násle­du­jí­cích let jich při­bý­va­lo, jed­nou to byl výbuch ve spo­le­čen­ském cen­t­ru, podru­hé v nákup­ním domě. Pro mě, dospí­va­jí­cí dív­ku zvyklou na tohle šílen­ství, zna­me­nal výbuch bom­by v obchod­ním cen­t­ru jen tolik, že jsem večer nemoh­la nikam jít. 

Na počát­ku deva­de­sá­tých let jsem se vyda­la do Evro­py. Pro­to­že jsem byla mla­dá dív­ka z Kolum­bie, lidé se mě pta­li, jest­li nejsem neteř nebo dce­ra Pab­la Esco­ba­ra; pře­sta­la jsem počí­tat, koli­krát jsem tuhle otáz­ku dosta­la. Ces­to­vat v dospí­vá­ní pro mě zna­me­na­lo cítit se neu­stá­le nepo­cho­pe­ná. Lidé si mys­le­li, že toho o mně ví hod­ně, ale nevě­dě­li nic. Měsí­ce jsem jez­di­la kří­žem krá­žem po evrop­ských měs­tech, trá­vi­la čas ve zdán­li­vě neko­neč­ných veřej­ných par­cích plných zele­ně, pro­chá­ze­la se po ven­ku, aniž bych muse­la neu­stá­le dávat pozor na své oko­lí, zapo­mně­la jsem na neko­neč­né doprav­ní zácpy, přecpa­né chod­ní­ky plné spě­cha­jí­cích lidí a nemě­la jsem strach, že mě někdo okra­de. Poté jsem se vrá­ti­la domů.

V Kolum­bii se dosa­že­ním pat­nác­ti let stá­vá z dív­ky „dáma“. Tra­di­ce naři­zu­je, že musí uspo­řá­dat obrov­ský večí­rek, obléct si same­to­vé nebo hed­váb­né prin­cez­nov­ské šaty, obout si své prv­ní lodič­ky a o půl­no­ci si s otcem zatan­čit waltz. V sou­la­du se zasta­ra­lým mode­lem západ­ní kul­tu­ry jsou ženy vede­ny k tomu, aby je lidé měli rádi, aby si je někdo zvo­lil za part­ner­ku, aby byly ochra­ňo­vá­ny a milo­vá­ny. Pasi­vi­tu této role pova­žu­ji za jas­ný pří­klad sexis­tic­ké spo­leč­nos­ti. Proč to nemů­že­me být my, kdo si zvo­lí part­ne­ra, kdo něko­ho ochra­ňu­je a milu­je? Proč bychom měly čekat na to, až se nám věci začnou dít, mís­to toho, abychom se na nich aktiv­ně podílely?

Sko­ro celý jeden rok jsem měla klu­ka. Vybra­la jsem si ho. Bra­la jsem ho s sebou do kina, nosi­la jsem mu kvě­ti­ny, popr­vé jsem ho polí­bi­la, cho­di­la jsem k němu domů a roz­hod­la jsem, kdy nastal správ­ný čas se popr­vé milo­vat. Nikdy jsem si ani na minu­tu nepo­mys­le­la, že bych v našem vzta­hu pře­bí­ra­la roli muže. Pros­tě jsem jen zůstá­va­la věr­ná sama sobě. Ale po oné neděl­ní noci, kdy jsem při­šla o panen­ství, při­šel do ško­ly a všem vyklá­dal, jak po deví­ti měsí­cích cho­ze­ní dosá­hl své­ho cíle. Řekl jim, že už nejsem dív­ka, pro­to­že ze mě udě­lal ženu. Můj „kluk“ už se mnou nikdy zno­vu nepro­mlu­vil – při­nejmen­ším násle­du­jí­cí dva roky. Pak se mi při­šel omlu­vit. Prý mi nikdy nechtěl ublí­žit tím, že o nás všem řekl, že jen chtěl být mužem ve svě­tě mužů.

Chá­pa­la jsem, co tím mys­lí. Vím, že machis­tic­ká spo­leč­nost dove­de být kru­tá i k samot­ným mužům. Chtěl, abychom se zase dali dohro­ma­dy, ale já už jsem s ním nechtě­la mít nic spo­leč­né­ho. To byl konec toho­to smut­né­ho pří­bě­hu. Ale má moje veřej­né odha­le­ní vůbec něja­ký význam v zemi, kde kaž­dou hodi­nu poda­jí stíž­nost na sexu­ál­ní obtě­žo­vá­ní tři ženy? A dokon­ce i ty pod­le odha­dů před­sta­vu­jí jenom dva­cet pro­cent všech sku­teč­ných obětí.

Ačko­li je Pablo Esco­bar mrt­vý a míro­vé doho­dy byly pode­psá­ny, i tak se stá­le potý­ká­me s his­to­rií plnou vál­ky a šovi­nis­mu. Tyto jevy jsou v našem kaž­do­den­ním živo­tě neu­stá­le pří­tom­né. Chtě­la jsem v tom­to svě­tě najít mís­to pro sebe (a snad i pro mno­ho dal­ších žen), pro­to jsem napsa­la naši ver­zi pří­bě­hu. Jaké to je být ženou ve svě­tě mužů? Jaké to je při­pa­dat si nevi­di­tel­ná a poni­žo­va­ná? Co neby­lo z naše­ho úhlu pohle­du řeče­no? Abychom se s těmi­to otáz­ka­mi doká­za­li vypo­řá­dat, bude­me potře­bo­vat, aby se napsa­lo ješ­tě mno­ho knih.

Mel­ba Esco­ba­ro­vá, The Debrief