Kni­ha se jme­nu­je Sest­ra smrt. Jaká je její sou­vis­lost se sku­teč­ným pří­pa­dem zdra­vot­ní sest­ry z Rumburka?
Před­ně bych chtěl zdů­raz­nit, že kníž­ka není rekon­struk­cí sku­teč­né­ho pří­pa­du zdra­vot­ní sest­ry obvi­ně­né z šes­ti vražd. Pou­ze z něj vychá­zí, a to ani ne v tom smys­lu, jak se ode­hrál, nýbrž jak se ode­hrát mohl. 

Pro­žil jsem dět­ství pět kilo­me­t­rů od Rum­bur­ka a v tam­ní nemoc­ni­ci jsem před něko­li­ka lety strá­vil týden s led­vi­no­vou koli­kou. V Krás­né Lípě, kde se ode­hrá­vá část kni­hy, jsem dlou­hou dobu byd­lel. Lidé jsou na seve­ru Čech uza­vře­něj­ší než kde jin­de. O pří­běhy, kte­ré můžou smě­le sou­pe­řit se skan­di­náv­ský­mi thrille­ry, tam není nou­ze, ale ti, kdo vám je budou vyprá­vět, vám nikdy neřek­nou všechno. 

A to je i pří­pad údaj­ných vražd v rum­bur­ské nemoc­ni­ci. Všich­ni víme, že sku­teč­ná zdra­vot­ní sest­ra byla zproš­tě­na obvi­ně­ní, ale to nezna­me­ná, že se všech­no nemoh­lo stát jinak. Dokon­ce jsem o tom pře­svěd­če­ný. Netvr­dím, že zavraž­di­la své paci­en­ty, to roz­hod­ně ne, ale nemůžu se zba­vit dojmu, že jsem se nedo­zvě­děl všech­no. A prá­vě tady se pod­le mého názo­ru nachá­zí pro­stor pro dob­rý příběh.

Dopo­sud jste psal čis­tě umě­lec­kou lite­ra­tu­ru. Co vás při­mě­lo napsat kri­mi román?
Abych řekl prav­du, je mi roz­li­šo­vá­ní lite­ra­tu­ry na umě­lec­kou a žánro­vou tro­chu pro­ti srs­ti. A jsem pře­svěd­če­ný, že lite­ra­tu­ře jako cel­ku ško­dí. Tro­chu mi to při­po­mí­ná roz­dě­le­ní čes­ké spo­leč­nos­ti na Dra­ho­šov­ce a Zema­nov­ce. Navzá­jem sebou pohr­da­jí nebo se jed­ni dru­hým vyhý­ba­jí, a při­tom by vzá­jem­nou spo­lu­pra­cí moh­li zís­kat mno­hem víc. Když zůsta­nu u své­ho při­rov­ná­ní, nikdy se mi nepří­či­lo brát si ve svých kníž­kách něco jak z Dra­ho­še, tak ze Zemana. 

Abych řekl prav­du, je mi roz­li­šo­vá­ní lite­ra­tu­ry na umě­lec­kou a žánro­vou tro­chu pro­ti srs­ti. A jsem pře­svěd­če­ný, že lite­ra­tu­ře jako cel­ku škodí.

Mirek Balaštík, aspoň si to mys­lím, to jako zku­še­ný redak­tor poznal. „Nechtěl bys zku­sit napsat sever­skou kri­mi?“ zeptal se mě jed­nou. Zmí­nil to pou­ze na okraj, ale mně to od té doby neda­lo spát. Pus­til jsem se do knih od Stie­ga Lars­so­na, Joa­ki­ma Zan­de­ra, Joa Nesbøho a nezů­stal pou­ze u sever­ské kri­mi, za všech­ny můžu jme­no­vat napří­klad Ber­nar­da Minie­ra nebo Ker­s­tin Ekma­no­vou. Uvě­do­mil jsem si, že se pře­de mnou ote­ví­ra­jí takřka neo­me­ze­né mož­nos­ti, ale bylo to pro mě něco nové­ho a nevě­děl jsem, jest­li doká­žu uspět. Tepr­ve když se ruko­pi­su ujal Tomáš Rei­chel, kte­rý sever­skou kri­mi do Čech v pod­sta­tě uve­dl, poznal jsem, že jsem to chy­til za správ­ný konec. 

O knize

Ústec­ký vyšet­řo­va­tel Vác­lav Rákos se vypra­ví do nemoc­ni­ce v Rum­bur­ku kvů­li pode­zře­ní, že paci­ent­ka, kte­rá zemře­la na otra­vu metylal­ko­ho­lem, se ve sku­teč­nos­ti sta­la obě­tí vraž­dy. Rákos je pře­svěd­če­ný, že exis­tu­je sou­vis­lost mezi její smr­tí a pří­pa­dem zdra­vot­ní sest­ry obvi­ně­né z otra­vy šes­ti paci­en­tů draslíkem.

Krát­ce nato dojde v neda­le­ké Dou­bi­ci k vraž­dě zaměst­nan­ce národ­ní­ho par­ku. Důka­zy smě­řu­jí k Milo­ši Bje­le­jo­vi, váleč­né­mu zlo­čin­ci z vál­ky v Jugo­slá­vii, kte­rý kdy­si pobý­val v Par­du­bi­cích jako vojen­ský porad­ce. Jen­že Bje­lej je ofi­ci­ál­ně už deset let po smrti.
Zima je toho roku mimo­řád­ně dlou­há a tuhá a Vác­lav Rákos zjiš­ťu­je, že vraž­dy v Rum­bur­ku a jeho oko­lí mají mno­hem tem­něj­ší poza­dí, než tušil.

Velký knižní čtvrtek

Sest­ra smrt vychá­zí 15. břez­na. Vel­ký kniž­ní čtvr­tek s sebou při­ná­ší i setká­ní v praž­ské Měst­ské knihov­ně, kde se od 17.00 bude­te moci setkat mimo jiné i s Danie­lem Petrem. Týden nato, 22. břez­na, akce pro­běh­ne v Brně od 17.00 v Knihov­ně Jiří­ho Mahe­na na Kobližné.